28. říjen: Historik Jiří Malínský se zamýšlí nad odkazem první československé republiky.
Odkaz první Československé republiky, legionářského státu Masarykova, Benešova a Štefánikova, je v naší současnosti, sto let poté co byly položeny její základy, buď nekriticky (zpravidla s poněkud levným pozlátkem bohatých a zbohatlických vrstev) nekriticky adorován, anebo naopak zatracován (s poukazem na příznaky a rysy vlastními každému tehdejšímu i současnému státu). Společným jmenovatelem těchto náhledů je názorová, lidská, mravní i kulturní neukotvenost osobností převážné většiny jejich autorů. Snaha po pozitivních věcně vyvážených dobových výstupech prvorepublikové státnosti (Národní přísaha, ústava, oslavy husovského výročí, desetiletí republiky, svatováclavské milénium, oslavy Masarykových narozenin, baťovské továrnické impérium, velká váha družstev, vynikající úroveň školství a veřejné správy, obrana proti fašismu, zářijová mobilizace) často nebudí dostatečný zájem.
Jak to tedy s československou prvorepublikovostí vlastně je? Co tvoří podstatu její nadčasovosti? A jsou základy, na kterých spočívá, skutečně pevné a kvalitou dobového provedení minimálně středoevropsky nadčasové?
Začnu atypicky výčtem zřejmých slabin a nedodělků tohoto pozoruhodného státu. Řada z nich byla dána skutečnostmi, jež vyplynuly ze zániku Rakouska-Uherska. Nová východní území vyžadovala maximální infrastrukturní investice a obsazení stovek a tisíců míst ve veřejné správě, v justici a policii, ale také ve školství. Tíživým břemenem byla národnostní otázka a způsoby jejího řešení, zejména však českoslovenstvím daný vztah česko – slovenský, česko – německočeský, slovensko – maďarský vztah a karpatorusínský otazník. S tím souvisela i hospodářská, vojenskoobranná a obecně politická situace. I když se Československo nedokázalo beze zbytku vyrovnat se sociální otázkou a žádoucím usměrněním velkého kapitálu a naopak poměrně (v západní části značně méně) početných chudinských vrstev, zůstalo bez ohledu na bouřlivé děje necelých dvaceti let státem spořádaným, v zásadě prosperujícím a mnohé dávajícím i svým východním územím. Navíc s přesvědčivou koncepcí budoucího rozvoje, jejímuž uskutečnění zabránilo vypuknutí druhé světové války.
Najdou se mnozí, kteří budou – naprosto oprávněně – mluvit o mrtvých z hospodářských a politických bojů dvacátých a třicátých let minulého století. Ne všechno tu jde hájit, ledaskde a ledaskdy by byla nutná masivní sonda do historických pramenů. Ale ne vždycky měla vláda a vlády (ne prezidenti, jak se v minulosti často tradovalo) na vybranou.
A tím se dostávám k okolnostem ilustrujícím tento stav. Pomineme-li nesnadné začátky republiky a poválečnou krizi počátku dvacátých let, byly to velké vnitřní kvalitativní rozdíly právní a zejména hospodářské a kulturní. Nástup Velké hospodářské krize v průběhu let 1931 – 1932 a následná nacistická fašizace Německa současně ohrožovaly v průběhu třicátých let budoucnost země. Investice a osobní majetky, které měly jít do obnovy hospodářství, musely být investovány do obrany; vedle zbraní tuto skutečnost i dnes připomínají benešovská pohraniční opevnění, o jejichž budování se zasloužil Brňan, bachmačský hrdina a náčelník Hlavního štábu československé armády armádní generál Ludvík Krejčí. Ještě na počátku devadesátých let existovala další připomínka: povážské záložní zbrojovky budované od poloviny třicátých let také jako výraz snahy o rozvoj dnes samostatného sousedního státu.
Mluví-li se tedy o slabinách prvorepublikové silné demokracie, lze při bližších srovnáních zjistit, že v té či oné míře jimi oplývaly všechny evropské státy. Abych byl konkrétní: v srpnu 1936 v Liberci na dnešním Benešově náměstí v němčině prohlásil prezident Edvard Beneš národnostní politiku První republiky za jednu z vůbec nejlepších v tehdejším světě: podle jeho slov snesla srovnání se švýcarským a belgickým modelem; ačkoliv mluvil německy, ani henleinovci proti této konstataci neprotestovali. Síla naší armády byla všeobecně uznávána a ctěna stejně tak jako kvalita zbrojního průmyslu; proti Hitlerovi započaly přípravy ještě r. 1932 (prodloužení vojenské služby) mj. řadou nových zbraní původní československé výroby, budováním pohraničních opevnění (1934 – 1938), vypsáním úspěšné Půjčky obrany státu (1936; 22. září 1938 demonstranti před budovou Poslanecké sněmovny skandovali dejte nám zbraně, dali jsme si na ně) a to všechno v době, kdy na nástup fašistické Evropy se na Západě reagovalo investicemi do životní úrovně postupně překonávajícími následky Velké hospodářské krize.
