Historik Jiří Malínský ve svém článku připomíná (letos už 76.) výročí Slovenského národního povstání. Text byl věnován 75 letům od událostí na Slovensku.
Před pětasedmdesáti lety vypuklo zprvu na severozápadě dnešní samostatné země, Slovenské republiky, demokratické Slovenské národní povstání. Jakkoliv se tak stalo po zahájení operace Overlord na západní frontě a během sílící ofenzívy Rudé armády, která posunula těžiště bojů do nejzápadnějších částí Východní Evropy a severního Balkánu (mj. poprvé dobyla i první vesnice nejvýchodnějších částí někdejší Podkarpatské Rusi a vstoupila tak v tomto čase na československé prvorepublikové území postupujíc v těžkých bojích na západ po proudu řeky Tisy), ozbrojené vystoupení slovenských demokratů mělo – a trvale získalo – celoevropský význam. Výrazně zasáhlo i do českých moderních dějin. Poprvé během druhé světové války bojovala na našem území československá vojska (povstalecká vojska vystupovala jako 1. Československá armáda). Současně se bojů s německými okupanty účastnily stovky a tisíce antifašistů z nejrůznějších evropských národů a přes hraniční hory (Beskydy, Bílé Karpaty proniklo navzdory nacistickému úsilí a vojskům wehrmacht v tzv. ochranné zóně na 3 000 heroických českých dobrovolníků.
Povstání – ale i čeští přátelé – se přitom museli vyrovnávat s krajně nesnadným dědictvím ľuďácké farské republiky (tak metaforicky tento stát nazval klasik slovenské literatury spisovatel Dominik Tatarka). Klerofašistický vnější ráz, z nějž nestačily vyprchat prvky prvorepublikové demokratičnosti a vzpomínka na výsostného prezidenta Osvoboditele i pozornost většiny kulturního Slovenska, které si uvědomovalo vnucenou odvozenost samostatnosti tisovského státu, sledovalo s nadějí stoupající úspěšnost úsilí i činnosti zahraničního i domácího druhého odboje vedeného Edvardem Benešem, které usilovalo o obnovu československé státnosti, současně tvořily další stupeň zrání slovenského národa.
Během šesti let odloučení na znetvořeném území Slovenska (vídeňskou arbitráží byla od něj odloučena jižní území zahrnující jak hlavní nížiny, tak druhé největší slovenské město Košice i území středního Pováží trvale okupované nacistickou wehrmacht) kvetla slovenská národní kultura ve všech jejích formách, pokračoval vzestup školství a vyzrávala zakladatelská, již ryze slovenská generace moderní tvůrčí inteligence. V této souvislosti není nezajímavé, že přes totalitní luďácké výkřiky o vyhánění čehúňov (hanlivé ľuďácké označení pro slovenské Čechy) se ani tisovské období nebylo s to obejít bez jejich služeb ve všech částech farské veřejné správy.
Podmínečný hospodářský rozvoj okleštěné země, daný vzdálením Slovenska od regionů postižených bezprostředně válečnými událostmi, dal také podstatné části obyvatel zapomenout na předválečnou nezaměstnanost a silnou meziválečnou hospodářskou emigraci zejména přes Atlantický oceán. Ale ani za těchto okolností nebyly přervány meziválečné československé spoje. Nebyla to jen manželská nebo vojenská či jiné diplomacie. Praha se během necelých dvaceti let stačila stát i slovenským městem. A tak v Praze žil veliký československý slovenský politik Ivan Dérer a spoluzakladatel slovenské pop music František Krištof Veselý, účinkující v řadě tehdy nanejvýš populárních českých filmů, dojížděl k pořizování gramofonových nahrávek svých písní z Bratislavy do Prahy. Bezpomlčkové českoslovenství, ľuďáky nazývané hanlivě čechoslovakismem, žilo – a to i v časech nejtrudnějších.
