Ivo Šebestík se zamyslel nad relativitou ubíhání času v době permanentního obtěžování a vytrvalého dohledu.

Albert Einstein svojí slavnou teorií relativity, jejíž vzorec vyhlíží snadno, leč pochopení teorie už tak snadné není, vnesl zcela mimo svůj záměr pojem relativity i do praktického každodenního života, tedy zcela mimo fyziku a její jevy. Můj předčasně zesnulý redakční kolega a kamarád z dnes již dávnějšího času, který se jmenoval Jiří, měl oblíbené pořekadlo, které uplatňoval vskutku velmi často. Říkával: „Jsme relativně svobodní lidé v relativně svobodné zemi, takže si můžeme relativně dělat, co chceme.“

Řekl bych, že to bylo a je relativně docela výstižné. Málokdy člověka v životě potká něco dobrého, co by za sebou nevleklo za pačesy kus relativity. Tak třeba získáte dobrou práci a tu hle, najednou zčista jasna, kde se vzal, tu se vzal, zjeví se před vámi kolega, jehož pouhá tvář nevěstí nic dobrého. A máte po radosti, neboť existují situace, kdy je dobré dát na první dojem.

Epocha permanentního obtěžování

Svoboda získaná po listopadu 1989 přitáhla za pačesy hned celé hejno relativit. Pokud jednou bude historie hledat název pro naši současnou epochu skomírající demokracie, pak bych se přimlouval za název Epocha permanentního obtěžování. Člověk si pustí televizi a je obtěžován reklamou. Vyjde na ulici a obtěžují je billboardy. Vstoupí do obchodu, chce se na něco zeptat prodavače, a dostane se mu zaručeně výhodných nabídek, jež jsou pochopitelně mnohem výhodnější pro obchod než pro zákazníka. Jak také jinak, že?

Brání se dalšímu obtěžování a hrne od sebe všechny dívky a chlapce, kteří mu strkají pod nos obchodní nabídky v letácích a bulletinech. Odebere se do kavárny, kde se mu dostane příšerné porce rozhlasového vysílání, jež vychází z předpokladu, že posluchač nevydrží poslouchat souvislý verbální projev déle než dvě minuty, pročež je mu třeba zaútočit na ucho moderní písní bez melodie, v rytmu paleolitu a se slovy bez významu. Tedy prchá z kavárny a míří do vedlejší restaurace, ve které přes celou stěnu září televizní obrazovka nabízející hudební klipy. Vedení restaurace je však natolik milosrdné, že nechalo ztlumit zvuk, takže před strávníkem pouze defilují grimasy všeho druhu, všech ras a národností, některé v podobě plazmatických duchů, jiné s kantorským důrazem živě gestikulujíce pořád komusi neviditelnému cosi vysvětlují.

Nešťastný vymoženostmi doby pronásledovaný jedinec, sejme ze stojanu denní tisk, jehož přečtení trvá přesně tak dlouho jako pouhé prolistování. Přesto pouhý letmý pohled na titulky v novinách a na tváře známých politiků by stačily bohatě na to, aby strávník zase vrátil, co právě v restauraci snědl. Nevrátí, protože to nebylo nejlevnější. Leč opustí lokál jako kovboj na Divokém západě, jenž právě dostal v „salónu“ pořádnou nakládačku.

Epocha vytrvalého dohledu

Pokud by se neujal pojem Epochy permanentního obtěžování, pak se nabízí označení, podle mého mínění stejně na míru padnoucí, tedy Epocha vytrvalého dohledu. Vlastnit mobilní telefon, být připojen na internet a používat platebních karet, to vše pospolu a ještě za pomoci pouličních a jiných kamer nahrazuje buďto kravský zvonec na pastvině nebo otrocký cejch na hrudi, paži či jinde. Majitel dobytka či otroků míval docela slušný přehled o tom, kdepak se mu který kus právě pase či potlouká.

Kdo je majitelem současného moderního, svobodného a tuze demokratického občana, ví Bůh. Či, řekl bych, spíš čert. Ale ať je to kdokoliv, pak má o něm lepší přehled, než mívali majitelé z časů mnohem méně moderních. Řekl bych, že úvahy o zrušení hotovostních plateb, tedy peněz papírových a cinkajících, má za cíl nejenom fakt, že si moderní člověk už a své peníze nikdy nesáhne a že si je prostě kapitál bude formou digitálních čísel přehazovat z jedné kapsy do druhé, tedy od zdánlivě vyplacených mezd rovnou cestou na svoje účty v bankách. Ale že oním druhým, neméně významným účelem má být ještě další posílení dohledu nad pohybem po čertech svobodných občanů. Takto si nikdo nekoupí už ani rohlík, aby nebyl identifikován v čase a místě.

