Jan Zeman píše o některých příčinách dalšího krachu prosincové klimatické konference COP25 v Madridu.
Další světová konference o ochraně klimatu, která se uskutečnila ve dnech 2. až 15. prosince 2019 v Madridu, zkrachovala. Je poměrně příznačné, že do Madridu byla konference přesunuta z chilského Santiaga kvůli protivládním protestům. Spustila je prý drobnost – podstatné zdražení jízdného v metru v chilské metropoli Santiago de Chile. V této drobnosti je ale pravdy mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Podobné zdražování zdaleka nejvíc dopadá na chudé, zatímco velcí podnikatelé, a zvláště pak velké banky, nehorázně vysávají svět. Chudí se pak proti takové praxi nepřekvapivě bouří. Nepomáhá ani častá zločinná praxe, kdy jsou někteří protestující ve jménu pravdy a lásky k penězům bohatých stříleni policií či polovojenskými skupinami a ochránci lidských práv (nejen v ČR) mlčí.
Za poslední dva roky jsme ale byli svědky lidových bouří asi v deseti státech světa, které vyvolalo státní zdražení pohonných hmot, obvykle v rámci ozdravování veřejných financí, tj. rušením dotací cen pohonných hmot, jež by ale vůbec nemělo existovat, nebo zvyšováním jejich zdanění. Toto zdražení mohlo, ale nemuselo být motivováno ekologicky, včetně ochrany klimatu. Nepostihlo jen země s nízkou či dokonce žebráckou životní úrovní, ale i jednu z nejrozvinutějších zemí světa s vysokou životní úrovní: Francii. Již rok trvající protesty tzv. žlutých vest jsou vedeny proti velmi špatné daňové reformě prezidenta Emmanuela Macrona „snížit daně bohatým, výpadek příjmů vyrovnat zvýšením spotřební daně na pohonné hmoty (kterou prostřednictvím vyšších cen pohonných hmot platí takřka všichni, relativně nejvíc ti chudí – pozn. aut.), a vydat to za opatření na ochranu životního prostředí a klimatu“.
Totiž, jak správně psal první československý prezident Tomáš G. Masaryk, „česká (dodávám a nejen česká) otázka je především otázkou sociální“. Dnes to známe pod názvem „sociální pilíř udržitelného rozvoje“. Na to rádi mnozí politici, ale také ekologové zapomínají, a pak se diví, že další světová konference o ochraně klimatu zkrachovala.
Konference, která musela zkrachovat…
Světová konference o ochraně klimatu v Madridu 2019 zkrachovala a musela zkrachovat, protože obsahem jednání bylo dohadování se o tom, o kolik tun či procent ten nebo onen stát sníží své antropogenní emise nejvýznamnějšího skleníkového plynu (GHG) oxidu uhličitého (CO2). O reálných mechanismech zabezpečení sjednaných závazků se jednalo jen v souvislosti se zaváděním scestného obchodování s povolenkami na emise CO2, byť je nám nalháván opak.
Na potřebě nejprve vyjednat věcný rozsah cíle není nic špatného, resp. nejprve se musí dohodnout věcný cíl, po té věcné závazky a pak se může jednat o mechanismu jejich zabezpečení v praxi. Problém je, že náš současný svět představuje vysoce konkurenční prostředí, kde platí slovy Jana Kellera: „Peníze, nebo život“. Nerealizace opatření na ochranu klimatu představuje často konkurenční výhodu. Chránit klima ano, ale nesmí to ohrozit naši konkurenceschopnost, zvláště pak energeticky náročná odvětví, takže to s ochranou klimatu nebudeme přehánět, stejně jako ostatní. Antropogenní emise GHG, zvláště pak CO2, metanu CH4 a oxidu dusného (N2O) rostou, ledovce stále rychleji tají (rychlost současného tání ledovců v Grónsku je 7x vyšší ve srovnání s 90. léty), hladina moře stále rychleji stoupá, přibývá ničivých vichřic, obřích povodní, obřích such, ničení tropických deštných pralesů, degradace půdy, okyselování moří, redukce biodiverzity a ve výčtu vážných negativ mohu ještě dlouho pokračovat.
Nemá smysl lát diplomatům, ti se v rámci zjevně nedostatečných zmocnění svých vlád snažili, nejednou do zemdlení. To na takřka nulových výsledcích světových konferencích o ochraně klimatu (včetně této poslední) ale nic nemění. Sám dialog je ovšem užitečný.
