Marek Pavka ve své eseji vysvětluje, proč je Česká republika vlastně „ústavní diktaturou“, která ustanovuje věčnost politického pořádku v zemi.

V říjnu roku 2017 vyšlo v Hospodářských novinách interview s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, který zde varoval před změnami českého politického systému s tím, že je Ústavní soud případně zablokuje díky článku ústavy 9 (2).

O jaký článek se jedná? V situaci, kdy se u moci střídaly politické síly, které se od sebe příliš neodlišovaly a prováděly jen kosmetické změny, tento článek ani nebylo nutné připomínat. To všechno se změnilo volbami v roce 2017, kdy v Poslanecké sněmovně získaly většinu strany a hnutí, které jsou přinejmenším deklaratorně antisystémové – ANO, SPD, Piráti, teoreticky i KSČM.

Přesun reálné moci

Tehdy Rychetský připomněl článek 9 (2) ústavy s tím, že jeho prostřednictvím nedovolí změnu polistopadového vývoje. Tato intervence zapadá do širšího trendu, který můžeme sledovat v západních demokraciích a který spočívá v přesunu reálné moci z volených, legislativních orgánů jinam.

Na tento přesun faktické moci ve státě mimo volené zastupitelské orgány poukazují někteří autoři už od 70. let minulého století. Co se týče transferu směrem do exekutivy a na ni navázaných struktur, můžeme uvést Nikose Poulantzase či Johna Kannankulama. Podle Kannankulama, působícího ve Frankfurtu nad Mohanem, jsou tvorba politické vůle a zprostředkování zájmů čím dál tím méně prováděny politickými stranami, ačkoli to má být jejich prvořadým úkolem. Kvůli přesunu rozhodovacích procesů jsou parlamenty čím dál tím bezmocnější. Skutečnými tvůrci politických rozhodnutí jsou podle něj lobbisté a státní úředníci.

Rozklad parlamentu a posilování výkonné moci

Jeho předchůdce (v Paříži žijící Řek Poulantzas) hovoří o rozkladu parlamentu a posilování výkonné moci, přičemž bledne rozdíl mezi zákonodárnou a výkonnou mocí. Podle něj dochází k masivnímu transferu moci z parlamentu směrem ke špičkám exekutivy, k zásadnímu omezování parlamentních kompetencí vůči státní správě, k osamostatňování vlády od parlamentu a k rostoucímu vzdalování státní správy od zástupců občanů. Státní správa a vládní byrokracie se stávají hlavním centrem politického rozhodování. S tím jde ruku v ruce transformace „stran moci“, „které už nejsou místem politické formulace a rozpracování kompromisů a spojenectví na základě více či méně precizních programů a stejně tak už nejsou organismy zastupující společenské masy. Namísto toho jsou jen převodovými pákami pro rozhodnutí exekutivy. Staly se pouhými kanály pro popularizaci a propagaci státní politiky, o které se z větší části rozhoduje mimo ně. Ti, kdo stojí v čele stran, jsou tam proto, že jsou spjati s vládními kruhy.“

Podle obou autorů jsou tyto strukturální změny ideově podmíněné a vycházejí z neoliberalismu.

Soudní moc

Vraťme se ale k moci soudní. Zde dochází k obdobnému posilování na úkor zastupitelských sborů jako u exekutivy. Především jde o soudní revizi zákonodárných aktů a s ní spojenou teorii nezměnitelnosti, která vede k prosazování tzv. materiálního jádra v ústavách, či tzv. klauzulí věčnosti nebo zákopových klauzulí, tedy zásad, které ústavodárce – čili zákonodárná moc – nemůže změnit nebo vypustit ani po dosažení ústavní většiny. Právě takovouto klauzulí je Rychetským uvedený článek 9 (2) v české ústavě.