Na posouzení řady věcí bylo prvorepublikové desetiletí krátké; ale i tak byla např. snížena nezaměstnanost v pohraničních územích v letech 1937 – 1938 zhruba o třetinu až polovinu (z výchozích maxim dosahujících až 60 – 70 % práceschopného obyvatelstva v produktivním věku); byla doplněna síť školských zařízení (i dnes krášlí naše sídla školské budovy stavěné od poloviny dvacátých let jako svými dispozicemi už plně moderní zařízení), která najdeme nejen v Česku, ale i na Slovensku a v dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajinské republiky. Nebývale se rozvíjel spolkový a kulturní život na relativně vysoké úrovni. A výrazně se zpřístupnilo i vzdělání: kdo chtěl opravdu studovat a disponoval potřebnými schopnostmi a vůlí, také vystudoval a dosáhl toho, co chtěl (podívejme se podrobněji do rodokmenů současných českých špiček vědy a kultury i umění).
Až neuvěřitelně – poměřováno dobovými parametry – se rozrostla duchovní infrastruktura. Kromě již zmiňovaného školství (vznikly dvě nové univerzity a řada speciálních vysokých škol jako Vysoká škola obchodní, brněnská Vysoká škola technická Edvarda Beneše – na jaře 1938 na ní získal čestný doktorát technických věd Jan Antonín Baťa – a už pro propuknutí války nerealizovaná Vysoká škola technická Milana Rastislava Štefánika dislokovaná do Košic. Nedoceněným klenotem zůstává nejen zlínský šperk, ale i mimořádně zdařilá Zázvorkova budova Památníku odbojů na návrší-vrchu Žižkově ozdobená údajně největší jezdeckou sochou národního hrdiny Jana Žižky z Trocnova prof. akademického sochaře Bohumila Kafky. Obdiv zaslouží i havlovský podnik barrandovských ateliérů a sličné vilové čtvrti v úbočích nad Vltavou včetně dnes zpustošeného barrandovského plaveckého stadionu. Řadu věcí zničili nacisté, některé „také korigovali“ protagonisté komunistického protosocialismu. Není však většího českého sídla, aby nebylo poznamenáno tvůrčím duchem a ruchem První republiky.
Mimoto v uměleckých krizích existovala celá řada pozoruhodných seskupení. Pomineme-li kamenná divadla, nelze nezmínit prvorepubliková divadla malých forem a kabarety. Červená sedma Jiřího Červeného, D 34 Emila Františka Buriana, Osvobozené divadlo Voskovcovo, Werichovo, Ježkovo, Jenčíkovo (pozoruhodný, tvořivě osvojený podnět zejména tehdejší americké kultury) jsou vrcholy úsilí té doby, k nimž bezpochyby patří i legendární vlastenecký písničkář Karel Hašler (připomíná se v každém obchodě nadčasovou značkou větrových bonbónů). Z hudebních orchestrů té doby bych dále připomněl proslulé Melody Boys klasické české hudby pro lidi té doby Rudolfa Antonína Dvorského a jeho proslulé gramofonové firmy Ultraphon. A nejde zapomenout ani na slavného fotbalistu, herce, zpěváka, artistu, spisovatele a komika Vlastu Buriana. Stejně kvalitní bylo i novinářství. Lidové noviny, Přítomnost, Právo lidu, České slovo, Národní listy byly vyhledávanými periodiky, do kterých psali Karel a Josef Čapkové, Eduard Bass, František Václav Krejčí, Ferdinand Peroutka, Vlastimil Klíma, František Ježek, Kurt Konrad, Milena Jesenská, Jaroslav Seifert a mnoho, přemnoho dalších. Existovala i legendární periodika: Šaldův zápisník legendy české kulturní publicistiky s celospolečenským přesahem, komunistická Tvorba, regionální ruralistická revue Sever a východ; i v tomto případě by snaha o zevrubnější úplnost stačila na samostatný článek. Bohatým kulturním životem mimoto žila zejména německočeská národnostní menšina, rychle dozrávající slovenský národ a jeho Matica slovenská a nepochybně i maďarská minorita. Oč skromnější byly výchozí poměry, o to větší a důsažnější přinášely výsledky.
V kulturním ohledu se prvorepubliková skutečnost od současnosti lišila mediálně (rozhlas získal na masovosti poslechu až od počátku třicátých let a absencí televize). Naopak rozvinuta byla kinematografie hraného filmu a zdárně kvetl i dokumentární film pronikající mj. do školní výuky (jakýmsi velmi volným přeryvovým mezníkem tu byl nástup zvukového filmu na počátku třicátých let).