1943: Vánoční dohoda
Vánoční dohoda z roku 1943, která sjednotila veškerý v ilegalitě působící domácí slovenský odboj, byla dalším stupněm slovenské emancipace. Do jednoho celku Slovenské národní rady se tak dostali „národní“ komunisté: Karol Šmidke, Gustáv Husák a Laco Novomeský s mužem 28. října Vavro Šrobárem i představitelkou benešovských konceptů Věrou Golianovou (vůdčí osobnosti prolondýnsky orientované odbojové skupiny Flóra, jejím manželem byl generál Ján Golian).
Došlo i na některé představitele bratislavského režimu; i oni vnímali vývoj na frontách a následky Stalingradu, El-Alameinu, dobytí jižní a střední Itálie západními Spojenci a italským odbojem, sílící odboj Němci okupovaných evropských národů a dohledem dosažitelný konec války. Kromě nich ve slovenských horách působilo převážně Moskvou vytvářené partyzánské hnutí slučující v sobě mimo věrnosti převážně komunistickým koncepčním představám statečnost, živelnost a také nevypočitatelnost. Viditelně slábnoucí silou se vyznačoval Tisův režim a jeho armáda. Spojené národy triumfovaly i v Tichomoří a postupně osvobozovaly území obsazená Japonskem v průběhu let 1941–1942.
Bylo jasné, že Hitler válku nevyhraje.
Význam SNP pro budoucí podobu republiky a střední Evropy
V čase prvních okamžiků SNP šlo přitom o hodně: o budoucí podobu nejen republiky, ale i střední Evropy jako celku. Nejistý čas mezi jednáními Teheránské a Jaltské konference, do nějž se promítaly i poměry na tichooceánské a čínské frontě, měl zásadní vliv na dohody velmocenského jádra Spojených národů o čárách budoucího styku mezi spojeneckými armádami po naplňující se porážce Berlína a Tokia. V československé rovině se to promítalo do pnutí mezi Londýnem a Moskvou, demokracií Londýna a Washingtonu a silou Rudé armády sílící Komunistické strany Československa a Slovenska. Bez (byť zprostředkovaného) povědomí o těchto mocenských vazbách až světového dosahu nelze pochopit některé jevy a zvláštnosti vztažitelné ke zhruba dvěma měsícům bezprostředního trvání Slovenského národního povstání.
Podpis Vánoční dohody na konci roku 1943 tedy znamenal počátek značně živelné, ale i systematické integrace opozičních protitisovských sil. Záhy přesáhl i do užšího prostředí tisovského vládního mikrokosmu (významná část Slováků během prvních „formativních“ hodin Povstání dokonce očekávala, že Jozef Tiso, někdejší oblíbený vlastenecký kněz a prvorepublikový ministr Švehlovy tzv. panské koalice, se k dění v Banské Bystrici připojí). Stejně tak to platilo i o jménech Čatloše a Macha (k jeho okruhu známých měli náležet i Gustáv Husák a Laco Novomeský). Patřilo to k slovenským zvláštnostem, jež české prostředí ne vždy dokázalo a dokáže docenit a zhodnotit. V dobrém i zlém.
Strategický význam Slovenska
V průběhu první poloviny roku 1944 pokračovala Rudá armáda ve svých ofenzívách. Definitivně byl osvobozen město-hrdina Leningrad, podstatné části pravobřežní Ukrajiny i válkou zvlášť strádající Bělorusko. V létě roku 1944 stanula ruská sovětská vojska na východním břehu Visly, velmi podstatně se přiblížila Rumunsku a Bulharsku, které svrhly své fašistické režimy, výrazně se přiblížila dnešním maďarským hranicím a posunula se i do Malopolské nížiny na úpatí východní části severokarpatské vrchoviny, jíž procházela dnešní i tehdejší slovensko-polská hranice. Dlouhé a těžké boje, spojené s tímto strategickým posunem, ruská vojska vyčerpal. Bylo potřeba jednotky doplnit o čerstvé nováčky, nové zbraně, střelivo, opravit a nově doplnit tanky i letadla, aby znovu získaly plnou bojeschopnost. A připravit kvalitní operační plány.
