Británie při vyjednávání odchodu z EU (opět) selhává, mýtus výjimečnosti brání zemi poučit se z vlastních chyb.
Příčiny odchodu Velké Británie z EU jsou složité, ovšem příčiny katastrofického zvládnutí celého procesu Brexitu vyplývají z víry v britskou výjimečnost – jev provázející imperiální a postimperiální dějiny Velké Británie, píše na stránkách The Atlantic Alex von Tunzelmann.
Je to myšlenka, že Británie je zcela odlišná a nadřazená ostatním národům a říším. Už Margaret Thatcherová ve svém projevu v roce 1988 pojmenovala britskou výjimečnost ve vztahu k EU a každý premiér po ní k EU takto přistupoval.
A všichni tito premiéři také viděli sami sebe jako osobně výjimečné: David Cameron věřil, že referendum vyhraje, Theresa Mayová zase, že se jí podaří zvrátit poměr 52-48 ve prospěch tvrdého Brexitu, takže by Velká Británie dostala všechno, co chce a nepřišla o nic. Ale nepodařilo se. A teď Boris Johnson dobrovolně vytváří krizi kolem odchodu bez dohody, který by vyvolal velké problémy po celé EU i v Británii a Irsku.
V souvislosti s Brexitem, míní autor dále, je těžké vyhnout se dojmu, že pod slupkou Brexitu je ono „Učinit Británii znovu velkou“. Ostřejší paralely z hlediska historických mýtů mohou vyniknout v případě kolektivního připomínání druhé světové války, která je silně mytologizovaná jako doba, kdy země osamoceně stála proti Hitlerovi.
Mýty, které vznikají kolem dějin impéria a druhé světové války posilují britskou výjimečnost, ale také jsou protikladné. Ten první mýtus vidí Británii jako mocnou velmoc, ten druhý jen jako odvážného smolaře. Takový nesoulad není nový a netýká se jen Brexitu.
Je tu příklad suezské krize, která je chápána jako jakýsi předchůdce Brexitu. Tehdy nebyla Británie schopna kontrolovat Suezský kanál, ale ani se zbavit egyptského vůdce Gamála Násira. Brexit se ovšem odlišuje, je to veřejný odchod z dobrovolné unie. Ale jsou zde i podobnosti – například souvislost s klamavým strategickým plánováním či se zoufalou snahou jakkoliv jednat, přestože je jasné, že všechny možnosti jsou nějak poškozující.
Obecně si ovšem Británie připomíná Suezskou krizi jako dobře míněnou a kompetentní imperiální politiku. Autor ukazuje i další příklady přežívání imperiálního vidění a posilování britské výjimečnosti (například masakr v Amritsaru nebo rozdělení Indie a Pákistánu), které, stejně jako Brexit, ve skutečnosti doprovázela nekompetence.
Tunzelmann upozorňuje, že britské vedení by se z těchto událostí mělo spíše poučit a vyvarovat se tak dalších chyb. Ovšem učit se z vlastních chyb znamená jejich reflexi, což je přesně to, čemu víra ve výjimečnost brání. Úspěch je důkazem velikosti Británie a neúspěch je tak nebritský.
Brexit odhaluje nedostatky v britském politickém systému a kultuře, které nejsou nové. Myšlení o vlastní výjimečnosti dlouhou dobu pomáhalo izolovat tento systém od jeho kritiky a reforem.
Pro zastánce i odpůrce Brexitu může být svůdné představovat si zlatý věk, ve kterém byla Británie kompetentní, spolehlivou, stabilní a rozumnou zemí. Když se však podíváme na její dějiny a ukáže se, že ničím z toho není, neměli bychom být překvapeni.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.