Věra Beranová recenzuje právě probíhající výstavu ke stoletému výročí volebního práva pro ženy. Výstava mapuje osobnosti 25 českých žen.
Národní muzeum v prostorách Náprstkova muzea připomíná jedinečnou výstavou nazvanou „Vlastním hlasem“ významné výročí. Letos v červnu to bude již (či teprve) 100 let, kdy ženy v českých zemích poprvé volily v obecních volbách. 31. ledna 1919 vstoupil v Čechách a na Moravě v platnost Řád volební v obcích republiky Československé. V porovnání s jinými evropskými zeměmi to bylo relativně brzo.
Boj za rovnoprávnost žen, vyjádřený jejich volebním právem, se datuje v podstatě již od poloviny 19. století. K velkému obratu pak dochází po první světové válce. Tehdy si společnost, ale hlavně její mužská část, uvědomila důležité a v podstatě nezastupitelné postavení ženy a to nejen v jejích tradičních rolích. Ženy v době války musely ve velké míře zastávat mužská zaměstnání a to jak na polích, tak v továrnách. Je zajímavé, jak se například změnila i ženská móda – začala směřovat k praktičnosti, zkrátily se sukně, ustřihly se vlasy.
Výročí 100 let od prvních voleb, kterých se mohly účastnit i ženy, podnítilo Náprstkovo muzeum k uspořádání zajímavé výstavy v krásném prostředí u Halánků. Expozice svým způsobem rezonuje i v naší současnosti a zdaleka nemá jen význam historických reminiscencí.
Výstava poukazuje na proces emancipace, který samozřejmě neskončil získáním volebního práva, ale dále pokračoval. V každém období měl svou specifickou podobu představovanou jedinečnou osobností. Je to až symbolické, že výstava s touto tematikou je instalována v Náprstkově muzeu. Tady se díky velkému vlastenci Vojtovi Náprstkovi scházely ženy v Americkém klubu žen, kde se seznamovaly například s moderním kuchyňským zařízením, což jim zprostředkoval právě Vojta Náprstek, který strávil v emigraci v USA plných 10 let. Po revoluci v roce 1848 musel jako jeden z hlavních aktérů odejít za hranice, do Prahy se vrátil roku 1858.
Jeho zahraniční zkušenosti byly nezaplatitelné. Umožnil především pražské obrozenecké společnosti navazovat kontakty se zahraničím, tedy nejen v rámci USA. Když bychom chtěli být konkrétní, byl to například šicí stroj a jiné výdobytky moderního životního stylu. Ale byly to také přednášky na nejrůznější témata, které svým způsobem suplovaly možnosti vzdělávání žen.
O složitosti ženského postavení vypráví na výstavě dvacet pět žen. Žen z různého sociálního prostředí, žijících v různé době. To, co je spojuje je vlastně obsaženo v názvu samotné výstavy „Vlastním hlasem“. Každá z nich v podstatě bojovala nejen sama za sebe, za svůj životní program, ale především za společné uplatnění žen ve společnosti. Tedy nejen otázku volebního práva, ale celkové rovnoprávné postavení obou pohlaví. Z těch pětadvaceti životních příběhů jsou některé velmi známé a patří do obecného kulturního povědomí, další jsou méně známé a některé jsou pro návštěvníka výstavy zcela neznámé.
Díky výstavě tak mnohé z nich vejdou v širší známost. Představení těchto osobností je ve výstavních místnostech řazeno chronologicky. Mimo jejich portrétů se návštěvník může seznámit s různými předměty a dokumenty, které je charakterizují. Tak například u Boženy Němcové je to kalamář. Mezi atraktivní předměty patří dobové šicí stroje, které charakterizují Ludmilu Barboru Šimáčkovou, zástupkyni americké firmy na šicí stroje. To právě ona prodávala českým ženám tento vynález usnadňující práci. K ženám, které se svým způsobem zasloužily o společenský respekt ve své době, patřila i Eliška Krásnohorská.
Propagátorkou volného pohybu (i pro ženy) byla cvičitelka Klemeňa Hanušová. Na výstavě je mimo jiné připomenuta malířka zabývající se designem skla Marie Luisa Kirschnerová, vzpomínka je také věnována dělnické aktivistce Františce Skaunicové. Přístup ke studiu byl pro ženy dlouho nedostupný, takže jedna z našich prvních lékařek, Anna Bayerová, musela studovat ve Švýcarsku, stejně jako Ludmila Bostěchová, která si doslova vydobyla místo ve službách pošty. Známější osobností v rámci kulturně společenského dění v období první republiky byla Sidonie Amálie Nádherná. Udržovala společenský život, stala se také múzou například básníka Reinera Maria Rilkeho, architekta Adolfa Loose či Maxe Švabinského.
