Vítězslav Betlach nabízí ve svém článku obšírnější kritiku liberální levice a její politiky.
Ekonomická krize před deseti lety přinesla, kromě jiného, také výrazný obrat v dosavadním myšlení a uspořádání ideových pilířů západní společnosti. Krize především ukončila dvě dekády trvající neoliberální „konec dějin“, který u příležitosti rozpadu socialistického bloku sice pompézně, nicméně dost naivně a ukvapeně vyhlásil profesor Francis Fukuyama. S propuknutím krize byla zároveň (zejména v západní Evropě) zahájena finální a nejbrutálnější fáze demontáže kapitalismu s lidskou tváří spolu se silným sociálním státem, které z propagandistického pohledu splnily svoji úlohu a po skončení studené války ztratilo jejich udržování pro západní vládnoucí oligarchii význam.
Krize, deziluze a nedůvěra společnosti k systému
Krize samotná potom, jakkoliv se podle pravice jednalo o proces přirozený, očistný a nanejvýš blahodárný, se jaksi nesetkala u běžných lidí s pochopením. Možná jednoduše proto, že desítkám milionů lidí západního světa přinesla jen drastický propad životní úrovně, sebrala jim životní úspory, uvrhla do existenční krize a celkově připravila jen frustraci a vyhlídky na život bez perspektivy.
Není proto divu, že napříč západním světem proběhla silná vlna deziluze ze stávajícího politicko-ekonomického režimu, která zároveň vyprodukovala potřebu hledání alternativy. Po dvaceti letech globální dominance neoliberalismu začala být veřejně otvírána a diskutována do té doby tabuizovaná témata. Po desetiletích ostrakizace a posměšků se do popředí společenského zájmu oficiálně opět dostaly i názory levicových ekonomů a kritika neoliberalismu přestala být kacířstvím.
Jakkoliv nejdestruktivnější fáze krize přibližně rokem 2012 odezněla, respektive byla režimem vyhlášena za ukončenou, nedůvěra společnosti k systému zůstala. Tím spíš, že příčiny krize v žádném případě vyřešeny nebyly. Krize jen dočasně „vyhnila“ s tím, že ve vzduchu stále visí její návrat a to v ještě horší podobě. Trvalým produktem krize, současného napětí a nejistoty jsou nejrůznější nové politické platformy, hnutí a politické strany, které (ať už věcně nebo jen čistě z vypočítavosti) stávající systém kritizují. „Fascinující“ na tom celém je, že jakkoliv logicky by na selhání kapitalistické neoliberální ideologie měla bodovat levice, tak v reále její kritikou demagogicky sklízí popularitu oligarchická pravice – aktuální politická scéna České republiky je toho ukázkovým příkladem.
Podpora pravicových alternativ a příčiny neúspěchu levice
Je sice fakt, že populistická „národní“ radikální pravice je pro globální liberální pravici když ne přímo spojencem, tak stále daleko menším nebezpečím než autentická levice, protože – slovy propagandistického snímku z 50. let ,Botostroj – „Pan Hitler nám továrny nesebere“. Z tohoto důvodu jsou pravicové „alternativy“, které podstatu věci nijak neřeší, když ne přímo podporovány, tak systémem alespoň tolerovány. Západní levice jako celek za těmito pravicovými iniciativami dost beznadějně pokulhává, avšak její neschopnost prosadit se ani za současné situace, která by jí naopak měla hrát do karet, nejde vysvětlovat a omlouvat pouze lepší (a pravdaže nesrovnatelně lepší) finanční i mediální podporou, kterou disponují konkurenční pravicové subjekty.
Hlavní příčiny neúspěchu levice totiž tkví v ní samotné. Západní levice se pod dojmem vítězství neoliberálního řádu na začátku 90. sama aktivně skrz naskrz liberalizovala, což ještě svým voličům vítězoslavně prezentovala jako akt vnitřní obrody, modernizace a pokrokovosti. Spolu s tím ostentativně odhodila hodnoty a principy, ze kterých levice vyrostla, čímž v zásadě zavrhla to, co dělalo levici levicí. Na levicové principy nerezignovaly jen zaběhnuté tradiční politické partaje sociálnědemokratického střihu, které se střemhlav vydaly do služeb nadnárodních společností a bank. V současnosti se už bojí i své někdejší vlastní levicové rétoriky, ale liberální sebekastraci prodělala do velké míry i „radikální“ levice. Liberální deformaci si drtivá část levice dodnes houževnatě brání a aktivně ji v současnosti přebírají i nově vznikající levicové subjekty.
