Ekonom Lubomír Civín byl minulý týden hostem pořadu ČT Souvislosti Jana Pokorného o globalizaci. Ve své analýze pro Argument se k tématu globalizace vrací.
Situace ve světě se po několika politických událostech roku 2016, které ovlivnily i ten letošní rok a určitě se promítnou i do mezinárodního vývoje v letech následujících, se dost výrazně změnila. Po referendu o brexitu, obsahu předvolební kampaně a prvních krocích nového amerického prezidenta ve funkci vzniká atmosféra nejistoty nejen na úrovni politických a odborných kruhů veřejnosti, ale i v širší veřejnosti. Veřejnost si dnes klade otázky, které tuto nejistotu reflektují. K nim patří otázky týkající se zejména budoucí dynamiky a obsahové orientace procesů, které byly v posledních dvou desetiletích ve sféře hospodářského vývoje, ale i obecně politického a sociálního vývoje, brány jako samozřejmost. Mezi nimi se nejčastěji mluví o globalizaci a jejich perspektivách. Můžeme v důsledcích těchto politických změn mluvit o zastavení globalizace, případně startu opačných procesů ve formě nástupu izolacionizmu, protekcionizmu v mezinárodním obchodě, autarkie obchodní politiky, a tudíž zvratu globálního vývoje směrem k deglobalizaci?
Globalizace zpomaluje už delší dobu
Asi by bylo vhodné seznámit se s několika fakty, které tyto úvahy, či vznikající obavy budou trochu modifikovat. Jako první modifikaci je dobré uvést, že globalizace se nezpomaluje, či případně nezastavuje až po referendu o brexitu, nastoupení D. Trumpa do úřadu prezidenta, či posledně po setkání G20 v Baden Badenu. Tyto události jsou v podstatě jen následnou reakcí politiky na vývoj, který pozorujeme v oblasti globální ekonomiky již delší dobu. Systematické měření procesu globalizace, které provádí několik veřejných i soukromých mezinárodních institucí (jako jsou např. Curyšská univerzita, globální poradenské firmy AT Kearney, McKinsey, či DHL atd.) vykazují zastavování procesu již v horizontu několika let. Tyto instituce vyvinuly totiž několik indexů globalizace, které ji měří na několika úrovních a většina z nich na kvantitativních i kvalitativních datech dokazuje, že globalizace se zastavuje zhruba od již od roku 2010. O nárůstu tendencí k tomuto zastavování svědčí i např. údaje WTO a MMF, která ukazují na vysoký přírůstek počtu nově zaváděných netarifních překážek v oblasti mezinárodního obchodu mezi roky 2010 až 2016, které narostly o 500 % , obdobně jako velice nízké tempo růstu obchodu po krizi, či dokonce jeho nový pokles v letech 2015 a 2016 a řada dalších ukazatelů.
Je nutné si v této souvislosti uvědomit, že proces globalizace je procesem vratným (což je historicky ověřeno) a vícevrstevnatým. V minulosti se již několikrát zastavil a dokonce nastalo (minimálně v ekonomické sféře) už i několik období deglobalizace. Tím pádem je dnes už možno mluvit, po jejich předchozích třech obdobích (WW1, Velká hospodářská krize 30.tých let, WW2, kdy docházelo k prosazování politického izolacionismu a k autarkizaci hospodářství v rámci řady národních států), o její historicky čtvrté vlně.
Dějiny nás učí, že každý sociálně politický, či ekonomický proces, tudíž i globalizace je vratný , tj. že se může zastavit, či dokonce nabrat zpětný chod, a to jak objektivně vlivem tržních či přírodních faktorů, nebo následkem subjektivních (politických ) zásahů, či kombinací obojího. Klasickým příkladem objektivního, či živelného zastavení globalizace byla Velká hospodářská krize 30. let. Projevem jejího subjektivního zastavení byla zase vynucená, či dobrovolná, autarkcie a izolacionismus řady zemí světa od vývoje v jeho zbytku, uzavírání jejich ekonomik před 2. světovou válkou, v jejím průběhu, ale i v době studené války (např. politika čučche Severní Koreje a pod.).
Nelze proto říct, že globalizace v současnosti narazila na politické překážky některých osobností, či politických hnutí, spíš lze mluvit o reflexi změny v bilanci pozitivních a negativních stránek procesu a jejich artikulaci některými politiky a případně následném uvědomování občany zemí, kde existuje možnost jejich reálného přenosu do politického systému (tedy zemí, kde existují funkční modely parlamentní demokracie umožňující přenos veřejného mínění do politického života).
