Zatáhnout Ukrajinu do euroatlantických struktur a vytvořit ze země jednojazyčný stát s tvrdou hranicí s Ruskem vždy představovaly dystopický projekt.
Pád berlínské zdi v roce 1989 byl triumfem otevřené společnosti a svobody pohybu, píše novinář Leonid Ragozin pro Al Jazeeru. Ovšem následující rozpad Sovětského svazu (1991) představoval katarzi, vznikly tisíce kilometrů nových hranic, často tam, kde doposud nikdy nebyly. Nové hranice rozdělily rodiny a přátele v nových etnicky definovaných státech.
Hranice mezi východní a jižní Ukrajinou a jihozápadním Ruskem je takovým příkladem, píše Ragozin. A nyní leží v centru veškerých dilemat, kterým ukrajinský Donbas čelí.
Nový ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskij se teď snaží o nalezení řešení konfliktu s Ruskem. Po celé řadě problémů se mu podařilo dojít k bodu, kdy se otevřou rozhovory na nejvyšší úrovni mezi Francií, Německem, Ruskem a Ukrajinou.
Ragozin míní, že summit by mohl dát odpovědi na základní otázky ohledně ukrajinské státnosti a rozhodnout o osudu milionů lidí, které tento konflikt postihnul. Otázkou je, jak to bude s autonomií Donbasu, které dál umožní, aby Rusko kontrolovalo svoje tamní spojence. V takovém případě je ve hře právo veta pro představitele autonomního Donbasu v otázce euroatlantické integrace Ukrajiny. Ragozin píše, že jde hlavně o členství v NATO. V jiném případě může Rusko pokračovat v politice hrozby eskalace. S ohledem na ukrajinskou únavu z války a západní únavu z Ukrajiny, míní Ragozin dále, vsadí Rusko na obě možnosti.
Ukrajina říká jasně, že má v této věci dvě nepřekročitelné červené čáry. Nikdy se nestane federací (bude jednotným státem) a nikdy nezmění svoji prozápadní vnější politiku. Ministr zahraničí Ukrajiny Vadym Prystajko ale volil v tomto prohlášení vědomě vágní slova.
Ragozin píše dále, že totiž Donbas může mít autonomii i v jednotné Ukrajině a Ukrajina může zůstat zemí, která aspiruje na členství v NATO, podobně jako Finsko v době studené války.
Klíčovým faktorem je to, zda je ukrajinská společnost připravena na nevyhnutelný kompromis s Moskvou. Zde je ale obrázek dost temný.
Na jednu stranu je v ukrajinské společnosti poptávka po míru, na druhou ale dost velká část z ní (kolem 30 %) má averzi k realistickému kompromisu, hlavně s ohledem na autonomii Donbasu.
Zároveň s tím, píše dále ruský komentátor, je přese všechno velmi těžké na Ukrajině „prodat“ myšlenku tvrdé hranice s Ruskem. Poslední výzkum veřejného mínění ukázal, že 49 % dotázaných Ukrajinců si přeje otevřenou hranici s Ruskem.
Členství v NATO a EU ale znamená tvrdou hranici. Zatáhnout Ukrajinu do euroatlantických struktur a vytvořit se země jednojazyčný stát vždy představovaly dystopický projekt.
Většina hranice mezi Ukrajinou a Ruskem byla kolonizována různými etniky v rámci expanze Ruské říše do oblasti zvané Divoké pole. Do roku 1991 tu fyzická či kulturní hranice neexistovala. Naopak, píše Ragozin dále, než že by Ukrajina měla zvláštní hranici, vždy se spíše vmíchávala do ruského území. Důsledkem jsou komplikované identity v místech jako je Donbas nebo Krym.
Západní vlády a političtí komentátoři mají ale tendenci význam těchto problémů, kterým čelí velká část populace Ukrajiny, snižovat. Odmítání jejich zkušeností západními jestřáby a místními nacionalisty, tyto lidi vede k tomu, že podporují toho lídra, jehož rétorika odpovídá jejich zkušenostem. A tím je Vladimir Putin. U těchto lidí nejde o nostalgii po SSSR, jde o odmítání pevné hranice tam, kde nikdy nebyla.
Ragozin píše dále, že ironií je podle něj, že lidi na Donbase a na Krymu byli skutečnými unionisty, nebyli ani nijak zvláště zaostalí ani protizápadní. Nepřejí si jen, aby je nová „berlínská“ zeď oddělovala od jejich příbuzných v Rusku.
Ruskojazyční Ukrajinci by byli jedni z největších podporovatelů evropské integrace, kdyby to bylo méně o stavbě nových zdí a více o tom, že Ukrajina i Rusko mají svoje místo ve sjednocené Evropě. I kdyby tomu tak v nejbližší budoucnosti nebylo.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.