Takto se svoboda moderního člověka stává opravdu hodně relativní. S demokracií se to má podobně. Už sama parlamentní, zastupitelská demokracie je tak trochu atrapou demokracie faktické, plné a přímé. Představme si člověka, který denně vysílá za sebe svého zástupce (zastupitele) na večeři. Který se nechá zastoupit i u snídaně a při obědě, a nakonec vyšle za sebe svého zástupce i do ložnice, aby tento s jeho ženou zplodil za něj potomka.

No ale budiž, řekněme, že ve velice lidnatých státech by byla přímá demokracie dost velká technická potíž, třebaže přece existuje internet, s jehož pomocí by se možná dalo plebiscit vykonávat. Těžko říci. Nicméně, oním nejspolehlivějším klackem, ba přímo kládou hozenou demokracii pod nohy, je obrovská majetková nerovnost mezi občany. V demokratických Athénách, tedy za Perikla, nebyly velké rozdíly mezi příbytky svobodných občanů, což naznačuje jistou míru rovnosti nebo lépe řečeno absenci křiklavé až na Olymp volající nerovnosti. O kousek dál, v antickém Římě, zvláště na sklonku republiky a v časech po Augustovi už demokracie nemohla existovat ani náhodou, neboť tam se s majetkovou nerovností už roztrhl pytel. Demokracie tam nebyla, třebaže některé instituce a úřady se za demokratické snaživě převlékaly. Asi jako je tomu i dnes.

A tak je i demokracie pojem nesmírně relativní. Jestliže občané disponují zásadně rozdílným vlivem, pak hlas nejbohatších, a tím pádem, nejvlivnějších získává chemické schopností valenční, organické, tedy dovednost vázat na sebe jiné hlasy, a to ve velikém množství. Soudím, že funkční a zdravá demokracie předpokládá jistou rovnost majetku a vlivu. Abychom se ale nepřesunuly do sféry pohádek, tak řekněme, že předpokládá alespoň podstatně nižší míru nerovnosti, než je ta, která současnému světu vládne.

Čas plyne v různých dobách různým tempem

No a konečně se nám před očima objevuje relativita, která má s Einsteinovou teorií společného nejvíce. Je to relativita věku člověka žijícího v podmínkách moderní civilizace, zejména lidí, kteří nemohou či nechtějí stát stranou doby.  Podle Einsteina se při závratných kosmických rychlostech blížících se rychlosti světla mění nejenom subjektivní vnímání času, ale i jeho skutečné hodnoty. Je sice pravda, že spěch moderní doby prozatím ještě rychlosti světla nedosahuje, přesto je už dávno evidentní, a to nejenom ve vnímání starších občanů, že se den i hodina tak nějak zkrátily. Že týden sice začíná pondělím, ale po pondělku že jaksi okamžitě, bez varování, přichází pátek. Přičemž následující víkend profičí kolem hlavy moderního člověka jako kometa kolem Marsu. A človíček moderní a dlouhověký, zase nastupuje na svoji příčku v rychle se otáčejícím bubnu jako ta veverečka zrzavá.

Moderní doba, která se sama od sebe nastavila na peníze a na rychlý chod, pojímá člověka jako zboží a taky jako pasažéra, který má co nejrychleji prosvištět určenou drahou a na jejím konci být vyklopen do futrálu, aby se sedadlo uvolnilo pro dalšího rychlopasažéra. Pokud se lidský věk skutečně prodlužuje a pokud má tohle prodlužování ještě chvíli vydržet, pak se jedná o chabou náplast výjimečně laskavé přírody, jež usoudila, že současných devadesát let uběhne o hodně rychleji než kmetská padesátka z konce 19. století. Když totiž básník Vrchlický v roce 1903 dovršil padesáti let (zemřel o devět let později), oslovovali jej gratulanti „ctihodný kmete“. A je dost pravděpodobné, že většina z nich to nemyslela ironicky. A když vezmeme v úvahu, kolik toho Vrchlický napsal, že to nebylo jenom ono populární čtyřverší o tom, že „za trochu lásky šel bych světa kraj“, musel ten jeho čas plynout opravdu velmi a požehnaně pomalu.