Problémy dohody z Paříže
Od roku 1995 až do roku 2014 se nevyjednalo nic, co by stálo za zmínku. Tzv. Kjótský protokol z roku 1997 k úspěchům přes původní optimismus mnohých nemohu zahrnout, neboť v praxi ovlivnil boj proti klimatickým změnám velmi málo. Až v roce 2015 se v Paříži sjednala dohoda, obnášející závazky jednotlivých států světa snížit antropogenní emise GHG na Zemi asi o třetinu potřebného množství (aby se průměrná teplota na povrchu Země nezvýšila o více jak 2 °C proti předindustriálnímu stavu).
Zde je ale několik problémů:
Za prvé: Potřebujeme závazky na snížení emisí GHG ve výši ne jedné třetiny, ale 100 % potřebného snížení.
Za druhé: Do bilance emisí GHG musíme zahrnout všechny emise GHG. Je nepřijatelné, že i metodika jejich počítání, přijatá v prosinci 2018 na konferenci v Katowicích, do nich nezahrnuje emise produkované armádami, námořní dopravou či unikající při těžbě ropy a zemního plynu z břidlic, jejichž přibližná výše navíc není známa a úřady USA ji ani nesledují. Tyto emise GHG nejsou malé, a to i v případě mírového využívání armády. O válečné zkáze radši neuvažovat. To je pak i nejrozvinutější africká země Libye během půlročního bombardování (březen až říjen 2011) ze strany Francie, USA a dalších států NATO v rámci zavádění svobody a demokracie vržena do středověkého sektářského násilí a občanské války s desetitisíci mrtvými a miliony ožebračených. Samozřejmě, západním velmocem nešlo o lidská práva ani o demokracii, ale o ropu, tak jako v mnoha podobných případech.
Za třetí: potřebujeme sjednat efektivní celosvětové mechanismy snižování emisí GHG.
Za čtvrté: Podle předních klimatologů je nutné nepřipustit zvýšení průměrné teploty povrchu Země o víc než 1,5 °C proti předindustriální době, přičemž v roce 2018 teplota povrchu Země byla vyšší již o 1,1 °C.
K bodu 1 a 2 asi není třeba nic dodávat. Zásadní otazníky se vznáší nad třetím bodem. Závazky z Paříže jsou krásné, ale vcelku na nic, když v prezidentských volbách v USA, jež zaujímají čestné druhé místo v emisích GHG na světě, zvítězí Donald Trump a začne plnit své sliby dané voličům, že zruší účast USA na kdejaké mezinárodní dohodě, včetně té pařížské klimatické.
Není přitom sám. Nový, prapodivně zvolený prezident Brazílie Jair Bolsonaro prakticky vyhlásil válku tropickým deštným pralesům brazilské Amazonie, které absurdně viní z brždění ekonomického rozvoje Brazílie. Tamní indiáni, žijící díky své „zaostalosti“ a izolovanosti trvale udržitelně, jsou určeni na odstřel, stejně jako byli z velké části bělochy vybiti indiáni v USA v 19. století podle jednoho z předních hesel tehdejší americké demokracie: „Dobrý indián, mrtvý indián!“ S nimi má být zničen tamní tropický deštný prales, významné to plíce planety. (I když například aktuální článek National Geographic tvrdí, že Amazonský prales plícemi planety není, ale jeho ničení vyvolává spoustu jiných problémů.)
Je řada zemí, které sice na závazky z pařížské konference přísahají, ale nic pro jejich naplnění nedělají. Nejčastěji jsou jmenovány Indie a Turecko, které investují zejména do výstavby dalších uhelných elektráren, neboť disponují velkými zásobami uhlí. Podobně postupuje Čína, byť je současně jedničkou v investicích do využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů (OZE). Nejvíce dohodu v Madridu prý blokovala Austrálie, velký těžař a vývozce uhlí.
Bez účinných hospodářských mechanismů zabezpečení plnění klimatických cílů nebude splněno ani to málo, k čemu se jednotlivé státy v Paříži zavázaly a průměrná teplota na Zemi stoupne o pro lidstvo smrtelných asi 3,9 °C. Uvádí se i mírně odlišné hodnoty, resp. určitá nejistota (zejména pokud jde o další růst emisí GHG) trvá.
