Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak poslední volby změnily politickou krajinu Ukrajiny a jaké vysvědčení dostal postmajdanský establishment.
Novopečený prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskij splnil úkol. Po vítězství v prezidentských volbách se bývalý herec, který založil politickou kariéru na úspěšné televizní šou, může v nově složeném parlamentu opřít o většinu. Neúplné výsledky ukazují na to, že by k vytvoření vlády nepotřeboval žádného koaličního partnera, a to poprvé v moderních politických dějinách Ukrajiny.
Ještě před půl rokem byla nejsilnější prezidentská strana Sluha národa (SluNa) či chcete-li Služebník lidu naprosto virtuálním projektem. Dnes bude mít většinu ve Věrchovní radě, tj. ukrajinském parlamentu a podařilo se jí dobýt i mandáty, kde se volí většinově (a kde je předpoklad, aspoň teoreticky, souboje „osobností“). Ukrajinské noviny a komentátoři od pondělního rána přemítají o tom, co to bude znamenat, jako by snad zapomněli na to, že v ukrajinské politice se dá máloco odhadnout…
Z hlediska nové situace je jasné jedno: prezident bude mít oporu v parlamentu, což je v prezidentsko-parlamentním systému současné Ukrajiny jediná cesta k plnoprávnému prezidentství, které má tím pádem šanci být efektivní. V tomto smyslu je mise splněna.
Jestli ale zcela nová strana prezidenta Zelenského rozdrtila svoje soupeře s cca 43 % hlasů, potom je dobré kromě spekulací o nejisté budoucnosti také zhodnotit, co to vypovídá o dosavadním vývoji. Vždyť výsledky ukazují zcela jasně porážku těch sil, které byly spojeny s vývojem po roce 2014. Strana Evropská solidarita exprezidenta Petro Porošenka získala kolem 8 % (v minulých volbách měla přes 21 %), její koaliční partner Lidová fronta v letech 2014–2019 skončil v propadlišti dějin. Dokonce se ukázalo, že Evropská solidarita je spíše stranou pro velkou část Ukrajinců, kteří na Ukrajině jaksi nežijí (v zahraničí vyhrála). Co víc, opoziční donbaská Opoziční platforma – Za život dostala kolem 13 % hlasů a skončila na druhém místě s větší podporou než Porošenkova strana.
Tymošenkové strana Baťkiština – Vlast nedopadla také slavně, i když minulé období strávila v opozici. Pokud se potvrdí trend a SluNa bude mít většinu, tak je jasné, že opoziční role čeká na stranu i v dalších letech. Vlast má také kolem 8 % hlasů. Těchto 16 % je vlastně všechno co (alespoň na povrchu) zbylo z postmajdanské Ukrajiny „Revoluce důstojnosti“. Ovšem potlesk nad odcházením oligarchických struktur z politiky poněkud mírní postava miliardáře Ihora Kolomojského a jeho zamlžené vazby na prezidentskou stranu
Také nacionalistická uskupení jako například Radikální strana Olega Ljaška se s křesly v Radě loučí. Nacionalisté z krajně pravicových uskupení, které do Rady dostal Majdan, budou povětšinou chybět. Do Rady se dostal Hlas, taktéž nový politický projekt, s celkem 5,85 %. Chybět bude západoukrajinská „liberální“ Svépomoc, kdysi slibná politická „hvězda“ ze západní Ukrajiny. Ani nový projekt premiéra Volodymyra Grojsmana, který se „trhnul“ od Porošenkova uskupení a do voleb šel sám, se do Rady nedostane,stejně jako řada letitých politiků, kteří byli součástí oligarchické politiky v zemi celé roky (jeden z nich například prohrál se Zelenského svatebním fotografem, jak si všimla média).
Ukrajinci evidentně hlasovali především proti pomajdanskému establishmentu, a to během posledního půl roku už podruhé, a za nástroj tohoto vzkazu si vybrali Zelenského a jeho novou politickou stranu, která s nedávnou minulostí nemá vlastně nic společného. V novém parlamentu tak bude kolem 80 % nových politických stran. Z tohoto hlediska je tu jen malá kontinuita. „Revoluce“ je dnes nadužívané slovo, nicméně poslední volby jsou v určitém smyslu politickým zemětřesením.
Vývoj po Majdanu totiž skončil z pohledu politických čísel velmi neslavně. Jeho aktéři nedokázali obhájit svoji politiku – exprezident Petro Porošenko povede opoziční frakci, která je slabší, než byl v roce 2014 postjanukovyčovský Opoziční blok, což je samo o sobě dost vypovídající vizitka.
V danou chvíli je jasné, že Zelenského možnosti určují jak kontinuity, tak i snahy o změnu, které ovšem nemusejí být v praxi jednoduché a kvalitativně pozitivní pro ukrajinskou společnost. V uplynulých týdnech musel prezident našlapovat opatrně, protože na obzoru byly volby. V zahraničí politice Zelenskij pokračuje v daném kurzu – směr NATO (což je ovšem zásadní problém pro Moskvu i pro nalezení modu vivendi založeném ne na konfliktu) a Evropská unie. Potvrdila to jeho cesta do Bruselu, do Kanady i jednání nedávného summitu EU-Ukrajina v Kyjevě. I Zelenského Ukrajina potřebuje západní finanční pomoc, takže se jedná o „přirozenou“ volbu, která si ovšem i nadále udržuje podporu mezi voliči.
Určitou změnou je Zelenského pokus rozhýbat nově normanský formát jeho rozšířením o Spojené státy, což naznačuje, že se i nadále chce opírat o Spojené státy jako klíčového spojence.
V oblasti PR Zelenskij ukázal, že má za sebou schopný komunikační tým. Nápad s vydáváním ukrajinských pasů pro zájemce podle konkrétních kritérií jako odpověď na podobný ruský krok na Donbase, který hned den po prezidentských volbách znovu zkomplikoval situaci na Donbase i vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou, ukazuje na smysl pro PR. Jenže pro vyřešení vleklého sporu, který má nejméně dva rozměry – jedním z nich jsou vztahy s velkým sousedem Ruskem, ale tím druhým domácí, vnitropolitické vztahy – marketing nestačí.
Na druhou stranu je jasné, že nový prezident nesází na válečnou a rozdělující rétoriku, která byla běžnou součástí taktiky postmajdanského establishmentu v roli dalších šokových terapeutů vlastní země. Snad si v Zelenského okolí uvědomují, že válka a liberální reformy (a liberální demokracie) nejdou prostě ze zásady dohromady.
Co si ovšem Zelenskij a jeho strana počne s otázkou reintegrace Donbasu, a především se socioekonomickou situací na Ukrajině, je s velkým otazníkem. Západní finanční injekce a další velká privatizace spolu s náznaky libertariánského směřování Ukrajinu na nohy nepostaví. Hlásat ideály svobody ve společnosti, kde nejsou pevně ukotveny fungující instituce je…poněkud originální. Problémy země jsou komplexní: korupce, demografie, sociální rozvoj společnosti a deoligarchizace jsou už vlastně evergreenem. Mít mandát ve změněné politické krajině, neznamená ale nutně skutečnou kvalitativní změnu pro společnost. To je ostatně jedno z hlavních poučení vývoje po Majdanu.