V případě liberální levice je však možné oprávněně zapochybovat o tom, jestli se v tomto případě tedy o levici ještě vůbec jedná. Jedním ze základních znaků levice vždy bylo, že se snažila hledat a nabízet řešení, která přesahovala paradigmata systému, ze kterého vzešla, neboť ten není schopný vlastními prostředky eliminovat fatální vnitřní problémy, které si sám generuje. Tento základní předpoklad však nesplňuje levice, která má ambice být nanejvýš jen umírněnou frakcí stávajícího režimu. Na současnou liberální levici tak jde celkem úspěšně použít parafráze na Haška, totiž že se v jejím případě jedná o „hnutí mírného pokroku v mezích systému“.
Liberální levice a její posedlost menšinami
Původní levicové hnutí vzniklo v polovině 19. století jako hnutí pracujících, jako hnutí ekonomické majority, která svojí prací vytvářela hodnoty, na jejichž produkci byla závislá existence celé společnosti i státu, avšak která neměla možnost (nebo jen minimální) na výsledcích vlastní práce participovat. Tolik tedy originální myšlenka a podstata levice – nic víc, nic míň. Naproti tomu doménou dnešní liberální levice je svatý boj za práva všech možných i nemožných menšin, čím menších a obskurnějších tím lepší. Původní levice si dávala za cíl spojit pracující na principu příslušnosti ke společenské třídě, která by v tomto případě znamenala asi devadesátiprocentní většinu. Liberální levice však svojí posedlostí menšinami a vyhroceným individualismem společnost úspěšně atomizuje a podkopává jakoukoliv tendenci spojit se v ekonomické otázce za společným zájmem. Globální horní jedno promile musí z podobných „levicových“ aktivit výskat blahem.
Současná levice nijak intenzivně nenastoluje otázku potřeby změny společensko-ekonomického režimu. V drtivé většině svých proklamovaných priorit si vystačí pouze s napravováním negativních dopadů neoliberálního kapitalismu a s obrušováním hran nejpalčivějších případů sociální nespravedlnosti, které generuje. Jistě, lepší nic, než vůbec nic. I tato snaha je určitě záslužná, navíc podpora těch členů společnosti, kteří z nějakého důvodu nemají možnost obživy vlastními silami by měla být samozřejmostí v každém státě, který se chce honosit přízviskem „civilizovaný“.
Obrana ekonomicky pasivních skupin
Avšak liberální levice se ostentativně vyžívá v obraně právě a jen těchto – řečeno bez obalu, ale jinak to nejde – ekonomicky pasivních skupin. Jediné „řešení“ veškerých problémů potom vidí pouze v přerozdělování finančních zdrojů. A protože liberální levice nemá v globalizovaném světě efektivní páky (nebo ani zájem), jak přinutit ke spoluúčasti nadnárodní kapitál, tak zdroj veškerých finančních prostředků vidí v ekonomicky produktivní nižší a střední třídě, tedy řečeno po staru – v pracujících. Co na tom, že tento přístup je jako chtít přehradu s otevřenými stavidly dolévat půllitrem…
Navzdory tomu, že tato vrstva je pro chod státu i společnosti nepostradatelná, tak se ze strany liberální levice těší jen minimální podpoře. Ta je většinou vyčerpána nesmělým požadavkem na růst minimální mzdy a jak již bylo řečeno, pro liberální levici představují tyto vrstvy spíš černého kozla, na kterého je hozena povinnost sanovat veškerou mizérii způsobovanou neoliberálním systémem, protože boj se skutečnými původci liberální levici nijak extra nezajímá.
Ukázkovým příkladem je otázka imigrační krize. Tu způsobila globální neoliberální oligarchie, když ve své honbě za ziskem a ovládnutím přírodních zdrojů systematicky zničila stabilní fungující státy, avšak tíhu následků liberální levice nutí nést běžné pracující obyvatele Západu, kteří na jednání svých vládnoucích korporátních loutek nemají žádný vliv. V zásadě nejde o nic jiného, než o neoliberální princip privatizace zisků a socializace ztrát, a přijmout tato pravidla hry by znamenalo vyslat ke skutečným původcům této krize jednoznačný signál, že si mohou napříště dělat cokoliv se jim zlíbí, protože následky ponese někdo jiný.
Dogmatický antinacionalismus, multikulturalismus a globalizace
Jedním z nejvýraznějších rysů západní liberální levice je také dogmatický antinacionalismus, který tvoří spojenou nádobu s neméně dogmaticky prosazovaným multikulturalismem. Ano, mísení národů a kultur existovalo v historii vždycky, stejně jako určité formy „globalizace“, a tyto trendy přirozeně posílil rozvoj technologií, které z bleskového přenosu informací a možnosti cestovat udělaly doslova rutinní záležitost.