Teorie nezměnitelnosti a generační nerovnost

Nejprve se podívejme na obecnou kritiku tohoto trendu. Slovenský ústavní právník Radoslav Procházka, který působil jako poradce slovenského ústavního soudu, poukazuje na to, že teorie nezměnitelnosti lidmi vytvořeného práva „popírá rovnost v právech mezi lidmi v různém čase, když jedné ústavní generaci dává právo vytvořit něco, co další změnit nemohou, jen se tím musí řídit“. Dále tvrdí, že snaha „o omezení všech následujících generací tou první je nepřiměřený a neodůvodněný zásah do svobody ústavodárné moc“, přičemž „omezení pozdějšího zákonodárce je omezením pozdějšího občana a voliče“.  Tuto generační nerovnost zmiňuje i jeho kolega z Trnavské univerzity Jakub Neumann, podle něhož případné „negativní následky nesprávných rozhodnutí bude vždy nést aktuální nebo následující generace, nikdy ne ta předchozí“. Neumann se nerozpakuje hovořit o „tyranii předků“.

Absence demokratické legitimity u soudní moci

Kromě generační nerovnosti je poukazováno na absenci demokratické legitimity u soudní moci. Richard Bellamy z University College v Londýně k tomu říká: „Instituce soudní revize je demokraticky nelegitimní ve všech možných podobách. Soudní revize je porušením principu demokratické rovnosti. Pokud rozhodnutí ohledně práv činí soud, obyčejní občané budou ovládáni souhrnem práv, na jejichž výběr nemají žádný vliv.“ Alexandr Bickel, poradce amerického Nejvyššího soudu, uvádí: „Soudní revize je nelegitimní, protože umožňuje nevoleným soudcům zrušit zákonodárství volených zástupců, tedy zvrátit vůli většiny. Soudní revize je deviantní institucí americké demokracie.“

Novozélandský autor Jeremy Waldron tvrdí, že „soudní revize zákonodárství je jako poslední instance rozhodování ve svobodné a demokratické společnosti nepatřičná“. Radoslav Procházka říká, že „na rozdíl od členů parlamentu nemají ústavní soudcové přímou demokratickou legitimitu“. Richard Albert z Boston College Law School hovoří o tom, že „nemožnost změny ústavy loupí nejzákladnější ze všech demokratických práv“. Brazilská ústavní právnička Cláudia de Góes Nogueira mluví o „ústavní diktatuře“.

Kritikové přitom poukazují na to, že tento přesun moci z legislativy do judikativy je společensky a ideologicky podmíněný. Obecně to vysvětluje portugalský autor Pedro Magalhaes: „Pokud političtí aktéři ovládající ústavodárný proces očekávají, že v budoucnu ztratí kontrolu nad zákonodárstvím, mohou v soudní revizi legislativy spatřovat instituci chránící jejich zájmy.“

Soudcokracie

Detailně to rozvádí Ran Hirschl z University of Toronto: „Posilování moci soudů není odděleno od konkrétních společenských, politických a ekonomických konfliktů, které formují daný politický systém. Politické a právní instituce privilegují určité skupiny a jednotlivce na úkor jiných. Mají tendenci favorizovat establishment institucionálních struktur. (…) Trend k soudcokracii nevyplývá z oddanosti politiků demokracii, sociální spravedlnosti nebo všeobecným právům. Jde o plod strategické souhry vládnoucích, avšak ohrožených politických elit, vlivných ekonomických hráčů a významných soudců. Globální trend k soudcokracii je součást širšího procesu, v němž se politické a ekonomické elity, ač předstírají oddanost demokracii, pokoušejí izolovat politické rozhodování od zvratů demokratické politiky. (…) Soudní moc nespadla z nebe, je politicky konstruovaná. Soudní revize je výsledkem strategického paktu vládnoucích, ale stále více ohrožených politických elit, které se snaží izolovat vůči změnám demokratické politiky, s hospodářskými a soudními elitami.“

Slovy Stephena Gilla, Angličana působícího na univerzitách v Kanadě a ve Finsku: „Ústavní revize prostřednictvím soudů je typickým rysem 90. let 20. století. Konkrétně zahrnuje iniciativy usilující o zabetonování neoliberálních reforem. Toto úsilí lze definovat jako politický projekt pokoušející se učinit z nadnárodního liberalismu, a pokud možno z liberálně-demokratického kapitalismu, jediný možný model pro budoucí vývoj.“

Klauzule věčnosti

Jak do toho zapadá česká klauzule věčnosti a přístup českého Ústavního soudu? Porovnejme článek 9 (2) české ústavy se zákopovými klauzulemi evropských států. Ne všechny evropské země klauzuli věčnosti mají, přibližně polovina evropských států ji vůbec nemá.

