Básník a publicista Jaroslav Kovanda se ve svém fejetonu vrací ke kauze řeporyjského pomníku vlasovcům.
V roce 1973 jsme byli – já coby kulisák – s gottwaldovským Divadlem pracujících ve východním Berlíně. „Dávali jsme“ Brechta. Při prohlídce Berlína nám průvodkyně vykládala, že nikdy od doby těsně poválečné, kdy bylo město v troskách, už nezažila takovou mezilidskou solidaritu. Meziženskou solidaritu, přirozeně. Protože muži v Berlíně nebyli. Přirozeně. Většina padla, velká část živořila v zajetích, v rozvalinách byl jen sem tam nějaký invalida nebo starý dědek.
Jako když mravencům rozšlápneš mraveniště, většina dělnic okamžitě začne starat se o potomstvo a znovu stavět stát, tak i většina německých žen odložila tehdy běžná ženská nářadí, hašteřivost, závist atd., a sehnala-li některá nějaká ta vajíčka nebo mlíko, ráda jiným sousedkám (prý) vypomohla, protože přece i ostatní děti byly německé, i jiné naše německé děti trpěly hladem.
Brzy budeme slavit, a já se na to velice těším, 75 let v Evropě bez války. Přesněji: bez světové války.
Není to tak dávno, co jsem pro Barrandov napsal scénář, v němž hlavní roli hraje jedna archlebovská žena, typická „hanácká Slovačka“, která se ovšem narodila za války z „nečistého“ svazku belgického válečného zajatce s německou ženou, což bylo tehdy za Goebbelse trestné.
Matka porodila děcko ve věznici, bylo jí odebráno a shodou dějin se dostalo po válce až do Archlebova do jedné bezdětné rodiny. Za ten scénář jsem dostal na Barrandově cenu, ale jeden filmař mně vážně radil, jestli chci, aby se scénář realizoval, abych tu německou část, tu podstatnou, Němce neoslavující, vyhodil; že prý jsou na to hákliví, navíc když se ty naše filmy natáčejí často za jejich peníze.
Než budeme pokračovat, měli bychom si vyjasnit postoje. Asi všichni přijmeme axiom, že čím více let od posledního válečného konfliktu, tím více naše představy o něm blednou, rozmývají se, každý jsme z té bezbřehé literatury a filmografie o něm četli a viděli něco jiného, každý máme tedy jiný názor. Nápodobně smýšlíme o komunismu a nacismu. Který byl zvrhlejší. Porovnávají se stalinské gulagy a nacistické koncentráky, porovnávají se počty umučených. U dnešních salónních antikomunistů „vyhrává“ komunismus. Může být.
Komunismus rovná se petrifikované zlo, uniformita, žádné soukromé vlastnictví. Komunismus ale také jako symbol věčného boje mezi chudobou a bohatstvím. U zbohatlíků něco neomluvitelného.
Pro nás, kteří jsme oba režimy, oba případy lidského selhání, byť ten první jen „dotykově“, zažili, je nutně ten nacistický případ daleko horšího zrna. Vždyť i ten Churchill, vážení, se spolčil se satanem, aby zničil ještě horšího, toho, jenž vraždil jen proto, že ses narodil – do rasově jemu nepřijatelné rodiny.
Jo kdyby šlo o běžně blbou válku, jako o tu první světovou, v níž šlo především o majetky, pak si říkám budiž. Hrajete si rádi na vojáčky, a vás zatím válka minula, fanděte si, komu chcete. Ale ta poslední byla válka vyhlazovací, a tak to v Rusku, a my někteří i v Česku, dosud chápeme. Takže kluci, kteří se postavili za Vlasova, tj. i za německy vyráběnou genocidu, měli prostě smůlu. A nezaslouží si pomník. Takže „nenamazávejte si Rusáky na chleba“, neoznačujte v Řeporyjích někoho za svině apod. Protože našinec si může říct, qui bono, komu sloužíte, když po třicet let se o těchto věcech mlčelo. Proč tato kampaň, kdo vás platí. Kdo vám tak dobře radí, jak nejlépe Rusku okopávat kotníky, Rusko naštvat, teď před tím blížícím se výročím, protože v Rusku takřka neexistuje rodina, která by neměla ve druhé světové padlého. A to nemluvím ani o Bělorusku.