Síly však nemobilizovali jen Rusové. I OKW (vrchní velení německé armády) si bylo vědomo strategického významu Slovenska a Tisova administrativa si nemohla nebýt vědoma prudkého poklesu sympatií ve slovenské veřejnosti. Mobilizujícím prostředkem byl i vývoj na východní frontě násobený v červnu 1944 již připomenutým otevřením fronty západní a již od léta 1943 otevřené boje na jižní italské frontě. Vzrostla také aktivita evropské rezistence uvnitř okupovaných území. Výsledek války – porážka Osy – byl tedy nasnadě. Co zůstávalo i nadále do značné míry otevřené, byly korektury v detailech tohoto výsledku a iluze okupantů a kolaborantů doufajících v uzavření přijatelného míru včetně pokračování bojů proti Rudé armádě společně se západními armádami.
Koncepty poválečné podoby Československa
Dějinný terén tak opanovaly až tři koncepty poválečné podoby Československa. Mezi částí členů Komunistické strany Slovenska přežívaly iluzivní představy o sovětském Slovensku; budoucí nová svazová republika SSSR měla být nadána prosperitou a blíže nevyjádřitelnou dynamikou a rozmachem; to lepší z ní bylo neseno naivním romantismem křtěným iluzemi o meziválečné Kominterně a bezkonfliktním dynamickém rozvoji SSSR. Benešova koncepce počítala s reformou země, která by navazovala na prvorepubliková východiska; i prezident si však volky nevolky uvědomoval zastarávání teorie poříjnového československého národa. Moskva (dá-li se to tak říci) počítala s celým vnějším impériem, jehož poválečné Československo mělo být součástí jako východiskem navázání na někdejší leninský koncept počítající s přenesením protosocialismu až na břehy kanálu La Manche s využitím následků celoevropského poválečného rozvratu ve zhruba střednědobém výhledu (nástupce Kominterny Informbyro bylo založeno na konci léta 1947).
Pro Slováky byl Beneš přes svou otevřenou láskyplnou československost, která do značné míry stírala slovenský svéráz značně živený emancipačními náznaky farské republiky, nepostradatelný. Velkou váhu přitom měla setrvačnost války, vývoj na jejích frontách a postoje velmocenského jádra Spojených národů. Od původního zaměření na západní demokracie byl prezident Budovatel nucen na jaře 1944 (jednalo se zjevně o zatím skrytý nepřímý důsledek Teheránské konference) přejít k Moskvě (při důsledném zachovávání základních západních vazeb), kde nalezl nesrovnatelně větší pochopení pro své snahy. Pro slovenské prostředí měl již roku 1943 jedinou radu: ozbrojené protiněmecké vystoupení v předstihu před Maďary, které mělo dát otupit luďácké působení a předejít možnému rozdělení Slovenska mezi osvobozenou Budapešť a Varšavu. Po podpisu Vánoční dohody a třetí československoruské smlouvy o spolupráci a vzájemné pomoci v prosinci 1943 exilový Londýn pokročil od slov k činům.
Na jaře 1944 dokončilo ministerstvo národní obrany a jím zřízený Štáb pro vybudování branné moci výchozí plán pro Slovenské národní povstání. Působením Slovenské národní rady i postupným posilováním postavení někdejších československých důstojníků v armádě klerofašistického Slovenska vzniklo v květnu 1944 ilegální Slovenské vojenské ústředí vedené tehdejším podplukovníkem Jánem Golianem s centrem v Banské Bystrici. Současně se v Londýně začal připravovat na svou slovenskou misi ministr exilové vlády jediný slovenský prvorepublikový generál Rudolf Viest (mj. také někdejší ruský legionář). Základní posilující prvky domácího československého odboje na Slovensku tím byly dotvořeny. Další body Benešovy koncepce byly závislé nejen na vývoji na frontách, ale i na časované bombě Moskvou postupně připravované sovětizace Československa; nejvíce se tyto tendence soustřeďovaly kolem Gustáva Husáka a Karola Šmidkeho v Bratislavě a pochopitelně i v moskevském exilovém centru v stalinistických osobnostech Klementa Gottwalda a Václava Kopeckého v přímé vazbě na vedoucího zahraničního oddělení ÚV VKS Georgi Dimitrova. Silně to určovalo i činnost a převládající názory v Slovenské národní radě.