Národní hospodářství První republiky, stejně jako dnes orientované na zahraničně obchodní výměnu, bylo v ožehavém postavení. Ztráta tradičních odbytišť ve východní části někdejší monarchie i dalších zemí, kam pronikaly před válkou textilní a další lehké průmysly mající svou oporu především v pohraničních územích, dolehla na zemi zvlášť bolestně. Ale i tady existovaly početné ostrovy pozitivní deviace. V největší míře to platilo o stále nedoceňovaném globálním baťovském rodinném impériu, které se ve třicátých letech rozrůstalo jak teritoriálně, tak sortimentně (např. výrobou gumových pneumatik, filmovou tvorbou, rodící se vnitrozemskou lodní dopravou, již dnes připomíná Baťův kanál). Obdobně, ale ne v takovém měřítku si počínala prostějovská textilní firma Rolný. Velký význam měl zbrojní průmysl (zejména továrny v Plzni, Strakonicích a Brně-Židenicích i již zmíněné slovenské záložní zbrojovky). Desítky tisíc pracovních míst přinášela družstva zpravidla organizovaná v rámci jednotlivých politických parlamentních stran (mimořádnou proslulost získal národně socialistický mediální podnik Melantrich, svou váhu měl agrárnický Centrokooperativ a pominout nebylo možné ani sociálně demokratický Ústřední svaz konzumních, výrobních a hospodářských družstev.
Sport a tělovýchova fungovaly i mimo moderní sportovní kluby, z nichž nejproslulejší byla někdejší letenská S Sparta a Slávia ve fotbale a LTC Praha v ledním hokeji; v národně socialistické, ale formálně nadstranické a apolitické Československé obci sokolské s všeslovanským přesahem, sociálně demokratickém Svazu Dělnických tělocvičných jednot a křesťanském Orlu; v německé menšině se největší proslulosti těšili dříve založení turneři (sokolstvo, založené počeštěnými Němci Fügnerem a Thierschem-Tyršem, odtud vytvářelo svou osobitost) a sociálně demokratický ATUS. V jejich rámci se rozvíjela organizovaná turistika a cestovní ruch, kterému se specializovaně zejména věnoval Klub československých turistů, ale také skautské a pionýrské hnutí. Osobitou formou byl nonkonformní (dobově „nemastňácký a nepaďourský“) trampink silně ovlivněný severoamerickým kulturním prostředím a jeho někdejší zálesáckou tradicí.
Pestrým a zdravím dýšícím světem prvorepublikové společnosti, poznamenané i značnou hospodářskou emigrací, byla rovněž rychlá reakce na nástup totalitních režimů ve třicátých letech. I dnes zaslouží maximální úctu několik tisíc interbrigadistů bojujících o zachování demokracie ve Španělské republice, emigranti nabízející svůj um zemi sovětů a živé oboustranné kontakty s krajany především v německojazyčných, již řečených ruskojazyčných a severoamerických a některých jihoamerických státech.
Naopak se prvorepublikové Československo stávalo přirozeným útočištěm desítek tisíců exulantů zejména ruských, ukrajinských, německých a rakouských. Sídlily tu jejich důležité orgány a centra. Pozoruhodným zdrojem informací o komunistickém SSSR byl Ruský archiv ministerstva zahraničních věcí vedený historikem a sociologem Janem Slavíkem. Interetnické vazby, které se utvářely po celá dvacátá léta, se ještě více posílily v pohnutých a bouřlivých letech třicátých. Legendární Hackenschmidtův film Krize, jehož premiéra byla na jaře r. 1939 v New Yorku, který je věnován tragickému jubilejnímu roku republiky, je jen přibližným výčtem snah a úsilí zejména těch chudších. Československé vstřícnosti vůči pronásledovaným exulantům je vedle řady dalších vzpomínkových textů věnován jeden z Remarquových románů Miluj bližního svého.
Je pravda, že ne všechno, co se prvorepublikově navenek lesklo, se také skutečně třpytilo. Ale prvorepublikový posun k modernitě v životním stylu, ve většině oborů lidské činnosti, vysoká mezinárodní, často světová úroveň československých vědců a umělců byly neoddiskutovatelné stejně tak jako kvalita tehdejšího průměru. Letmý výběr z nejzásadnějších úspěchů První republiky, který umožnil rozsah tohoto článku, mohl tyto věci a trendy ilustrovat jen přibližně.
Existují však i přesvědčivé dobové důkazy. Pomineme-li Litvinovovo vystoupení na jednacím fóru Společnosti národů, nemůžeme v žádném případě odbýt mávnutím ruky úspěch benešovské Půjčky obrany státu, květnovou a zářijovou mobilizaci roku 1938, současníky obecně uznávaný světový osobnostní formát obou prezidentů Masaryka a Beneše, málokde vídané vlastenecké spojení národních demokratů, národních socialistů a komunistů při obraně země a skvělou mladou generaci Masarykových dětí a Benešových vojáků, jak ji známe zejména z řady studentských dobových veseloher (Cesta do hlubin študákovy duše a Škola základ života jsou nadčasovými díly této větve současného hraného filmu třicátých let). To, že se navenek mohla projevit hlavně v exilu ať už západním, nebo východním, bylo přímým důsledkem trapného selhání západních demokracií v letech 1938 – 1940.
Lidské není nikdy dokonalé. Ale to neznamená, že nemůže nebýt nadčasové.