Ivo Šebestík se zamyslel nad tím, co v dnešní době znamená případ vyznamenání vojenského psa amerických prezidentem.
Historikové už nějaký čas připouštějí, že dějiny lidského rodu a jednotlivých kultur jsou natolik komplexním oborem, že je nutné je zkoumat nejenom z ryze dějepisného hlediska, ale na pomoc mohou tu a tam přispěchat i jiné vědy než pomocné vědy historické. Sám za sebe se domnívám – a momentální vývoj ve světě mi v tom ohledu dává za pravdu – že při posuzování zejména nedávných událostí nám mohou velmi pomoci psychiatrie, neurologie, neurobiologie, primatologie, etologie a další užitečné obory.
V žádném z nich nejsem odborně vzdělán, přesto bych se odvážil vyslovit alespoň laickou diagnózu, která podle mého mínění nejlépe vypovídá o kvalitě posledních přibližně tří desetiletí západní civilizace. Oswald Spengler svého času předvídal „zánik Západu“, já ve vší skromnosti soudím, že zániku předchází právě probíhající dementia praecox v jejím původním významu, tedy ještě než splynula se schizofrenií. Byť i její prvky bychom mohli vystopovat v naší přítomnosti snadno.
Dementia praecox je (či původně byla) „rapid cognitive desintegration“, tedy rychlý a předčasný úbytek kognitivních, tedy poznávacích schopností. Vzhledem k tomu, že evropská západní kultura včetně té přenesené za oceán a tam ochucené lasem a pistolemi je již skutečně poměrně starou kulturou, neměli bychom se divit tomu, že právě nyní vykazuje známky typické pro stáří. Tak jako velmi starý člověk může pozbývat schopnost orientace v prostoru, stává se pomalým, roztržitým či sklerotickým (čest výjimkám!), tak i celý letitý civilizační okruh může zaznamenat podobné symptomy a začít se ztrácet v pojmech i v prostoru. A jelikož stáří s oblibou útočí na hlavu, je opět naprosto logické, že stáří civilizační taktéž vzalo útokem nejprve hlavy některých států a jim nejbližší struktury, zejména takzvané elity.
Ale pojďme in medias res, tedy rovnou k věci. Americký prezident Donald Trump před několika dny přijal v Bílém domě psa a vyznamenal jej jakýmsi řádem či medailí. Detaily neznám, neboť jaksi nebývám zván k inauguracím či jinému honorování psů. Nicméně, představuji si, že pes předstoupil před prezidenta Spojených států na vodítku a s náhubkem na čenichu, neboť úkol zneškodnit teroristu měl již úspěšně za sebou. Nyní byl zde toliko převzít medaili, potřepat si tlapkou s nejmocnějším mužem planety a na recepci pořádané na jeho počest schroupat tučnou morkovou kost a zapít ji sklenkou skotské s ledem. Případně prohodit pár slov v psí řeči, jejíž obsah není o nic méně srozumitelný nežli veškerá bezpečnostní politika Spojených států.
Nic proti belgickému ovčákovi Conanovi, nejspíše rasy, jež pochází z brabantského města Mechelen. Conan vykonal, k čemu byl vycvičen, tedy k pronásledování člověka, na kterého ukáže psovod. A možná i k jeho stržení na zem, pokousání, znehybnění nebo tak podobně. Mentalita vycvičeného psa byla a zůstává absolutním ideálem mnohých armád, ale – a to se obávám – začíná být vysněným ideálem i osob, které skutečně (nikoliv na základě volebních výsledků) vládnou jednotlivým státům. Pes se totiž na nic neptá a okamžitě koná. Mentalita psa je prostě ideální mentalita, jakou se zatím nepodařilo vnutit lidskému rodu.
Člověk se totiž ptá stále a stále čeká na odpověď. A když odpověď dostane, tak o jejím smyslu přemýšlí. A často s odpovědí není spokojen a ptá se znovu a třeba i protestuje a chtěl by konat jinak než ve smyslu příkazu, jaký mu nepřipadá rozumný.
Donald Trump není prvním státníkem, jenž „za zásluhy o stát“ vyznamenal nějaké zvíře. Měl velice slavného předchůdce. Tedy Trump, nikoliv Conan. V prvním století našeho letopočtu uvedl římský císař (přesněji primus inter pares) Caligula do slavného Senátu římského svého koně. Rovněž proto, že usoudil, že jeho kůň se též zasloužil o stát. Caligula svého koně vzal za uzdu a uvedl na čestné místo. Ostatní senátoři senátora-koně přivítali ve stoje. Možná mu i zatleskali. Řím za Caligulových časů vskutku nebyl místem, jež by sršelo intelektem. À propos, místnost, ve které zasedá český Senát, snad bývala též valdštejnskou jízdárnou.
Že by se skutečně historie opakovala? Po dva tisíce let soudili historikové, že Caligula byl šílenec. Dost možná, nicméně uvedením koně do stavu senátorského patrně pouze předběhl historický vývoj o dva tisíce let. Německý básník Heinrich Heine považoval politické figury své doby za jiný druh kopytníků. A napsal jim na oslavu dokonce báseň. Samozřejmě takovou, kterou si žádný z oněch „oslů“ nedal za rámeček.
Belgický ovčák Conan, který byl ve službách Bílého domu vyslán, aby zneškodnil „produkt americké politiky“, tedy teroristu Bagdádího, poslechl psovoda a v duchu přesně cíleného vojenského výcviku splnil úkol. Belgičtí ovčáci jsou ostří psi, dokonce tak ostří, že jejich majitele (mají-li své ostré miláčky s sebou) odmítají ubytovat v autokempech na belgickém pobřeží Severního moře.
V souvislosti s tímto výcvikem jsem si vybavil téma knihy francouzského spisovatele Romaina Garyho nazvané Chien Blanc, tedy Bílý pes. Je to autobiografická novela, v jejímž středu stojí kromě samotného spisovatele také „postava“ psa, kterého v USA někdy v padesátých letech minulého století, zcela v duchu zdejšího „jižanského“ rasismu vycvičili k nemilosrdné zášti vůči černochům. Ten Garyho pes byl mezi bělochy poslušný, krotký, prostě doslova „namazat na chleba“. Jakmile ale u dveří zazvonil černoch, proměnil se ten domácí dobrák v krvelačnou bestii schopnou na místě zabít a roztrhat černocha na cáry. Prostě Jekyll a Hyde v psím kožichu! Gary, milovník psů, byl z toho zoufalý, hledal cestu, jak psa zbavit nebezpečného návyku, tedy převychovat. Zdálo se to nemožné. Nakonec Gary vzal pušku nebo pistoli, psa naložil do auta a odjel s ním někam za město, aby ho zastřelil. Neudělal to a psa nakonec vyléčil z rasismu (světe div se!) černoch. Ale to už není v této chvíli podstatné.