Vícevrstevnatost globalizace
Vícevrstevnatost svědčí o tom, že proces globalizace probíhá na několika úrovních (minimálně jako technologická, ekonomická, sociální, politická a ideologická) a lze říct, že některé vrstvy procesu (zejména ekonomická a s ní spojená oblast hospodářské politiky) se v současnosti již zastavily, některé (např. politická) nabraly reverzní chod, některé setrvačností pokračují dál , či některé mají stále tendenci k růstu (ideologická, technologická).
Globalizace procházela od svých počátků v poslední třetině 19. století (někdy označovaných jako internacionalizace hospodářského života, či „Globalizace v. 1.0“) vývojem znázorňovaným sinusoidou, vzestupy a poklesy. Spolu s ní se objevovaly i její přínosy a negativa a jejich vzájemná bilance. Zatímco v střednědobém horizontu zpočátku „Globalizace v. 2.0“. (nazývaná taky reglobalizací) od počátku 50. let 20. století a hyperglobalizace (či taky „Globalizace v. 3.0.“) převládaly v bilanci zejména pozitivní efekty, postupná kumulace negativních stránek začala převažovat zejména od vypuknutí světové finanční krize druhé poloviny prvního desetiletí 21. století.
Rozpornost a nerovnováha rozměrů globalizace zdrojem napětí
Analýza různých úrovní globalizace naznačuje složitost a vícerozměrnost probíhajících globalizačních procesů, včetně jejich vzájemné rozpornosti a nerovnováh mezi jejími jednotlivými vrstvami, či mezi jejími účastníky. Důležitá je zde zejména skutečnost, že největší dynamiku získala ekonomická integrace a značná interdependence zemí světa jako projev jeho globalizace. Nicméně ostatní formy zůstávají dosud pozadu, případně si ve svém vývoji zachovávají autonomii na jiných vrstvách tohoto procesu. Rozpornost globalizace i nerovnováha mezi jejími jednotlivými rozměry se stávají zdrojem nemalého napětí mezi subjekty globalizace a rovněž objektivním základem pro rozdílná hodnocení globalizace a její různé časové datování či odlišnou etapizaci.
Právě změnou bilance mezi pozitivy a negativy se dají vysvětlit sociální a politické tlaky usilující o zastavení, či zvrácení dynamiky globalizačních procesů, jejichž svědky jsme v současnosti. Pokud však hodnotíme uvedené procesy s větším odstupem a v delší perspektivě, je asi možné konstatovat, že současný vývoj svědčí o tom, že se globalizace ocitla na určitém bodě, kdy se rozhoduje o jejím dalším směřování. Její současné zastavení je něco jako zastávka na křižovatce, na které se rozhoduje, kterou cestou se dál bude globální ekonomika rozvíjet, případně se takováto cesta jenom hledá, či definuje. Uvedené tendence k zpomalování ekonomické globalizace, které je možné v současnosti zaznamenat, nemusí být nevyhnutelně jediným směrem jejího dalšího vývoje, i když tendence k růstu protekcionismu a autarkizaci nacházejí v současnosti silnou odezvu mezi občany i některými politickými hnutími v řadě zemí.
Alternativy budoucího směřování jsou různé
Volba mezi alternativami dalšího vývoje globální ekonomiky, ke které minimálně pro nejbližší období bude muset dojít, může přinést i jiné možnosti, než jen autarkizaci a protekcionizmus, či naopak pokračování hyperglobalizace v tempu z přelomu milénia. Určitě nelze říct, že zpomalení, či zastavení globalizace značí zastavení mezinárodního obchodu. Dynamika obchodu je dána součinem dvou parametrů: fyzického objemu a cen. Současný pokles hodnoty světového obchodu není způsoben poklesem fyzického objemu obchodu, ale prudkým poklesem cen ropy a dalších klíčových komodit a i potravin ve srovnání s předkrizovým obdobím, případně před obdobím z let 2012-2014. Fyzický objem světového obchodu podle statistik WTO dále roste. To potvrzuje fakt, že určité komodity a položky obchodu s hotovými výrobky budou stále předmětem světového obchodu, bez ohledu na vývoj globalizace. Je však otázkou, kdo a s kým bude obchodovat.
