Ivo Šebestík komentuje současnou polskou politiku zvaní americké armády na svoje území, která posiluje vojenskou moc USA v Evropě a prohlubuje neshody s Ruskem.
Americké přání obsadit vojensky další zemi v Evropě, a tím tohoto svého partnera držet o to víc pod krkem, vítají Poláci, respektive ti, kteří tuto zemi řídí. Vůbec jim přitom nevadí, že se jedná o jejich vlastní zemi.
Komické? To už snad ani ne. Zvát si do země americkou vojenskou základnu připomíná pohádkového krále, který si na ochranu před sousedním královstvím, které nemá nejmenší zájem na válce, pozve do země sedmihlavou saň. A z pohádek víme, co si dává taková saň k obědu. Nebo to připomíná někoho, kdo se bojí, že mu velká voda strhne dům, a tak si ho pro klid duše sám zapálí. Keltští obyvatelé Britských ostrovů si kdysi v dávných časech pozvali na pomoc proti Vikingům (kteří ale tehdy skutečně plenili Britské ostrovy) Sasy z pevniny. No a výsledkem bylo, že tam Sasové zůstali a původní Keltové se stěhovali do Walesu, Irska nebo na sever do skotských krajů. No a ostatně i my sami jsme udělali v Československu zkušenost s pozváním cizích vojsk, že?
Tak špatně jako s původními Brity to s Poláky samozřejmě nedopadne. Nebudou muset prchat z vlastní země. Jenomže jejich fobie z Ruska už připomíná neurózu. Po celé dějiny se Polsko tahá s Ruskem o Ukrajinu, což neskončilo ani dnes, až Polsko zůstalo samo roztrženo mezi Prusko, Rakousko a Rusko, což se přihodilo v 18. století. A od těch časů úplný šmitec s polskými ambicemi na mocenskou roli v Evropě. Ve snech velká sláva, v realitě bezmoc.
Křičící chlapeček u máminy sukně
Poláci ovšem škodili Rusku přinejmenším stejně vydatně jako Rusové Polákům. Vysílali do Moskvy dokonce i podvodníky vydávající se za legitimní cary v naději, že tito „Lžidimitrijové“ poškodí Rusko natolik, že mu bude Polsko diktovat podmínky. Ostatně i donské kozáky, kterých se zmocnili, velitelé polských vojsk smažili zaživa v ocelových nádobách, upalovali u kůlů, stínali, nabodávali na kůl, pálili žhavým železem a podobně. V mocenském soupeření mezi Polskem a Ruskem ovšem Polsko postupně sláblo a Rusko sílilo, což se ve výsledku promítlo v nepřetržitý nářek z polské strany a žalování na Rusko. Polská strana začíná připomínat chlapečka, který dostal pohlavek od souseda ve školní lavici a teď utíká s mocným řevem k mamince a s tvářičkou zabořenou do maminčiny sukně ukazuje prstem na toho zlého kluka.
Polské dárky Washingtonu
Díky polské patologicko-neurotické rusofobii jsou příkopy mezi EU a Ruskem mnohem hlubší, než by nutně musely být a Spojené státy mají po ruce důvod proč strašit Evropany neexistující hrozbou z Ruska, což má dvojí cíl. Tím prvním je možnost zvyšovat vojenské rozpočty všech členských států NATO, což nemá za cíl bezpečnější Západ, ale bohatší vojensko-průmyslový komplex Západu, a také méně peněz ve státních rozpočtech na důležitější věci, než je eskalace vojenského napětí tam, kde by mohl být a měl být mír.
A druhý důvod je pro Evropu úplně absurdní. Členské země NATO odevzdaly své armády a jejich veškerou strategii i logistiku pod kontrolu armády americké. Evropa je tak vlastně ekonomickou velmocí ve vojenském zajetí Spojených států, které mají na evropském kontinentu rozmístěny vojenské základny. Co z toho plyne, vidíme v podstatě denně. Evropské státy včetně ekonomicky velice silných zemí, nemohou vůči USA uplatnit v podstatě žádnou obranu svých vlastních zájmů. Člověk, který má svázané ruce a oprátku na krku se opravdu nemůže bránit vůli toho, kdo mu ty ruce svázal a oprátku nasadil.
Evropské mocnosti rukojmím USA
Toto je nesporně nejprůhlednější problém evropských států. Je tak viditelný jako sluneční světlo ve dne a Měsíc za jasné noci, a přesto tohle nechce nikdo v odpovědných činitelů v evropských zemích otevřeně přiznat. USA stupňují tlak na Čínu a Rusko, protože to jsou skutečně rivalové, jejichž síla ztěžuje Washingtonu jeho arogantní diktaturu nad planetou a možná ji v brzké době i znemožní. V tomto souboji mezi koncepcí permanentní diktatury jednoho (USA) a možností všestranně prospěšné spolupráce všech zemí světa, jakou nabízí Čína, jsou evropské státy rukojmím USA. Spojené státy je neomaleně a naprosto transparentně a arogantně vydírají. Dokonce i kdysi hrdá Velká Británie, která nebyla v moderních dějinách nikdy vojensky poražena, se stala bezmocným psíkem u nohou pána, což je vidět v horlivé britské výrobě lživých obvinění vůči Rusku, která pomáhají ostrakizovat tuto vojenskou a energetickou velmoc, která rovněž nebyla v moderních dějinách vojensky poražena.