Česká klauzule věčnosti, čl. 9 (2) ústavy:

„Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“

Při porovnání začněme těmi nejstručnějšími analogiemi.

Francie – čl. 89 „Republikánská forma vlády nesmí být předmětem změn ústavy.“

Itálie – čl. 139 „Republikánská forma vlády nesmí být předmětem ústavní změny.“

Španělsko – čl. 169 „Proces doplnění ústavy nelze zahájit během války nebo za výjimečného stavu.“

Španělské klauzuli se podobají ustanovením v ústavách Litvy, Černé Hory, Gruzie, Lucemburska a Polska.

Litva – čl. 147 „Během výjimečného stavu nebo stanného práva nelze měnit ústavu.“

Černá Hora – čl. 156 „Ústavu nelze měnit během válečného stavu nebo výjimečného stavu.“

Gruzie – čl. 103 „Vyhlášení výjimečného stavu nebo stanného práva znamená pozastavení možnosti měnit ústavu do zrušení výjimečného stavu či stanného práva.“

Lucembursko – čl. 115 „Během vlády regenta nelze v ústavě měnit články týkající se ústavních pravomocí velkovévody, jeho postavení a nástupnického řádu.“ 

Polsko – čl. 228 (6) „Během mimořádných opatření nelze měnit ústavu, volební zákony pro volby do Sejmu, Senátu a místních samospráv, zákon o volbě prezidenta a statuty týkající se mimořádných opatření.“

Bělorusko a Moldavsko

Nyní se dostáváme ke složitějším klauzulím.

Bělorusko – čl. 139 „Ústavu nelze měnit nebo doplňovat parlamentem během výjimečného stavu nebo během posledních šesti měsíců funkčního období Komory zastupitelů“.

Moldavsko – čl. 142 (2) „Ústavu nelze měnit, pokud by to znamenalo omezení základních práva a svobod občanů nebo jejich záruk.“ (3) „Ústavu nelze měnit během výjimečného stavu, stanného práva či války.“

Turecko, Ukrajina a Rumunsko

Klauzule Turecka, Ukrajiny a Rumunska jsou si podobné ochranou územní celistvosti.

Turecko – čl. 4. „Ustanovení článku 1 ohledně republikánské formy státu, charakter republiky v článku 2 a ustanovení článku 3 nelze měnit, ani tyto změny nelze navrhovat.“

Co je obsahem zmíněných článků 2 a 3 ústavy:

• čl. 2 „Turecká republika je demokratický, sekulární a sociální stát založený na vládě práva, v rámci veřejného míru, národní solidarity a spravedlnosti, při respektu k lidským právům, oddanosti Atatürkovu nacionalismu a založený na zásadách uvedených v preambuli.“
• čl. 3 „Turecký stát je jakožto území a národ nedělitelnou entitou. Jeho jazykem je turečtina.“

Ukrajina – čl. 157, „Ústavu Ukrajiny nelze měnit, pokud tyto změny předpokládají zrušení nebo omezení lidských a občanských práv a svobod, nebo pokud směřují ke zničení nezávislost či územní celistvosti Ukrajiny. Ústavu Ukrajiny nelze měnit během stanného práva nebo výjimečného stavu.“

Rumunsko – čl. 152 (1), „Ustanovení této ústavy týkající se národního, nezávislého, unitárního a nedělitelného charakteru rumunského státu, republikánské formy vlády, územní celistvosti, nezávislosti justice, politického pluralismu a úředního jazyka nelze měnit.“

• čl. 152 (2) „Obdobně nelze provádět změny ústavy, pokud vedou k potlačení základních občanských práv a svobod.“
• 152 (3) „Ústavu nelze měnit během stavu obležení, výjimečného stavu nebo války.“

Řecko a Portugalsko

Ke složitějším klauzulím věčnosti patří ustanovení v ústavách Řecka a Portugalska.