Vyspělé země se mohou v novém ekonomickém modelu postaveném na vyšším stupni průmyslové revoluce (nazývané jako „Průmysl 4.0.“ představovaném robotizací, smart technologiemi, internetem věcí, transformací energetické základny a pod.) začít vracet zpět k modelu zvýšené dynamiky vzájemného obchodu postavené právě na vzájemné spolupráci a na těchto nových technologiích. Ty by mohly generovat nová pracovní místa a podpořit reshoring některých modernějších odvětví průmyslu.
Pak by bylo nasnadě propojení průmyslové revoluce, tzv. „Průmysl v. 4. 0. s „Globalizací v. 4.0.“, ovšem v odlišném obsahu od předchozích variant. I pro takovýto vývoj se dá odhadovat několik alternativ dalšího vývoje, jako například pokračování globalizace na bázi tvorby nové multipolární regionální struktury globální ekonomiky (s dynamickým nástupem Číny, případně dalších zemí BRICS), kde se její póly budou rozvíjet směrem k intenzivnímu vzájemnému propojování primárně na regionální bázi v rámci starých regionů (EU, Severní Amerika). Anebo pak expanze v rámci nových regionů s novými centry ekonomického rozvoje a jejich satelitů (Čína a Jihovýchodní Asie, Indie v západní Asii, Brazílie a Latinská Amerika, Rusko a jeho nejbližší sousedící země v Asii, dokonce i Čína, JAR v rámci Afriky).
Radikálnější alternativy
Představitelné alternativy jsou i radikálnější změny vyvolané touto novou etapou průmyslové revoluce, které by mohly nastartovat i zásadnější změny modelu sociálně ekonomického rozvoje, odlišné od toho současného. Nejznámějším představitelem takovéhoto modelu je přechod ke sdílené ekonomice (wikieconomics), k ekonomickému modelu rozvoje postavenému na alternativních způsobech ekonomického a sociálního rozvoje (např. udržitelný rozvoj nahrazující honbu politiky za ekonomickým růstem za každou cenu) a rozdělování jeho výsledků (zaručený nepodmíněný příjem), prosazování principů fair trade do praxe mezinárodního obchodu. Rovněž zaměření na reformu mezinárodního měnového i celého globálního finančního systému, decentralizaci infrastrukturních systémů distribuce energie, snižování objemu globálních distribučních řetězců potravin a návrat k potravinové soběstačnosti na regionální úrovni atd. Tyto úvahy samozřejmě vyžadují zásadnější změny a modifikace současného sociálně ekonomického uspořádání, které jsou však komplexně v současných podmínkách jen těžce realizovatelné.
Reálnější dynamický rozvoj této alternativy lze proto očekávat zřejmě buďto jako pomalý dlouhodobý vývoj zaměřený na postupné evoluční změny stávajícího systému, nebo až jako východisko z hlubokých strukturálních krizí, či dokonce rozsáhlého systemického kolapsu, které mohou v globální ekonomice nastat. Takovýto pohyb by současně vyžadoval mnohem efektivnější spolupráci při tvorbě globálního řídícího, anebo alespoň regulačního mechanismu, který by byl schopen tyto procesy koordinovat, regulovat a usměrňovat s cílem eliminovat potenciální rozpory a konflikty.
Re-Ofshoring a outsourcing
Outsourcing průmyslových výrob do rozvojových zemí, který se prolínal zhruba s počátečními fázemi „Globalizace v. 2.0.“, a zejména „v.3.0“, byl kromě politiky liberalizace v oblasti mezinárodního pohybu kapitálu, dán firemní politikou nadnárodních korporací determinovanou heslem “levně vyrábět v rozvojových zemích s nízkými mzdami a výhodně prodávat na trzích vyspělých zemí za vysoké ceny jejich trhů“. Pokud bude robotizace efekty snižování nákladů schopna přinést, může nastat v některých odvětvích tzv. re-shoring, návrat některých průmyslových odvětví zpět do vyspělých zemí. Tyto pohyby kapitálu, které si re-shoring vyžaduje, však nejsou v kompetenci národních vlád, ale vznikají jako reakce na vývoj trhů, ziskovosti a perspektiv zhodnocování kapitálu v nových podmínkách. To do naší problematiky vnáší nový moment, který zdánlivě svědčí to o tom, že současné chování trhů nahrazuje v současnosti politické řízení státu, což známe z předchozího vývoje.