Mezi ty obecně známé osobnosti patří Eliška Junková, která se prosadila v naprosto mužském světě automobilových závodů. K těm, které doslova položily život za své přesvědčení, v důsledku také za svou angažovanost, patřila Františka Plamínková, politička, novinářka, organizátorka ženského hnutí i na mezinárodní úrovni. Byla popravena za heydrichiády. Stejný osud postihl i Milenu Jesenskou, novinářku, spisovatelku a překladatelku, která zahynula v koncentračním táboře Ravensbrück. Zvlášť emotivně působí památka po této statečné ženě. Jsou to drobné předměty, instalované na výstavě, které vytvořila z chlebového těsta a poslala je dceři a otci z Pankráce. K umělkyním, jejichž význam přesáhl naše prostředí a byly ve svých oborech naprosto jedinečné, patří sochařka Mary Durasová a dirigentka, skladatelka Vítězslava Kaprálová.
Výstava se nevyhýbá ani nedávné minulosti. Tím jsou míněna léta po 2. světové válce. Je to například Ludmila Jankovcová – politička, poslankyně Národního shromáždění a ministryně. Výstava rovněž představuje Ester Krumbachovou (dramatička, scénaristka, režisérka) jako významnou představitelku České nové filmové vlny. Ženy, které se především v 50. letech postavily k netradiční profesi, zastupuje na výstavě traktoristka Zlata Medunová.
Je samozřejmé, že výběr těchto osobností je výsledkem práce autorů výstavy, tedy Národního muzea. Jistěže by každý návštěvník mohl dodat jiné osobnosti, které ve svých oborech prokázaly výjimečné schopnosti, jež ve své době byly dost často velmi odvážné a poukázaly na oprávněnost postavení ženy ve společnosti. Jako příklad za ty chybějící osobnosti bych jmenovala Zdeňku Braunerovou, nejen malířku, ale doslova aktivistku, angažující se v rámci nového výtvarného programu. Jako další výtvarnice, která podstatně ovlivnila nejen domácí, ale i zahraniční vývoj výtvarného umění a to v oblasti naprosto mužského světa – tedy sochařství, byla Hana Wichterlová. Stejně tak nejen herečka, ale také spisovatelka Olga Scheinpflugová, která byla svým způsobem jistým vzorem postavení ženy ve společnosti. Jistě bychom mohli jmenovat řadu dalších.
Výstava však zdaleka neobsahuje jen přehled jmen významných žen, z nichž každá svým způsobem přispěla k emancipaci. Návštěvník má například možnost si prohlédnout nejen předměty vážící se k jednotlivým osobnostem, ale také ty, které dokumentují určitou dobu a byly bezesporu součástí každodenního života ženy – jako vysavač, remoska a podobně.
Expozice je doplněna plakáty, které se váží převážně k 8. březnu, tedy Mezinárodnímu dni žen, ale také k účinkování žen na Spartakiádě. Je rovněž obohacena řadou uměleckých děl: modelů známé plastiky sochařky Věry Muchiny, představující ženu a muže, tedy kolchoznici a dělníka. Obří plastika byla vytvořena pro pařížskou výstavu v roce 1937 a dnes po rekonstrukci stojí v Moskvě. Dlouhá léta taky symbolizovala sovětskou filmovou tvorbu. Pořadatelé tento model pravděpodobně zvolili jako dokument rovnoprávného postavení ženy a muže.
Pro návštěvníka výstavy jsou zvlášť atraktivní filmové záběry, úryvky filmů – například ukázka z filmu režiséra Jaroslava Macha z roku 1952 nazvaného „Slovo dělá ženu“, kde jednu z hlavních rolí ztvárnil Oldřich Nový. Dále to je dokumentární snímek režisérky Ester Krumbachové, který představuje ženy v různých pracovních rolích z roku 1975. Film dokumentuje postavení ženy, ocenění její práce. Jistě, že snímek splňuje jistou propagandistickou roli, tedy svým způsobem idealizuje postavení ženy v polovině 70. let. Prostřednictvím autentických záběrů je však jedinečným dokumentem doby.
Výstava je důstojnou připomínkou významného výročí 100 let od uzákonění volebního práva žen. Prostřednictvím několika významných osobností poukazuje na překonávání bariér, které bohužel existují i v naší době, i když to nejsou bariéry tvořené zákonem. My bychom si snad závěrem měli přát, aby v budoucnu, tedy třeba za dalších sto let, když se bude vzpomínat toto výročí, byla tato problematika spojena jen s hlubokou minulostí.
Výstava potrvá do 29. 12. 2019.