Řecko – čl. 110, nelze měnit tyto články ústavy:

• 1 (1) – „Formou vlády je republika.“
• 1 (2) – „Všechna moc vychází z lidu.“
• 1 (3) – „Veškerá státní moc je prováděna lidem, existuje pro lid a národ a je vykonávána podle ústavy.“
• 2 (1) – „Lidská důstojnost je neporušitelná. Povinností státní moci je respektovat a chránit.“
• 4 (1) – „Všichni Řekové jsou si rovni před zákonem.“
• 4 (4) – „Pouze občané Řecka mohou vykonávat veřejné funkce, není-li zvláštními zákony stanoveno jinak.“
• 4 (7) – „Šlechtické tituly nelze řeckým občanům udělovat a nejsou uznány.“
• 5 (1) – „Všichni lidé mají právo svobodně rozvíjet svou osobnost a účastnit se společenského, hospodářského a politického života v zemi, pokud neomezují práva ostatních nebo neporušují ústavu.“
• 5 (3) – „Osobní svoboda je neporušitelná. Nikdo nesmí být stíhán, vězněn či jinak omezován kromě případů stanovených zákonem.“
• 4 (1) – „Všichni Řekové jsou si rovni před zákonem.“
• 4 (4) – „Pouze občané Řecka mohou vykonávat veřejné funkce, není-li zvláštními zákony stanoveno jinak.“
• 4 (7) – „Šlechtické tituly nelze řeckým občanům udělovat a nejsou uznány.“
• 5 (1) – „Všichni lidé mají právo svobodně rozvíjet svou osobnost a účastnit se společenského, hospodářského a politického života v zemi, pokud neomezují práva ostatních nebo neporušují ústavu.“
• 5 (3) – „Osobní svoboda je neporušitelná. Nikdo nesmí být stíhán, vězněn či jinak omezován kromě případů stanovených zákonem.“
• 13 (1) – „Svoboda náboženského vyznání je neporušitelná. Požívání občanských práv a svobod není závislé na víře jednotlivce.“
• 26 – „Moc je rozdělena na zákonodárné, výkonné a soudní orgány.“

Portugalská klauzule věčnosti je rozdělena do dvou článků:

čl. 289 „Ústavu nelze revidovat během stavu obležení či výjimečného stavu“

čl. 288 „Změna ústavy musí ctít“

• „Státní nezávislost a jednotu státu“
• „Republikánskou formu vlády“
• „Odluku církve a státu“
• „Práva, svobody a záruky občanů“
• „Práva dělníků, dělnických rad a odborů“
• „Koexistenci veřejné, soukromé, družstevní a společenské formy vlastnictví“
• „Existenci ekonomického plánování v rámci smíšeného hospodářství“
• „Jmenování volených úředníků těles, která vykonávají svrchovanost, orgánů autonomních regionů a orgánů místní správy prostřednictvím všeobecného, přímého, tajného a periodického volebního práva a poměrný volební systém“
• „Pluralitní vyjadřování a politickou organizaci, včetně politických stran, a právo na demokratickou opozici“
• „Podřízení právních norem revizi jejich pozitivní ústavnosti a jejich případné neústavnosti“
• „Nezávislost soudů“
• „Autonomii místních úřadů“

Ázerbájdžán a Rusko

Nejsložitější klauzule věčnosti má Ázerbájdžán a Rusko, namísto výčtu možností, které pokrývají, uvedu odkaz na tyto ústavy v anglickém jazyce.

Ázerbájdžán – čl. 155 „Nelze navrhovat referendum o článcích 1, 2, 6, 7,8 a 21 ústavy, nebo pokud se týká omezení nebo zrušení práv a svobod člověka a občana ustanovených v kapitole III.“

Rusko – čl. 135 (1) „Ustanovení kapitol 1, 2 a 9 Ústavy Ruské federace nemůže Federální shromáždění měnit.“

Kosovo a Bosna a Hercegovina

Obdobně obsažné a navzájem si podobné jsou i klauzule mezinárodních protektorátů Bosna a Hercegovina a Kosovo.

