Johnson pracuje na koncentraci moci v Downing Street, píše s překvapivou shovívavostí týdeník The Economist.
Premiér Boris Johnson pilně pracuje na akumulaci moci, napsal list The Economist, který na Johsonově premiérství vidí cosi „imperiálního“.
Císař Nero měl údajně ve zvyku nakládat své odpůrce do dehtu a používat je k osvětlení extravagantních nočních hostin. Boris Johnson zatím nepoužívá své ministry jako lidské pochodně, přesto je v jeho činech cosi velmi imperiálního. Časopis si všímá, že před kolegy propadá vykalkulované nenucenosti. Vřítí se do parlamentu s „vlajícím podolkem“, aby konzervativní lavice rozveselil před středečními Prime Minister‘s Questions. Poslední zasedání kabinetu zahájil bizarním call-and-response výstupem, kdy vykřikoval otázky typu „Kolik nemocnic postavíme?“ a ministři mu unisono odpovídali.
Americké prezidentství je z podstaty „imperiální“, prezidenti jsou voleni přímo, úřadují z velkého bílého domu a vozí se ve velkém obrněném autě s přezdívkou „Beast“. Britští premiéři, píše The Economist, naopak sídlí v malém domě, mají daleko menší zdroje a pracují v úzkém okruhu lidí, jejich autonomie je omezena službou své straně.
Zda se z nich stanou „císaři“ či „slaboši“ rozhodují tři faktory – osobnost premiéra, kvalita lidí ve vládním týmu a velikost většiny, o kterou se opírá. V případě Johnsona jsou všechny tři kategorie na imperiálním maximu.
Johnson chce být druhým Churchillem, míní The Economist, a má imperiální chuť mstít se. Často zmiňuje svůj oblíbený film Kmotr kvůli hromadné vražedné odplatě na konci. Obklopil se lidmi, kteří se mu nevyrovnají – není tak prvním mezi rovnými, jako spíš prvním mezi pudlíky. Jediným mužem, který se mu vyrovná, je jeho hlavní stratég Dominic Cummings, toho ale může kdykoliv vyhodit.
Většina 80 křesel poskytla Johnsonovi bianco šek. Miliony lidí volily Konzervativní stranu, mnozí z nich poprvé, díky kombinaci Johnsonovy osobnosti a jeho přesvědčení, že Brexit bude dotažen do konce. Johnsonovo postavení je velmi silné, ale zároveň je i slabé – protože ho podpořili voliči, kteří ztratili víru v politiku. Podmínkou Johnsonova úspěchu je splnění předvolebních slibů. „Plnění“ tedy často a ochotně skloňují všichni ministři a premiér se k nim také jako k „plničům slibů“ chová. Spočítal si totiž, že musí posílit premiérský úřad a s ministerstvy zacházet ne jako s mocenskými centry, ale používat je jako pouhé převodní mechanismy – Cummings nyní rozjíždí centralizační projekt Johnsonovy vlády.
Co si o „imperiálním obratu“ premiéra Johnsona myslet? Kritici míní, že již nyní příliš centralizovaná země nepotřebuje další kolo centralizace. Obávají se, že dojde k narušení existujícího systému brzd a rovnovah, které úřad premiéra chrání před chybami či utrácením peněž, které země nemá.
The Economist ovšem nehodnotí Johnsonovy kroky, zvláště ve smyslu bližší spolupráce mezi úřadem premiéra a ministerstvem financí, jako zcela neblahé. Ani posilování moci Downing Street 10 nemusí být z krátkodobého hlediska chybné, neboť Británie právě čelí dvěma největším problémům od dob druhé světové války – odchodu z EU a politické nespokojenosti, která zemi dovedla k Brexitu.
Skutečným problémem není to, že Boris Johnson koncentruje moc, nejspíš ji potřebuje, končí The Economist shovívavě. Problémem ale je, že premiér a jeho vláda raději bojují proti soudcům a novinářům, než aby se opravdu věnovali plnění svých hlavních slibů…
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.