Odráží novou rovinou změn v globálním poměru sil s rostoucím významem institucionálně-organizační roviny, kde nový mocenský poměr sil získal vztah států a mezinárodních korporací, ve kterém se stále víc prosazuje jejich rostoucí ekonomický, tudíž i silový potenciál. Tento proces má svůj časový rozměr, a proto se procesy změn ve vztahu trhu a státu výrazně dynamizují růstem schopnosti a síly korporací proti relativně klesajícímu postavení národních států a jejich vlád. Korporace se tak stávají reálným ekonomickým, ale i mocensko – politickým faktorem působícím ve světovém hospodářství, včetně vytváření svých vlastních “transnacionálních” mocenských struktur (privatizovaná zákonodárná moc, kontrola transnacionálních korporací nad určitými oblastmi politiky národních států, atd.).
Státy a korporace
Pokles reálného ekonomického a mocenského potenciálu národních států na úkor růstu síly mezinárodních korporací vyvolává proti tomu několik obranných reakcí ze strany států. Mění jejich vzájemný poměr sil například procesy posilování regionální integrace, koordinace státní i mezinárodní regulace a pod.
Rovněž trend změny poměru sil mezi státem a korporacemi, který se v rámci „Globalizace v. 3.0“. prosadil, je nutné upřesnit. Národní státy stále disponují určitými nástroji, kterými mohou ovlivnit vývoj ekonomiky na národní i mezinárodní úrovni. Je však otázkou, jestli stupeň uvědomění si závažnosti současných procesů ve sféře politik, která je v podmínkách současných demokracií schopna a ochotna přemýšlet maximálně v čtyřletých horizontech, je schopna či ochotna zabývat se řešením problémů, které tento časový horizont překračují. Trhy nejsou vhodným nástrojem nahrazujícím politické řízení státu, i když mohou být prostřednictvím svých subjektů (zejména korporací) faktorem do procesů globálního vedení intenzivně zapojené. Zejména pak v rámci uvedených neformálních struktur artikulujících strategické záměry a cíle „global governance“, ale i svým vlivem na národní vlády.
Státy však stále mají k dispozici určité mocensko-politické atributy, jako jsou suverenita nad svým územím, přírodními zdroji, lidmi či subjekty pohybujícími se v jejich jurisdikci, monopol moci a donucovacích prostředků, kterými mohou (pokud mají vládnoucí politické elity zájem) tyto procesy usměrňovat, zasahovat do nich, či dokonce se snažit o jejich částečné řízení některými druhy politik.
Proti nim na druhé straně spektra stojí globalizované korporace, které často disponují větším ekonomických potenciálem, a tím i možností vyvíjet na národní vlády efektivní nátlak s cílem dosáhnout pro sebe výhod v různých sférách. Právě tito účastníci operující na světových trzích se stali prvotním tahounem globalizačních procesů a jsou nimi doposud, i když často sledují rozdílné zájmy oproti zájmům makroekonomické politiky národních států. Je však nutné si uvědomit, že i když se nadnárodní či transnacionální korporace staly tahounem globalizace, bylo to dáno rámcem hospodářské politiky skupin států, které jim to umožnily. Touto politikou byla původně jednoznačně liberalizace hospodářské politiky v oblasti mezinárodních ekonomických vztahů (zejména obchod, kapitál) koncem 80. let. Technologie sice vytváří nástroje a infrastrukturu pro globalizaci (např. možnost operovat ve 4D prostoru, či časoprostorovou kompresi globální ekonomiky), její využití je však podřizováno ekonomice (rozuměj v tomto případě kapitálu).
Globalizace pod kontrolou?
V současnosti se sice už (zejména obchodní) politika zemí snaží o eliminaci negativních projevů globalizace využitím nástrojů, které měla v období po roce 2008 k dispozici, t.j. regulací, růstem protekcionismu a v nejnovější době i tlakem na preferenci ekonomického nacionalismu a omezování politiky volného obchodu, které ovšem mají kontroverzní efekty, např. ve formě obchodních, či měnových válek. I to je argument v prospěch nutnosti „politizace“ globalizačních procesů, či přesněji globálního vedení a usměrňování celé globální ekonomiky tak, aby se zatím nedostatečně řízený proces dostal pod kontrolu.