Klima a ekonomika
Zatím jsem zaznamenal dva pokusy o promítnutí klimatických cílů do hospodářského mechanismu:
Ten první je obchod s povolenkami na emise CO2. Tento ekonomický nástroj, používaný zejména státy EU, je velmi problematický z několika důvodů. Nezahrnuje všechny emise CO2, natož emise dalších GHG. Zahrnuje jen emise CO2 z velkých zdrojů, takže se mu dá vyhnout i rozdělením řady velkých emitentů CO2 na menší podniky. V řadě případů to není technický, ani administrativní problém. Dosud byl vysoký počet emisních povolenek, takže jejich ceny byly nízké a mnoho nestimulovaly. Nízkou cenu emisních povolenek donedávna zásadně zvyšovalo jejich převážně bezplatné přidělování. Protože za výchozí úroveň emisí GHG byl zvolen rok 1990, bývalé socialistické státy (včetně ČR) zásadně poté utlumené tzv. transformací, tak na obchodu s emisními povolenkami bohatly, aniž by pro snížení emisí CO2 musely hnout prstem.
Pravda, ČR takto získané peníze alespoň využila na dotování opatření ke snížení spotřeby paliv a energie, zejména zateplování budov, na rozdíl od Ukrajiny, kde byly a jsou komplexně rozkrádány. Jako derivát finančního trhu má tento mechanismus prudké výkyvy (které mohou, ale nemusí být spekulační, takže velké emitenty CO2 destabilizuje), což by nemělo být jeho cílem. Jde o důsledek nekompetentního řízení, resp. chybného zavedení obchodu s povolenkami.
Vedení EU se zmohlo jen na citelné snížení množství emisních povolenek celkem i těch bezplatně přidělovaných, což je málo. Nechám-li stranou převážně oprávněný nářek velkých emitentů CO2, že tak budou zničeny ve světovém konkurenčním boji podniky ze států, které těmito povolenkami nejsou zatížené, skutečností zůstává, že namísto tohoto principiálně scestného obchodu je nutné zavést, pokud možno, celosvětově jednotnou daň za emise CO2ekv. a zatížit jí již těžaře fosilních paliv, kteří ji budou následně promítat do ceny příslušných fosilních paliv. Jen tak může být podchycen celý řetěz získávání a využívání fosilních paliv a také některých biopaliv. Daň se nemůže vztahovat jen na emise CO2. Musí zatížit i emise dalších GHG, zvláště pak metanu a N2O. Součástí musí být praxe, že když někdo dováží fosilní paliva nebo biopaliva, musí „dovážet“ i emise GHG, které jejich získávání a dopravování způsobuje. Jinak těžko přimějeme velké exportéry fosilních paliv k efektivní účasti na snižování emisí GHG.
Tím druhým pokusem je snaha učinit z politiky snižování emisí GHG ekonomickou výhodu v konkurenčním boji.
Takový cíl vytyčilo zejména sousední Německo, byť ho můžeme v menším najít i v dalších státech. Tato konkurenční výhoda může mít dvě příčiny: příznivé přírodní podmínky a cílevědomou snahu státní politiky. Může jít i o jejich kombinaci.
Příkladem příznivých přírodních podmínek je Norsko, které vyrábí 98–99 % své elektřiny ve vodních elektrárnách, takže její výroba je prakticky bezemisní. Není ale ekologicky neškodná, protože za vodními elektrárnami je obvykle velká devastace vodních poměrů výstavbou a provozem příslušných vodních děl. Problém je, že takto příznivé přírodní podmínky v jiných státech světa vesměs nenajdeme, byť některým dalším státům můžeme v menším tiše závidět i 40% podíl vodní elektřiny, viz Rakousko, Švýcarsko, Švédsko a některé rozvojové státy. Úvahy Švédska a Švýcarska zastavit exploataci svých jaderných elektráren naráží na zásadní problém, čím je nahradit. Efektivní náhradu se jim řadu let nedaří nalézt. Významné jsou i kapacity větrných elektráren na německém pobřeží Severního moře, ve Velké Británii…
Obnovitelné zdroje, nebo jaderná energie?
