Politika vůči Libyi a východnímu Středomoří je nesmírně riskantní, i když ukazuje nezávislou a silnou zahraniční politiku Turecka.
M.K. Bhadrakumar píše o tom, že Erdoganův velký projekt ve východním Středomoří je jeho nejriskantnější krok.
Turecký parlament podepsal komplexní bezpečnostní a obranné memorandum o spolupráci s Libyí. Existují obavy, že toto memorandum by mohlo vyvolat konfrontaci mezi dvěma skupinami v zemi. Na jedné straně jde o generála Chalífu Haftara, který oznámil „rozhodující bitvu“, aby dobyl Tripolis od vlády národní shody, kterou podporuje OSN.
Jenže Erdoganovy plány „velkého projektu“ ve východním Středomoří, který je nesmírně riskantní, ukazuje tureckou zahraniční politiku – nezávislou a silnou. A v Turecku o tomto tématu panuje shoda, tvrdí bývalý indický diplomat pro Asia Times.
Izrael je zřejmě jedinou regionální mocností, která to chápe. Z Izraelského rozhlasu zaznělo, že Ankara vyjádřila ochotu vstoupit do jednání s Jeruzalémem ohledně přepravy izraelských dodávek plynu do Evropy přes turecké území. Turecko očividně čeká na to, až se v Izraeli vytvoří stabilní vlády.
Je to velká hra, zdůrazňuje Bhadrakumar, ta půjde daleko za podporu Haftara, za kterým stojí i Rusko a Egypt.
Nedá se tím vyloučit turecká intervence v Libyi. Koneckonců nedávno prezident Erdogan řekl, že Haftar není legitimním lídrem, protože nebyl mezinárodně uznán. Erdogan navíc slíbil představiteli libyjské oficiální vlády Fajezi al Sarrajovi „veškerou nutnou podporu.“ Sarraj se z Turecka přesunul do Dauhá, kde mu emír také vyslovil podporu.
Společný postup Turecka a Kataru slouží k tomu zastavit Haftarovu ofenzívu na Tripolis, kterou podporuje Egypt, Saúdové a Spojené arabské emiráty. Ale nelze nevidět rostoucí aktivistickou pozici Turecka v Libyi.
Bhadrakumar upozorňuje na zásoby zemního plynu v Levantském moři. Minulý rok vzniklo Plynové fórum východního Středomoří, kam Levantské moře spadá. Diskuse se týkají podmořského plynovodu, který by dodával plyn z izraelských a kyperských polí až do terminálů v Itálii. Takovou událost si Turecko nechce nechat ujít.
Turecko a Libye se nedávno dohodly na námořní hranici tak, aby jakýkoliv plynovod z východního Středomoří musel procházet tureckou exkluzivní ekonomickou zónou. Proto asi ta podpora Sarraje, píše Bhadrakumar.
Turecko má tak v ruce karty k zablokování případného plynovodu. Bude Turecko kazit hru? Nemá styky s Kyprem, tradičně má nepřátelské vztahy s Řeckem a ne moc dobré s Egyptem a Izraelem. Nemluvě o tom, že Turecko rozčiluje řadou věcí USA i EU.
Ale velký obrázek musí vidět i tureckou nabídku jednání s Izraelem. Ankara tím dala najevo, že náprava vztahů je možná. Není žádným tajemstvím, že Turecko, které je samo surovinově chudé, by se rádo stalo centrem dopravy zemního plynu.
Je ovšem otázka, do jaké míry bude Izrael ochoten a schopen kooperovat s Řeckem a Kyprem, tuto spolupráci USA podporují, neboť má potrestat Turecko za to, že prohlubuje vztahy s Ruskem.
Erdogan se zapojuje do nejambicióznějšího projektu své kariéry tím, že chce ve východním Středomoří přepsat pravidla. Můžeme tomu říkat klidně „neo-otomanismus“, zkrátka chce překonat izolaci své země a obnovit její rozsáhlý vliv.
Erdogan začíná s nejméně problematickým nepřítelem, aby obnovil svou geopolitickou sílu, a to je Izraelem. A turecké spojenectví s Libyí překračuje boj trojky tvořené Egyptem, Saúdy a Emiráty ohledně osudu Muslimského bratrstva.
Erdoganova cesta je ovšem vydlážděna problémy. Rivalita s Řeckem a Kyprem je historická a silná i kvůli tureckým nárokům na Egejské moře, Kypr a na určité řecké ostrovy. Nemluvě o tom, že se jedná o členy EU.
USA budou jistě rády, když uvidí konstruktivní vztahy Turecka a Izraele, jenže ono jde spíš o varování. USA také daly najevo obavy z tureckého směřování, tedy z toho, že se Turecko možná dostává „z oběžné dráhy NATO“.
Mezitím ovšem ruský prezident Vladimir Putin plánuje navštívit Izrael, Gazprom má v Izraeli velké plány. A je to Rusko, kdo Turecku dodává nejvíce energie.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.