Bosna a Hercegovina – článek X (2) „Změna této ústavy nesmí vést k omezení práv a svobod zmíněných v článku II této ústavy nebo měnit tento odstavec.“

Kosovo – čl. 144 (3) „Změny této ústavy může Shromáždění přijímat pouze poté, co předseda Shromáždění navrhovanou změnu předložil Ústavnímu soudu k posouzení, zda navrhované změny neomezují práva a svobody uvedené v kapitole II této ústavy.“

***

Vidíme, že česká klauzule věčnosti se od uvedených evropských ústav zásadně liší. Za prvé, ve všech případech mají evropské země svou zákopovou klauzuli zaměřenou výslovně a pouze na změnu ústavy. V české ústavě lze čl. 9 (2) použít na všechny typy zákonných norem a politických rozhodnutí. Za druhé, ve všech případech mají evropské země jasně stanoveno, čeho se jejich klauzule věčnosti týkají. V české ústavě jde o naprosto mlhavou formulaci, kterou ústavní právo evropských zemí vůbec nezná.

***

Norsko

Nejmlhavější evropskou klauzuli věčnosti má Norsko, kde byla přijata už v roce 1814.  Jde o článek 112: „Taková změna (ústavy) však nesmí protiřečit zásadám ztělesněným v této ústavě, nýbrž může pouze měnit jednotlivá ustanovení, aniž by měnila ducha ústavy.“

Také norská klauzule se však od té české zásadně liší. Jednak tím, že se týká pouze změn ústavy, a potom tím, že nevkládá rozhodnutí o přijatelnosti té které ústavní změny do rukou ústavního soudu, který v Norsku, tak jako ve všech ostatních skandinávských zemích, ve Švýcarsku, Irsku a Nizozemí vůbec neexistuje. O ústavních změnách v Norsku rozhoduje pouze parlament.

Německo

Zbývá německá klauzule věčnosti, ke které se tvůrci české ústavy výslovně hlásili jako ke svému vzoru. Skutečně se však té české podobá?

Německo – čl. 79 (3) „Změna tohoto Základního zákona, která se týká rozdělení Spolku na země, podstatné spoluúčasti zemí při zákonodárství nebo zásad stanovených v článcích 1 a 20, je nepřípustná.“

• Články 1 a 20:
• 1 (1) – „Lidská důstojnost je nedotknutelná. Její respekt a ochrana jsou povinností všech složek státní moci.“
• 1 (2) – „Německý lid se hlásí k neporušitelným a neodnímatelným lidským právům jako základu jakéhokoli lidského společenství, míru a spravedlnosti ve světě.“
• 1 (3) – „Jmenovaná základní práva zavazují zákonodárství, výkonnou moc a soudní moc jako bezprostředně platné právo.“
• 20 (1) – „Spolková republika Německo je demokratický a sociální spolkový stát.“
• 20 (2) – „Všechna státní moc vychází z lidu. Je vykonávána lidem ve volbách a referendech a příslušnými zákonodárnými orgány, výkonnou mocí a soudní mocí.“
• 20 (3) „Zákonodárství je vázáno na ústavní pořádek, výkonná a soudní moc na zákon a právo.“
• 20 (4) „Proti každému, kdo se pokusí tento řád odstranit, mají Němci právo na odpor, pokud nejsou k dispozici jiné prostředky.“
• 20 a) „Stát chrání vzhledem k odpovědnosti vůči budoucím generacím přírodní životní prostředí a zvířata v rámci ústavního pořádku prostřednictvím zákonodárství a podle práva a zákona prostřednictvím výkonné moci a soudní moci.“

Materiální jádro ústavy

Vidíme, že i německá klauzule věčnosti se od té české zásadně liší. Jednak ani německá ústava (lépe řečeno Základní zákon) – tak jako žádná jiná s výjimkou české – nezná pojem „podstatné náležitosti demokratického a právního státu“, jednak se její zákopová klauzule týká výslovně a pouze změn ústavy a jednak jsou případy, které zahrnuje, taxativně uvedeny.