Konkrétně pro ČR je jistě zajímavá německá politika (zelené) Energiewende. Jde o příklad kladný i odstrašující zároveň. Jako kladný příklad v tom smyslu, že se snaží co nejvíc své energie uspokojit z obnovitelných zdrojů energie (OZE), v prvé řadě z větrných a fotovoltaických elektráren. Cena toho je ale velmi vysoká. Ekonomicky silné Německo si ji ale může dovolit, i díky tomu, že na něm jsou závislé další menší země. Odstrašující je v tom smyslu, že jako první se rozhodlo zlikvidovat svou jadernou energetiku, přestože v běžném provozu produkuje nulové emise GHG přímé a jen nízké emise GHG nepřímé, tj. při těžbě, zpracování a obohacování jaderného paliva a při řešení problémů vyhořelého jaderného paliva a jaderné elektrárny po skončení její životnosti. Totiž, člověk své potřeby paliv a energie zatím uspokojuje pěti, resp. šesti základními způsoby:
- z uhlí
- z ropy
- ze zemního plynu
- mírovým využíváním jaderné energie
- z obnovitelných zdrojů
- úsporami
Drastické změny klimatu způsobuje masivní využívání, resp. spalování fosilních paliv – uhlí, ropy, zemního plynu, někde i tzv. biomasy, která se spíš omylem uvádí jako udržitelná, přestože tato praxe prohlubuje hlad ve světě a tím i jeho neudržitelnost, o častém vážném poškozování půdy nemluvě.
Základním a nejefektivnějším způsobem uspokojování potřeb paliv a energie jsou jejich absolutní úspory při spotřebě. Jejich mobilizace je ale zjevně nedostatečná, zvláště pokud jde o omezení v hmotné luxusní spotřebě, tzv. konzumerismu, kam je nutné zahrnout i přímou a nepřímou spotřebu paliv a energie na zbrojení a války. Luxusní spotřeba ve formě konzumerismu a zbrojení jsou nejslabšími místy snah o záchranu klimatu před klimatickou katastrofou v ČR i ve světě. Jejich omezování je ale těžké.
Je veřejným tajemstvím, že i v listopadu 1989 v Československu nešlo ani tak o lidská práva či demokracii, jako o vidinu zajištění konzumu v hmotné spotřebě (často stačí krásné obaly) a energeticky náročného cestování alespoň na západoevropské úrovni. Vtíravá komerční reklama dokáže divy – i přesvědčit mnoho občanů o neškodnosti zdravotně zhoubného kouření tabáku, pití alkoholu a mnohých dalších nesmyslech, včetně údajné prospěšnosti pití tzv. balené dobré vody, ač bývá méně kvalitní než voda dodávaná občanům jako pitná vodovody, o velkých nákladech na dopravu balené vody nemluvě.
Nedávno se Německo rozhodlo jednak potvrdit svůj starší záměr ukončit provoz všech svých jaderných elektráren (JE) do konce roku 2022, jednak ukončit provoz svých uhelných elektráren do roku 2038, případně do roku 2035. O ropě a zemním plynu se mnoho neuvádí, zejména pokud jde o konkrétní cíle. Dokončování plynovodu z Ruska do Německa Nord Stream 2 po dně Baltu říká, že Německo a další státy západní Evropy počítají s podstatným zvyšováním spotřeby zemního plynu, zřejmě jako náhradu za zavrhované JE a uhlí. Pomůže to ochraně klimatu? Zavržení JE určitě ne. Se zavržením uhlí je to složitější. Vážným problémem je i skutečnost, že z fosilních paliv není nejhorší uhlí, jak se obvykle uvádí, ale ropa, pokud do emisí GHG z ropy zahrneme i všechny emise způsobované rozsáhlým zbrojením, četnými válkami o ropu a emise nepřímé – metan unikající při její těžbě. Podobně metan uniká při těžbě zemního plynu.
Tzv. velký klimatický panel předních odborníků na klima světa shledal, že oteplení povrchu planety Země o 2 °C by mělo pro lidstvo příliš tragické důsledky, že je nutno zabránit oteplení povrchu planety Země o víc než 1,5 °C.
***
Světová konference o ochraně klimatu v Madridu skončila v prodloužení fiaskem. Zúčastněné státy prý nebyly s to se dohodnout na zavedení celosvětového obchodu s povolenkami na emise CO2. Hlavní emitenti CO2 využili všech cest, jak se vyhnout konkrétním závazkům snižovat emise CO2.
K tomu mám jednu závažnou poznámku. Pokud hlavní úsilí vyjednávačů bylo zaměřeno na vypracování a přijetí celosvětového systému zjevně neefektivního obchodu s povolenkami na emise CO2, pak krach i této světové klimatické konference byl zaručen za všech okolností. Byla by to prohra i v případě, kdyby se dohodu podařilo uzavřít a přinejmenším protijaderní ekologové by spustili vítězné fanfáry. Po krátké vlně nadšení by přišlo vystřízlivění, že to nefunguje.