Jaroslav Bašta se zamyslel nad problémem oikofobie v souvislosti s událostmi na pařížském předměstí Saint-Denis.
Oikofobie (psáno též ekofobie) je původně psychiatrický termín, který v roce 2004 Roger Scruton přenesl i do politologie, a od té doby se používá. Označuje záporné životní pocity, strach, odpor až averzi a nenávist vůči vlastnímu domovu, vlasti, národní kultuře a duchovnímu dědictví vlastní společnosti. Pozoruhodné je, že sice představuje opak xenofobie (tedy nenávisti k cizímu), nicméně v poslední době ji doprovázejí totožné násilné projevy – rasismus, antisemitismus, útoky na křesťanské symboly a vandalismus.
K oikofobii neodmyslitelně patří odpor proti autoritám. Dalo by se říci, že v téměř klinicky čisté podobě (ve smyslu původního psychiatrického termínu) se to projevuje na předměstích velkých švédských, německých a francouzských měst. Hloubku problému názorně ilustruje incident, který se odehrál asi před čtrnácti dny na pařížském předměstí Saint-Denis. Zhruba stovka mladých Francouzů, většinou potomků přistěhovalců ze severní Afriky, se přes sociální sítě domluvila, že budou protestovat proti policejní brutalitě.
Svoji akci zahájili pogromem na místní lyceum Suger. Protože to nebyl první takový útok, nouzová evakuace školského zařízení proběhla rychle a spořádaně, takže nikdo z pedagogů ani studentů nebyl zraněn. Útočníci zdemolovali vnitřní zařízení a pokusili se budovu podpálit. Teprve potom zase vyšli na ulici zapalovat zaparkovaná auta a rozbíjet výlohy, aby tak upozornili na rasismus a brutalitu francouzské policie.
Školy se obětí vzpoury proti autoritám stávají poměrně často. V samotné Francii je v živé paměti rok 2005, kdy při nepokojích v migrantských čtvrtích hořela nejen auta, ale také školy, kostely a radnice. Mládežnické gangy si tak čas od času vyřizují účty se všemi institucemi, které jim brání v jejich zaběhaném (a vysněném) způsobu života, k němuž neodmyslitelně (vedle kriminality jako způsobu obživy) patří konzumace drog a obchodování s nimi. Radikální islamismus přidal ke všem těmto problémům ještě jeden extrémně nebezpečný rozměr – terorismus.
Ukázaly to životní příběhy prakticky všech známých pachatelů teroristických útoků z posledních let v západní Evropě. Jako drogoví dealeři, podvodníci, zloději zcela logicky dříve či později skončili ve vězení. Tam se seznámili s náboženstvím a poprvé v životě začali uznávat nějakou autoritu. Ausgerechnet tu nejvyšší. Radikální kazatelé je ovšem přesvědčili, že jejich duše jsou zatíženy smrtelnými hříchy z jejich dosavadních bezbožné minulosti, spáchaných požíváním alkoholu a drog, také smilstvem všeho druhu. Z toho existuje jenom jedno čestné východisko – smýt své provinění krví nevěřících. Je úplně jedno, zda to udělají jako členové skupiny nebo osamělí vlci. Zatím o jejich „pokáních“ můžeme číst hlavně ve francouzských novinách každý měsíc, později to nejspíše bude každý týden či den.
To, co opravdu ohrožuje evropskou civilizaci, však není radikální islamismus. Dokonce ani migrace, která dosáhla nebývalých rozměrů. Nejzávažnějším problémem je oikofobie evropských elit, přesvědčených, že naše hodnoty nejsou hodny toho, abychom je hájili a vnucovali nově příchozím. Místo toho prosazují podivnou formu antiautoritářské výchovy – nelíbí se ti povinná školní docházka? Máš recht, klidně podpal školu. Nelíbí se ti počínaní policistů? Útoč na ně, z pohledu naší televize a novin budeš vždy v právu ty, nikoli ti surovci. Spácháš teroristický útok z náboženských důvodů? Neboj se, my to na tebe neprozradíme, když nebudeš náhodou křesťan. Televize a noviny hlavního proudu se oikofobických zásad striktně drží, takže rozpadu veřejného pořádku nestojí nic v cestě.
Jenže země, kde pravidla každodenního veřejného života určují zločinecké gangy či náboženští fanatici se nelíbí ani přistěhovalcům. Proto ve volbách překvapivě často podporují politiky typu Geerta Wilderse či Marine Le Pen, nebo (v případě dvojího občanství) tureckého prezidenta Erdogana, kteří jim slibují obnovování pořádku. Původní obyvatelstvo si většinou myslí něco podobného a není proto vyloučeno, že úvahy o dvourychlostní Evropě eufemisticky označují brzký rozpad Evropské unie. R. Scruton použil pro sebevražednou politickou doktrínu oikofobie označení původně používané pro duševní poruchu. Zdá se, že toto jeho skryté proroctví se postupně vyplňuje…