Ondřej Preuss z Právnické fakulty UK v Praze přitom zmiňuje, že český Ústavní soud takovýto taxativní výčet už několikrát odmítl vytvořit. Radoslav Procházka k tomu říká: „Není jasné, jaké principy mají být součástí materiálního jádra, ale ani kritéria, podle kterých by se určily. Ani odborníci se neshodnou a proto je paradoxní, že by právě takováto matoucí kategorie měla sloužit jako bariéra pro výkon normotvorné působnosti té nejvyšší moci ve státě.“ Podle Václava Pavlíčka, ústavního právníka z Karlovy univerzity, pojem materiálního jádra ústavy v ústavním řádu ČR vůbec nenajdeme. Procházka naznačuje, proč tak tomu je. „Pokud ústavodárce nemůže definovat obsah materiálního jádra ústavy, ústavní soud má volnou ruku v rozhodování, co je obsahem takovéhoto jádra. Jakýkoli ústavní zákon tak může ústavní soud zablokovat tak, že vždy ad hoc definuje materiální jádro ústavy, s níž je navrhovaný ústavní zákon v rozporu.“ Procházka přitom nebral do úvahy český případ, kdy může ústavní soud zablokovat nejenom změnu ústavy.

Příznačný je v této souvislosti kontrast přístupu německých a českých ústavních soudců. Německý ústavní soud ve svém výnosu z roku 1973 prohlásil: „Princip soudní zdrženlivosti, kterému se Spolkový ústavní soud podrobil, neznamená zkrácení nebo oslabení jeho kompetencí, nýbrž rezignaci na to, aby „provozoval politiku“, tj. aby zasahoval do ústavou vytvořeného a ohraničeného prostoru svobodné politické tvorby. Zamýšlí proto ponechat prostor svobodné politické tvorby, který ústava garantovala pro ostatní ústavní orgány, otevřený.“

Předseda českého Ústavního soudu Pavel Rychetský v intencích obecnosti článku 9 (2) říká: „Přijetím principů materiálního pojetí právního státu se vyjádřila i zásada, že všechny akty veřejné moci podléhají kontrole ústavnosti.“ To odpovídá úvaze někdejšího předsedy velmi aktivistického izraelského Nejvyššího soudu Aharona Baraka, podle kterého se nic „nevymyká soudní revizi. Svět je naplněn právem, všechno lze soudit.“ Připomeňme také, že Rychetský není žádný apolitický soudce, byl aktivním vysoce postaveným politikem, který vystřídal čtyři politické strany. Německý právní teoretik Carl Schmitt k tomu podotýká, že „ústavní soudnictví není nic jiného než politika prováděná justicí“.

Jinými slovy, analogičnost české a německé klauzule věčnosti je mýtus. Článek 9 (2) české ústavy nemá obdobu ani v německé ani v žádné jiné evropské ústavě.

Není náhoda, že Rychetský považuje článek 9 (2) za „geniální“ (pochopitelně byl jedním z tvůrců ústavy). Žádná jiná evropská klauzule věčnosti by mu nedala takovou moc nad politickým rozhodováním na všech úrovních, žádná jiná evropská klauzule by mu neumožnila tak libovolný výklad.

Dodejme, že článek 9 (2) nemusí aplikovat pouze Ústavní soud, ale má i jiná praktická uplatnění. Podle definice extremismu, kterou používá ministerstvo vnitra, je extremistou ten, „kdo útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku. Mezi tyto principy patří: nezměnitelnost podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy)“.

Jak může ministerstvo vnitra vědět, co tyto principy znamenají, když to v ústavě není definováno a když Ústavní soud takovouto definici učinit odmítl? Nebo se ministerstvu právě taková absence definice hodí, protože pak může za extrémistu označit kohokoli?

Za zmínku stojí také to, že všichni ústavní činitelé skládají slib, podle něhož mají „zachovávat ústavu“. Jak ale mohou zachovávat něco, co obsahuje tak významné články s tak nejasným obsahem?