O tom svědčí řada dnes už kriticky kulminujících projevů negativních dopadů globalizace (ekologie, sociální polarizace, migrace a pod. ) jednoznačně ukazujících , že globální ekonomika vyžaduje alespoň globálně koordinovanou hospodářskou politiku, která by měla být schopna korigovat negativní stránky tohoto procesu. Problém je spíš v tom, že na globální úrovni neexistuje nic jako globální vláda, takže stále je prosazování globálních zájmů ve formě formulace a implementace globální hospodářské politiky závislé na politice národních států. Existující rozdíly v národních zájmech, často protikladných potřebám vznikajícím na bázi holistického pohledu na vývoj globální ekonomiky. Spíše zatím naznačují, že dostatečná shoda mezi vládami zemí na obsahu a směru zasahování do procesů globalizace zatím není příliš zřetelná (i když se už objevují náznaky takových přístupů, jako jsou například Pařížská klimatická konference z roku 2015, schválení programu OSN o cílech udržitelného rozvoje z téhož roku, již zmíněný Basel III a pod.) .
Vzniká tak otázka, jestli lze procesy globalizace efektivně řídit i jinými mechanismy, než trhem, případně kdo je tím politickým subjektem, který by toho byl schopen. Každý sociálně ekonomický proces je výsledkem vzájemného ovlivňování živelného „objektivního vývoje“ a subjektivního zasahování do tohoto procesu. Obecněji možno konstatovat, že snahy o politické zasahování do procesů globalizace existují již delší dobu, minimálně od nástupu její hyperglobalizační fáze po pádu železné opony („Globalizace v.3.0“). I když zpočátku měly tyto zásahy spíše charakter prosazování neoliberálních politických koncepcí (např. tzv. Washingtonský konsenzus), rostoucí negativní stránky vyvolávají zájem teorie i praxe hospodářské politiky, a stále více se prosazují i více dirigistické požadavky na globální úrovni takovéto politiky (klasickým příkladem byla dohoda Basel III o zvýšených požadavcích na regulaci bankovního sektoru, jako reakce na globální finanční krizi, legislativa proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, omezování bankovního tajemství kvůli zabránění daňových úniků, apod.) .
Global governance (celosvětové vedení)
Subjektivní – politické zásahy do globálních ekonomických procesů (nedají se sice nazvat ucelenou formou globální hospodářské politiky, spíš se užívá název „global governance“ celosvětové vedení, či správa) se realizují na několika formalizovaných a neformalizovaných politických úrovních. Jsou představovány některými stávajícími mechanismy mezinárodní spolupráce, které však nemají skutečnou autonomní globální moc, takže nepředstavují něco podobného globální vládě vybavené dostatečnými pravomocemi k vykonávání globálního vládnutí. S určitým zjednodušením lze říct, že tuto dost heterogenní strukturu „global governance“ dnes reprezentují tyto její tři složky:
Neformální setkávání (“kluby G”) na úrovni schůzek čelných představitelů skupin vlád států zapojených svojí váhou do procesů světového řízení (G7, G8, G20, G77) ke klíčovým problémům současného globálního ekonomického a politického vývoje. Nemají sice žádné oficiální místo v systému globálního řízení a ani nedisponují kompetencemi a nástroji takovéhoto řízení, jsou však platformou výměny názorů, dosahování názorové shody a dohod o koordinačních opatřeních, která se pak následně přenášejí do roviny národohospodářské politiky členů těchto klubů, případně i do koordinovaných akcí v rámci další úrovně – klíčových globálních institucí, jejichž zástupci se schůzek těchto klubů zúčastňují. Vliv těchto skupin nicméně závisí na míře konsensu mezi jejich členy. V případě protichůdných zájmů vliv těchto institucí rychle klesá. Avšak i v případe, kdy se podaří konsensu dosáhnout, mají veškerá usnesení pouze doporučující charakter. Jednotlivé členské státy se jimi mohou, ale nemusí řídit. Z tohoto úhlu pohledu jsou proto zatím skupiny G8 (G7) i G20 stále daleko od toho, abychom je mohli označit za „světovou vládu“, jelikož nedisponují pravomocí vynutit všeobecnou platnost svých rozhodnutí.
Druhou skupinu tvoří stávající institucionalizované klíčové globální instituce a jejich nástroje ve vazbě na “kluby G” (BIS, MMF, SB, WTO, část institucí systém OSN a pod.) Aby mohly “kluby G” fungovat a realizovat dohodnutá opatření, musí mít k dispozici některé nástroje, zdroje a institucionální mechanismy, kterými můžou přenášet jejich rozhodnutí do reálného ekonomického života. Do této skupiny patří zejména některé stávající mezinárodní ekonomické organizace (které přímo nejsou podřízené systému OSN) a fungují na více akceschopných principech (MMF, Světová banka, které disponují reálnými finančními zdroji pro realizaci některých opatření – případně instituce stojící úplně mimo OSN ( WTO, BIS, Rada pro finanční stabilitu – FSB, Bazilejský výbor pro bankovní dohled – BCBS), které mají významnou možnost tvorby a koordinací norem a postupů implementovaných do globálního hospodářství a jeho finančního, obchodního a bankovního systému ).