Ještě nevypočitatelnější veličinou byli z tohoto hlediska partyzáni zpravidla řízení emisary Moskvy a až jednostranně užívající v podstatné míře zkušenosti z ruského vnitřního protinacistického odboje.
Výjimečný stav na území klerofašistického státu a karpatsko-dukelská operace
Partyzánské oddíly znásobily od jara 1944 svou početnost i aktivitu. Bezpečnostní situace farské republiky se zhoršila natolik, že 12. srpna byl Bratislavou na celém území klerofašistického štátu vyhlášen výjimečný stav. Německý vyslanec Hans Ludin požádal o německý ozbrojený zásah a dosáhl přitom i Tisova souhlasu. Akce partyzánské části odboje probíhaly nekoordinovaně a v mnohém i živelně. Silně narušovaly přípravy povstání organizované Šrámkovou vládou. Odhalovala se tak posléze nejzřetelnější slabina povstalců: kontakty s východoslovenským armádním sborem dislokovaným na území hraničních východokarpatských hřebenů a průsmyků na československo-polských hranicích. V noci z 28. na 29. srpna došlo v Žilině k pozabíjení členů německé vojenské mise. To jednak spustilo živelné protitisovské povstání, jednak vedlo k urychlení německého útoku na Slovensku. Poměrně jasná původní londýnská představa o posloupnosti kroků SNP a urychlení postupu Rudé armády se tím silně znejasnila a značně zchaotizovala.
Do toho zasahovalo hned několik paralelních konceptů sovětizace Československa. Od 4. srpna 1944 dlela v Moskvě delegace Slovenské národní rady (Laco Novomeský a kapitán Mikuláš Ferjenčík; o její přítomnosti nebyla zpravena ani Píkova mise, a zprvu ani Gottwaldovo exilové vedení KSČ). 25. srpna do Moskvy dorazila i londýnská delegace. Tento neblahý status quo přetrval až do konce srpna 1944; teprve tehdy začal Stalin jednat. Na přípravu karpatsko-dukelské operace Rudé armády, jejímž dějištěm měl být vrchovinný a podhorský kraj na rozdíl od dosud převládajících rovin a nížin, v nichž dosud ruská vojska válčila, bylo opravdu krátce a více než šibeniční měl být i čas pro zpracování ofenzívy: 8 dní. Poněkud slepě se spoléhalo na východoslovenský armádní sbor, a proto „stachanovský“ byl i „blitz“ čas na překročení hraničních Karpat: necelých 10 dnů. Tak byly založeny základní skutečnosti tohoto silně improvizovaného ofenzívního plánu i krvavé ofenzívy samé.
Následky a důsledky tohoto zrychlování jsou známy. Překročení Karpat se protáhlo do konce roku 1944 a osvobozování okupovaného Slovenska „bráněného“ dobře připravenou wehrmacht, do dubna 1945 za cenu nesmírně krvavých obětí jak rudoarmějců, tak vojáků 1. Československého armádního sboru a relativně početných partyzánských oddílů i tisícových obětí civilního obyvatelstva. SNP se za tohoto stavu věcí stalo velikým podnikem a tradicí moderního Slovenska, současně však byť i klíčovou, tak přece jen relativně dílčí událostí bojů o Slovensko na konci druhé světové války.