Česká ústava jako nejméně legitimní v Evropě

Významné je i to, jak se článek 9 (2) vůbec do české ústavy dostal. Podle soudce českého Ústavního soudu Jana Filipa byl do finálního návrhu vložen Václavem Havlem, a to čtyři dny před schválením ústavy. To jen odpovídá obecnému charakteru schvalování české ústavy. Připomeňme, že v Evropě se ústava přijímá třemi způsoby. Buďto se vyhlásí nové parlamentní volby, kde se téma nové ústavy výslovně diskutuje. Nebo se vyhlásí volby do ústavodárného shromáždění, jehož jediným úkolem je vytvoření nové ústavy. Nebo o ústavě rozhoduje referendum. Vždy se však k tématu nové ústavy může vyslovit občan. Čeští politici v roce 1992 nezvolili ani jeden z těchto tří způsobů a navíc v parlamentních volbách, které proběhly půl roku před schválením ústavy, voličům své úmysly zatajili. Něco takového nemá v celé Evropě obdoby a česká konstituce je tak vůbec nejméně legitimní evropskou ústavou.

Klauzule věčnosti za zády voličů

Stejně tak byla za zády voličů do ústavy propašována klauzule věčnosti, tak aby nemohla proběhnout žádná veřejná diskuse, a to ani mezi poslanci (ti už v závěru přijímacího procesu nesměli podávat žádné pozměňovací návrhy).  Jako výsměch potom působí slova Pavla Rychetského ohledně možného uzákonění prvků přímé demokracie, kdy tvrdí, že k tomu nejdřív musí proběhnout věcná diskuse. Měla by taková diskuse trvat aspoň pět dnů?

Lze samozřejmě namítnout, že politické síly usilující o zásadní politické změny mohou prosadit zvolení „svého“ prezidenta, který pak (se souhlasem Senátu, toho Senátu, do kterého odmítá volit 83 % voličů) do Ústavního soudu jmenuje „své“ lidi. Jenže, to může vzhledem k funkčnímu období soudců ÚS trvat i deset let. Navíc po jmenování ústavního soudce již nikdo nemůže odvolat, pokud by oproti původnímu očekávání „změnil názor“. Ze zkušeností z české politiky víme, že k takové změně názoru dochází poměrně často, uveďme jen samotného Rychetského, který byl považován za spojence Miloše Zemana (jenž Rychetského opětovně jmenoval předsedou ÚS a jmenování dalších ústavních soudců prováděl na základě Rychetského doporučení), aby se potom postavil na stranu jeho oponentů. Připomeňme také, že proti rozhodnutím Ústavního soudu se nelze odvolat.

Minimalizace role českých občanů

Shrňme tedy nejdůležitější skutečnosti. Na jedné straně český establishment při schvalování ústavy minimalizoval roli občanů tak jako v žádné jiné evropské zemi. Na druhé straně do ní propašoval tu vůbec nejsilnější klauzuli věčnosti v celé Evropě (sám samozřejmě žádnou takovou klauzulí omezován nebyl), která může znemožnit sebemenší změnu politického statu quo, i kdyby ji požadovala drtivá většina společnosti a voličů. Nejméně legitimní ústava v Evropě tak umožňuje nejsilnější zabetonování stávajícího politického uspořádání v Evropě. Zvrácená logika české politiky pak zní: čím slabší máte demokratický mandát, tím více si můžete dovolit.

V českém případě tedy tak jako nikde jinde platí výhrady kritiků přesunu faktické politické moci směrem k soudům. Tak jako nikde jinde v České republice platí výrok Richarda Alberta, podle něhož klauzule věčnosti může demokracii zadusit. Tak jako nikde jinde u nás platí heslo: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zrušili.“ Česká mocenská elita zkonstruovala zákopovou klauzuli tak, aby ji bylo možné použít proti jakýmkoli – nejenom ústavním – změnám, které požadují občané. Při prvním otřesu a náznaku touhy po takových změnách to bylo občanům i potenciálně antisystémovým politikům připomenuto.

Tyranie předků

Jestli tedy někde v západním světě existuje slovy Cláudie de Góes Nogueiry ústavní diktatura, nebo slovy Jakuba Neumanna tyranie předků – a to pouze těch několika vyvolených předků – je to jednoznačně Česká republika. Přesvědčení o věčnosti a nezměnitelnosti politického uspořádání – „tisíciletá říše“, „na věčné časy a nikdy jinak“ – je koneckonců základním konstitutivním rysem tyranie.