Avšak současný setrvalý a nekompromisní tlak na globalizaci je proces umělý a v podstatě řízený, přičemž se nejedná o nic jiného, než o neoliberální projekt s cílem vytvořit z planety pro korporace jednotné, ničím nelimitované odbytiště jejich produktů, zdroj surovin a pracovní síly. Sociální inženýrství ve formě povinného akceptování multikulturalismu je potom jen součástí téhož, za účelem přetvoření populace v masu vykořeněné mobilní pracovní síly a zároveň konzumentů, kteří budou „osvobozeni“ od jakýchkoliv potřeb vycházejících z kulturních nebo sociálních vazeb a budou tak plně k dispozici potřebám korporací a světového trhu.
Nacionalismus jako původce zla?
A aby byl tento obludný technokratický proces pro společnost stravitelný, jsou na něm cíleně vyzdvihovány některé zdánlivě humanistické aspekty, pro které celou tuto pravicovou globalizační ideologii naivně (avšak horlivě) obhajuje i velká část současné levice. Pro každého, kdo má na tuto záležitost jiný náhled, je ihned k dispozici již dopředu odzbrojující označení „fašista“ a jako argumentační munice je vždy připravena palba na téma perverznosti nacismu a událostí druhé světové války.
Nacionalismus je liberální levicí prezentován jako původce veškerého zla v dějinách lidstva, jehož vykořeněním zavládne zlatý věk lásky, tolerance a porozumění. Vůbec přitom nevadí fakt, že nacionální karta byla vždy pouze nástrojem, který sám o sobě nemá podstatu ani pozitivní, ani negativní, ale vždy záleží jen na tom, jak je s ním zacházeno.
Ani v případě nacistického Německa totiž nebyl původcem zla nacionalismus jako takový, ale expanzivní potřeby soukromých průmyslových koncernů a bankovního sektoru, které nacionální ideu pouze zneužily. Vůbec při tom nešlo o vlast a národ, ale znovu jen a jen o to, vytvořit z Evropy „bezbariérový“ vnitřní trh a získat pro něj suroviny a levnou pracovní sílu… Jednalo se opět o ten samý a jediný pravý důvod, o který šlo v historii vždy, pouze pokaždé pod hlavičkou jiné „noblesní“ ideologie, či náboženství. Posledních (minimálně) 30 let je tak svět rozvracen a lidé zabíjeni pod praporem ušlechtilé ideje lidských práv a tzv. liberální demokracie. A tentokrát tak ve službách korporací nečiní žádní zlí nacionalisté, ale multikulturalističtí liberálové.
Dehonestace národních států a levice odtržená od reality
Pravým důvodem, proč je idea národních států v současné době vystavena soustavné dehonestaci, je tak pouze to, že představují jedinou a poslední sílu, která je reálně schopná bránit korporacím v zavedení jejich neoliberální agendy na globální úrovni. Je tedy nanejvýš paradoxní, že v tomto bodě se na straně kapitalismu může v aktivitě přetrhnout právě i liberální levice, které ke zmatení stačí pár pseudohumanistických floskulí.
Svým způsobem není ani divu, že západní levice není schopná vybřednout z marginálních pozic, o převzetí iniciativy ani nemluvě. Tam, kde přímo, ať už vědomě nebo nevědomě, nekope za potřeby (neo)liberalismu, je tematicky natolik nevýrazná a odtržená od životní reality klasické pracující většiny, že ji nemá jak oslovit. V horším případě příslušníky této vrstvy (pro které by tu levice měla být především) rovnou odrazuje, protože přímo vystupuje proti jejich zájmům. Svým bojem za práva psů a koček na sebeurčení, za sedmero pohlaví a za „jednotu v různosti“ opravdu lidi z fabrik neosloví a ti pak v zoufalé snaze najít alternativu končí v náručí „lidové“ pravice typu Babiše nebo Klause juniora, kteří na pracující sice taky kašlou, ale jsou alespoň natolik inteligentní, aby si osvojili rétoriku, na kterou tito lidé slyší a snažili se podchytit jejich potřeby.
Aby západní levice rozsekla tento bludný kruh, tak pro ni existuje jen jediná cesta – přestat chtít být jen „hodným policajtem“ v (neo)liberální hře a navrácení k původním hodnotám a principům svojí existence. Levice se zároveň musí přestat bát jisté míry populismu, protože jedině tak může obstát v konkurenci populismu šířeného pravicí. A v první řadě musí znovu najít cestu ke klasickému pracujícímu člověku, jehož práce a hodnoty, které vytváří, jsou základem jakékoliv společnosti.
K dnešnímu článku Vítězslava Betlacha jsme připravili polemický text, který publikujeme zítra. Poznámka redakce