Zmatky a chaos poznamenaly už počáteční události. Generál Ján Golian nedobrovolně vystoupil z ilegality a povstání oficiálně vyhlásil. Současně klerofašistický prezident Jozef Tiso vyzval k podpoře nacistických vojsk. Prakticky ve stejné době (30. srpna) se londýnská vláda přihlásila oficiálně k povstání – povstalecká vojska se stala 1. Československou armádou a ústy ministra národní obrany generála Sergeje Ingra se včlenila do prvoodbojových legionářských tradic. Nejvýrazněji se tyto improvizace projevily na osudu elitního východoslovenského armádního sboru, tvořeného 30 000 vojáky. Oba dva klíčoví velitelé generál Augustín Malár a jeho zástupce plukovník Viliam Talský selhali a nepřímo tak přispěli jednak k nedobrovolnému vyklizení karpatských průsmyků a současně k ztrátě tisíců kusů pro povstalce tak důležitých zbraní. 2. září 1944 východoslovenský armádní sbor přestal pod německým náporem existovat a více než 20 000 jeho vojáků padlo do německého zajetí. Slovenská národní rada jako řídící politický orgán SNP vedený komunistou Karolem Šmidkem a mužem 28. října Vavro Šrobárem, kteří disponovali 9 – 11 dalšími pověřenci, tak měla krajně ztíženou úlohu podobně jako vojska 1. ukrajinské fronty vedená maršálem Ivanem Stěpanovičem Koněvem. Za své tak vzaly i výchozí technické předpoklady karpatsko-dukelské operace.
Situace se vyjasňovala postupně. Přes ztrátu západního Slovenska a podniknutí i drastických opatření povstaleckého velení proti projevům zbabělosti (řada Slováků se v prvých dnech povstání hlásila i k myšlence slovenské samostatnosti a fakticky k rozbití Československa) i některých klíčových vojenských posádek se povstání prosadilo zhruba na 19 000 km2 obývaných přibližně 1 700 000 Slováků (celkem se jednalo o více než polovinu plošné výměry a odhadnutelného obyvatelstva farské republiky) a postupně zmobilizovalo do zbraně přibližně 60 000 vojáků. Vojensky byla situace ovšem dočasně bezvýchodnou a pozice velení armády, tvořeného generály Golianem a Viestem, nesnadnou. Chaos provázel i ozbrojenou pomoc Moskvy i pomoc východní exilové armády (v sestavě povstaleckých vojsk působil stíhací pluk a 2. paradesantní (výsadková) brigáda a v prvních dnech karpatsko-dukelské operace došlo k výměně velitelů sboru: generála Jana Kratochvíla nahradil generál Ludvík Svoboda). Nechyběli mezi nimi ani vojáci západní armády převelovaní na východní frontu. Většina povstalců však bojovala statečně a zmužile; izolované povstalecké území odolávalo německým vojskům a Hlinkovým gardám do druhé poloviny října a ozbrojený odpor československy smýšlejících Slováků nikdy neustal ani po oficiálním ukončení povstání 28. října 1944. Tisovská Bratislava také už nikdy zcela neobnovila úplnou kontrolu nad vojensky poraženým slovenským územím.
Své základní, Benešem formované poslání, splnilo SNP přes řadu rušivých jevů (patrně nejvýraznějším bylo husákovské avanturistické sjednocení ČSSD a KSS, jež zaskočilo i Gottwaldovo exilové vedení KSČ). Na povstalecké území dorazil i zárodek československé správy již osvobozené Podkarpatské Rusi (vládním delegátem byl ministr sociální demokrat František Němec), ale také zástupci moskevského exilového centra Jan Šverma a Rudolf Slánský, které z Londýna doplnil další sociální demokrat Bohumil Laušman. Zhruba půlčtvrtého měsíce v mimořádně těžkých zimních podmínkách ve strmých svazích vysoko- i nízkotatranských, ale i fatrovských a rudohorských hor tak trávily nejen tisíce partyzánů, ale i desítky vůdčích protagonistů zahraničního i domácího druhého odboje.