Specifické postavení v této skupině formalizovaných struktur systému globálního vedení hrají regionální uskupení, která slouží jako určitý regionální předobraz možného budoucího globálního systému. Nejznámějšími integračními seskupeními jsou EU, NAFTA, ASEAN. Tyto formalizované struktury mají mnohem efektivnější modely i nástroje řízení. Jejich základní tendencí je posilování závazného nadnárodního charakteru přijímaných opatření hospodářské politiky (např. přechod od koordinace ke společným formám a nástrojům politiky- měnová unie, fiskální unie, bankovní unie v rámci EU). V tomto kontextu se někdy právě EU označuje jako testovací laboratoř globálního vládnutí v budoucnosti.
Vznik některých nových struktur, jako jsou Chiangmaijská iniciativa, skupina BRIC, Banco del Sur, nebo Šanghajské skupiny, potvrzuje nový trend v mezinárodních vztazích vedoucí k větší regionální integraci a k tvorbě nových aliancí mimo tradiční globální instituce, které jsou tradičně pod vlivem nejvyspělejších zemí. Je náznakem další, již zmíněné tendence prosazující se v globálním hospodářství – multipolarity.
Neformální struktury
Formalizované skupiny mají určitou strukturovanou a formalizovanou podobu s účastí představitelů vybraných členských vlád. Paralelně s nimi však existují rovněž mezinárodní neformální struktury, které využívá globální elita pro formulaci, vyjasňování a koordinaci ideových koncepcí regulace světového hospodářství. Jedná se o neformální seskupení představitelů globálních politických, ekonomických a mediálních elit, artikulujících strategické záměry a cíle globálního vládnutí (Bildenberský klub, Trilaterální komise, Římský klub, Globální ekonomické fórum, Rada pro zahraniční politiku) na úrovni mimo oficiální státní politiku zemí, i když jejichž představitelé jsou v těchto skupinách zastoupeni. Výhodou je, že v těchto strukturách se scházejí nejen představitelé státní moci (budoucí, stávající, či minulí, kteří si zachovali vliv na politické dění), ale i představitelé globální podnikatelské sféry, která je schopna určité myšlenky přenášet i do praxe podnikové politiky korporací.
Tato seskupení vycházejí ve své činnosti z určitých ideově-teoretických základů, reprezentovaných myšlenkovými koncepcemi. Mezi nejznámější patří teorie interdependence (tj. vzájemné závislosti), která vyvolává potřebu koordinace mezinárodní politiky; koncepce trilateralismu, zaměřená na ochranu společných zájmů industrializované společnosti zemí triády vůči chudším zemím (její modifikaci představuje například Obamova atlantická výjimečnost – Atlanticist exceptionalism – prezentována v roce 2014); neoliberalismus (Washingtonský konsenzus); globalizace jako nositel liberálně-merkantilistick0ho ekonomického řádu) představující etatistickou teorii o významu státu v globální politické ekonomii kříženou s liberalismem, známou též pod názvem „New World Order“. Specifické místo v těchto koncepcích má regionalismus uvádějící regionální nadnárodní bloky (zejména EU svojí nadnárodní strukturou) jako předobraz budoucího modelu globálního řízení. Určitě nepřekypují demokratickými zásadami a spíš se snaží o konzervaci současného stavu, spojeného s vytvořením příslušných institucí, které by to umožnily. Tyto koncepce se vzájemně prolínají, doplňují, či naopak vylučují, ale v podstatě ukazují, o jaký způsob globálního vládnutí elity usilují. I proto jsou často předmětem rozsáhlých protestů zastánců antiglobalizačních hnutí v podstatě na celé světě.
To všechno nám ukazuje, že perspektivy globalizace jsou v současném stádiu vývoje značně nejasné, často protikladné a rozporuplné. Bude proto možné očekávat určitý boj v politické, ale i ekonomické rovině, o její budoucí vývoj i obsahové zaměření, které zdaleka není jednoznačné. Globální ekonomika dnes stojí na rozcestí, kde si bude vybírat budoucí orientaci. Buďme optimisti a věřme, že volba dopadne ku prospěchu celého lidstva.