Posilování americké vojenské přítomnosti v Evropě je sebezničující čin a doslova vlastní gól nejenom Polsku, ale i celému kontinentu. Rusko v moderních dějinách několikrát nabídlo západním evropským státům ruku ke smíření a spolupráci. Bylo pokaždé odmítnuto. Nabízelo před Mnichovem 1938 součinnost i v boji s nacistickým Německem. Současné Rusko potřebuje klid, bezpečí a mír, neboť jeho ekonomika je mnohem slabší, než odpovídá potenciálu této v podstatě stoprocentně soběstačné země.
Rusko má velice nízkou hustotu obyvatelstva, trpí korupcí jako všechny země takzvaného bývalého sovětského bloku včetně České republiky, neboť v těchto zemích vládl dlouhou dobu příšerný hlad po penězích, majetku, neomezené spotřebě i po moci, což byly „hodnoty“, které pseudosocialistické režimy těchto zemí potlačovaly. Když padly restrikce totalitních a autoritativních režimů v těchto zemích, tak se až příliš mnoho lidí vyřítilo z klecí do volné divočiny jako hladové a nevybouřené šelmy, které byly dlouho zavřené za mřížemi.
„Vlky žene z lesů hlad“
Tohle je vlastně téměř celé vysvětlení tak ohromné korupce, která v těchto státech zavládla. „Vlky žene z lesů hlad!“ Predátoři se okamžitě vrhli na své spoluobčany a začali je i stát jako takový vysávat a okrádat, k čemuž napomáhaly reformy zhasnutých světel a propojení „podnikání“ s politickými strukturami. Plánovaná výroba domácích „kapitalistů“ se svrhla v divokou a už od pohledu odpornou oligarchizaci bez nejmenší právní ochrany států a občanů ze strany vlád i parlamentů. Proto je například Ukrajina tam, kde je a odkud se v podstatě nemůže dostat. A už vůbec ne za pomoci herců vedených na drátkách pouze jinou skupinou oligarchů, než byla ta předchozí. „Demokratická“ soutěž politických stran zde byla a je pouze zápasem ve volném stylu mezi predátory zakousnutými do hrdla nešťastné země, tak bohaté na úrodnou půdu. Z bláta do louže, z deště pod okap, z bažiny do hnoje. Tudy cesta pro svobodnou a demokratickou Ukrajinu, nadto ještě cynicky zneužívanou Spojenými státy jako beranidlo na „velkou bránu moskevskou“, opravdu nevede. Nový prezident Ukrajinu neposune kupředu ani o tisícinu milimetru. To je v podstatě stoprocentně jisté.
A pokud jde o samotné Rusko, korupce v časech Jelcinových denně „vyvážela“ stovky miliónů dolarů ven ze země. Putinovi se korupci zastavit sice nepodařilo (oligarchové bohužel patří do systému), ale svedl ji alespoň do takového řečiště, aby peníze nevytékaly z Ruska ven v takové míře, jaká byla běžná za Clintonova „pejska“ Borise Jelcina. Putin udělal pro konsolidaci Ruska asi víc, než bylo vůbec možné. Proto jej západní kapitál tak nenávidí, neboť v této zemi „zahálí“ příliš mnoho bohatství, které by se nadnárodním korporacím velice hodilo, ale nemohou se k němu dostat.
Že někde něco „zahálí“, patřilo k obvyklému slovníku banditů a desperátů na divokém Západě v čase, kdy se krádeží indiánského území a genocidou původních obyvatel rodila „nejskvělejší demokracie světa“, Spojených států. Po divokém Západě nastal tedy divoký Východ a Spojené státy vědí, jak s ním naložit, což je docela logické. Obsazení Evropy vojenskými základnami patří do toho plánu a týká se to celé Evropy. Na potřebu budování dalších amerických základen v Evropě, konkrétně na Balkáně, doplatilo i Srbsko, když mu USA spolu s ochotnými evropskými spojenci (Českou republiku k věčné národní ostudě nevyjímaje) vyřízlo z těla kus území, a na něm zřídilo základnu přímo obřích rozměrů.
USA se základnami samozřejmě pojišťují proti potenciálním soupeřům v Rusku, Číně i jinde, nicméně s válkou tohoto typu ve Washingtonu nepočítají. Sebevraždu nechtějí američtí multimiliardáři, ona tresť americké demokracie“, spáchat ani náhodou. Samozřejmě ani ve Varšavě nejsou natolik hloupí, aby předpokládali, že se v Moskvě Kreml zbláznil a případným útokem na Pobaltí nebo Polsko poskytl Spojeným států skutečný casus belli, když ty falešné mu dodává vláda Velké Británie. Skutečným důvodem pro tuto polskou iniciativu je snaha Varšavy opřít se o bilaterální vztahy s Washingtonem, podobně jako to má už dlouhodobě Velká Británie, A díky těmto „nadstandardním“ vztahům rovnajícím se trapné a ostudné závislosti posílit svoji pozici v Evropě, případně se dostat nějakým způsobem, aspoň vlivem, ekonomicky a s pomocí katolicismu a rusofobie na Ukrajinu.
+++
Celý příběh je strašný, trapný a ubohý. A samozřejmě hlavní proud médií o něm nechce ani slyšet a raději emituje po celé zemi další nesmysly o ruských hrozbách a touze Moskvy po světové hegemonii. Mít v chalupě hladového a rozzuřeného jaguára, ale veškerou pozornost věnovat záhonku kedluben na zahrádce, to je asi tak v kostce obsah myšlení českého mainstreamu. A občan to ještě platí z koncesionářských poplatků!