Počty bojujících i obětí na obou stranách SNP se v tomto světle mohou zdát relativně malé. V potaz je však nutno vzít i skutečnost, že farská republika nepoznala do té doby přímo válku i fakt, že počet příznivců ľuďáky ve slovenské společnosti nebyl zanedbatelný (zhruba čtvrtina až pětina populace) a že zejména počáteční období se vyznačovalo nemalým zmatkem. Na povstalecké straně bojovalo až 60 000 vojáků a 18 000 partyzánů, na německé a ľudácké kolem 50 000 mužů. V bojích padlo na demokratické straně 1720 vojáků, 3600 jich bylo zraněno a 10 000 zajato; mimoto bylo zavražděno kolem 12 000 dalších jedinců z řad odboje a civilního obyvatelstva. V určitém ohledu fašistická vojska utrpěla ztráty vyšší. Padlo přibližně 4200 jejich vojáků a esesáků, 5000 bylo zraněno a 300 zajato. Uvedená čísla jsou z pochopitelných důvodů spíše podhodnocena a značně přibližná. Projevil se v nich hornatý, v Česku obtížně představitelný terén, nesporná drsnost a z německé strany až sadisticky vedený způsob boje a dalších forem perzekuce. Do jeho průběhu zasahovalo i zahraničí: např. 20. září proběhl nálet 150 amerických létajících pevností B 17 na jihoslovenské strategické objekty. Po pádu povstání pokračovalo partyzánskou válkou, jež na sebe vázala 35 000 německých vojáků včetně zločineckých trestných oddílů sicherheitsdienstu a Hlinkových gard, za nimiž zůstalo dalších zhruba 5000 mrtvých. Ojedinělého násilí se výjimečně dopouštěly i partyzánské oddíly.
Jednání v Moskvě a boj kolem výkladu a smyslu SNP
Na svazích Nízkých Tater vyhasl život národního hrdiny Jana Švermy, který přes své těžké onemocnění odmítl přelet do Moskvy (cítil se spoluodpověden za zmatky a nedostatky SNP; nacisté také přispěli k násilné smrti obou vojenských velitelů generálů Goliana a Viesta). Od druhé poloviny února v souvislosti s postupem Rudé armády se vůdčí osobnosti povstalců postupně přesouvaly do Moskvy k jednáním s vedením KSČ a exilovou reprezentací vedenou prezidentem Benešem. Plodem jejich značně jednostranných jednání se stal víc než rozporuplný Košický vládní program, jehož interpretace a plnění postihly nejen trvání Třetí republiky, ale i nejvýznamnější vykonstruované státně teroristické politické procesy zejména první poloviny padesátých let minulého století.
A tak další boj se strhnul kolem výkladu a smyslu Slovenského národního povstání. Do značné míry byl zpětně poznamenán zmatky, jež provázely propuknutí SNP. Pocit samostatnosti a svébytnosti i odpovědnost za Slovensko pozvedly nejen odpovědnost, ale i ješitnost členů Slovenské národní rady; naopak ne bez chyb bylo poměrně často i chování exilových Čechů a Slováků. Poválečná regulace pomocí tzv. pražských dohod nebyla z české strany prováděna vždy nejcitlivěji. Vrcholem nepochopení našich slovenských bratrských přátel byly komunistické snahy o zničení Demokratické strany a v padesátých letech soudní procesy s tzv. slovenskými buržoazními nacionalisty, jimž vévodila jména slovenské levicové prvorepublikové inteligence: Vlado Clementis, Laco Novomeský, Daňo Okáli, Edo Friš i Gustáv Husák. Za podivných okolností v polovině padesátých let zesnul Karol Šmidke. V umělecké formě toto ponuré ovzduší zachytil v poutavé, dnes neprávem zapomínané knize Opožděné reportáže slovenský spisovatel Ladislav Mňačko (poprvé vydána na počátku šedesátých let během obrodného procesu, svým celočeskoslovenským dosahem je srovnatelná s pověstnou klasickou novelou Alexandra Isajeviče Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče).
Dějinný význam tohoto velkého bojového vystoupení slovenského národa převážně v konceptu a koncepci prezidenta Beneše je však oprávněně nadčasový. Je slovenskou odpovědí na české revoluce a revolucím se blížících událostí 1848, 1867–1870, 1893, 1897– 1899, 1905 a 1914–1918. Bojovaly tu nejvýraznější slovenské osobnosti té doby: Vavro Šrobár, Gustáv Husák, Karol Šmidke, Mikuláš Ferjenčík, Jozef Lettrich ale i řada mladých osobností slovenské budoucnosti. Ze stovek do úvahy připadajících jmen uvádím dvě: vynikajícího slovenského herce Ctibora Filčíka (druhého partnera zakladatelské osobnosti moderní slovenské režie československé režisérky Magdy Lokvencové-Husákové) a klíčovou osobnost Pražského jara i něžné revoluce Alexandra Dubčeka (byl dvakrát raněn a ztratil tu svého bratra Júlia). O nesnázích povstání psal bezprostředně po válce významný český spisovatel slovenského jazyka Peter Jilemnický v nedoceňovaném románě Kronika (poprvé vydán roku 1947).
Za zmínku stojí i značně jednostranná vzpomínková kniha Gustáva Husáka Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní (vydána v první polovině šedesátých let) a o zhruba 10 let zcela neznámá starší rovněž vzpomínková kniha sociálně demokratického vůdce Bohumila Laušmana Pravda o Slovenském národním povstání (1951). Totéž platí i o kontroverzním televizním seriálu Slovenské televize Povstalecká história (Gustáva Husáka tu ztělesnil vynikající slovenský herec starší generace Michal Dočolomanský). Literatury i uměleckých děl věnovaných Slovenskému národnímu povstání je nepřeberně; jen svým výčtem by vydaly na celou knihu.
Původní demokratická očekávání československé většinově demokratické dobové veřejnosti zachycuje československé vysílání BBC z počátku dubna 1945: „Ako nezabudne československý ľud ten decembrový deň, keď sa vracal domov prezident Osloboditeľ Tomáš Garrigue Masaryk, tak zostane na veky vpísaný v dejinách nášho štátu deň 3. apríl 1945, keď velký československý exulant Eduard Beneš zasa vkročil na rodnú pôdu svojej zeme. Kto by nebol hľboko pohnutý! Takmer před siedmimi rokmi bol donútený opustiť prezidentské kreslo a potom i Československo. Aké to boly strašné chvíle pre každého verného Čecha a Slováka! Vlasť zradená, okipčená, roztrhaná, najlepší ľudia tupení, ponižovaní, zosmiešňovaní! Len najsilnejší odolali náporu nedôvery, malomyseľnosti a zúfalstva. Medzi nimi bol prvým dr. Eduard Beneš. Neprestal veriť v pravdu, demokraciu a vo väčný ideál československej slobody. Viera v spravodlivosť ho preniesla najkrutejšími dňami jeho života, Mníchovom. Dokonalá znalosť sociologických zákonov ho preniesla najúzkostlivejšími dňami vojny. A predovšetkým: Presvedčenie o nevyhnuteľnom víťazstve československej pravdy mu dodávalo sily, ktorá hory prenášala. Sám, s niekolkými priateľmi podujal se znovu boja. Budoval armádu, obnovoval a rozširoval medzinárodne styky a uviedol meno Československa zase na predné, čestné miesto v početnom kruhu Spojených národov. Pri jeho odjazde z Anglicka o ňom napísaly britské listy, že sa tešil vo svetě úcte, ako málokto zo spojeneckých štátnikov.“
Dnes tradice, ztělesněná tímto exilovým projevem a z dnešního veřejného prostoru vytlačená opakovaným falšováním historické paměti zejména v první polovině padesátých let, naznačuje masivní duchovní a etické dluhy, které k tomuto dějinnému vrcholu česko-slovenské vzájemnosti máme.
I díky těmto faktům se totiž oba úzce spřízněné západoslovanské národy v loňském roce stoletého jubilea jejich moderní státnosti mohly oboustranně spontánně považovat za bratrské.
29.8.2019