Americká intervence není vyjádřením solidarity s ukrajinským národem, je to spíše intervence ve jménu jedněch Ukrajinců proti jiným Ukrajincům, píše prestižní National Interest.
Článek Marka Episkopose pro americký časopis National Interest kriticky nahlíží základní postoj USA k Ukrajině. Tento postoj je charakterizován představou, že na Ukrajině se „bojuje“ nejen za svobodu a demokracii, ale i za národní bezpečnost USA. Současný konsensus ohledně Ukrajiny stojí na naraci: nejen vláda USA, vlastně každý Američan je morálně zavázán k podpoře Ukrajiny, která bojuje za demokracii a proti zahraniční invazi. Jenže jde o velmi hrubé zkreslení komplexní ukrajinské společnosti a její politické kultury, varuje Episkopos.
Tento americký konsensus hází přes palubu historickou komplexitu ukrajinských politických identit ve jménu mělkého liberálně-rozvojového modelu. Nutí tak miliony Ukrajinců do budování státu, jehož součástí si nepřejí být.
Vidět zdroje současného konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem v období konce studené války je přirozené. Episkopos připomíná hlavní body celého vypravování o Ukrajině, včetně toho, že demokracie na Ukrajině a její atlantická orientace představují smrtelnou hrozbu pro stabilitu Putinova režimu, což zemi dovedlo k současné krizi.
Autor píše, že klíčovým problémem tohoto pojetí, tedy chápání konfliktu jako boje mezi demokracií na Ukrajině a autokracií v Rusku, je představa, že Ukrajinci jsou jednotní v otázce západní integrace. Jenže nic není vzdálenější pravdě, píše dále. Dnešní Ukrajina je ve skutečnosti „patchworkem“ (skládačkou) vzájemně se vylučujících identit, které sem byly v minulosti zasety prostřednictvím imperiální soutěže o východní Evropu.
Episkopasův článek sleduje příklady různých politických identit na Ukrajině a okolnosti jejich vzniku – včetně Ukrajiny západní, kozáckých tradic či skutečnosti, že Ukrajina se formovala jako amalgam mnoha etnik v rámci několika impérií. Vznikla tak celá řada regionálních štěpení, která se dnes promítají například ve volebních mapách Ukrajiny, v oranžové revoluci v roce 2004, v prezidentských a parlamentních volbách v letech 2010 a 2012 i během Euromajdanu v roce 2014.
Podpora západní integrace i podpora kultivace vztahů s Ruskem je na Ukrajině podle autora velmi konzistentní a sleduje regionální linie. Obyvatelé západní Ukrajiny čítají 20 % obyvatelstva celé země, ale hráli dominantní roli v událostech „Revoluce důstojnosti“ a tvoří významnou část politické elity země. Episkopas dále připomíná, že i volební podpora prezidenta Petro Porošenka v roce 2014 měla jasnou regionální dimenzi. Nejméně byl podporován na Donbase, nejvíc na západní Ukrajině. I v roce 2019 se masivně nepopulárnímu Porošenkovi povedlo v oblasti západní Ukrajiny získat 20 % podpory.
Volební mapy Ukrajiny ukazují, že možnost vstupu do NATO a EU není jednohlasným cílem „ukrajinského lidu“ – jedná se spíše o odraz vylučující západoukrajinské nacionalistické vize, kterou východ země odmítá, a právě proti této vizi se zvedlo násilí v Luhansku a v Doněcku. Ukrajina je podle autora spíš hluboce rozdělený postsovětský stát, který se úpěnlivě snaží „sešít“ koherentní příběh z velmi protichůdných imperiálních dědictví.
Americká intervence v probíhajícím konfliktu na Donbasu není, ačkoliv se tak tváří, vyjádřením solidarity s ukrajinským národem, který jednotně bojuje proti agresi Ruska. Je spíše intervencí ve jménu jedněch Ukrajinců proti jiným Ukrajincům.
Pomáhat jednomu segmentu ukrajinské populace násilně přenést vlastní etnonacionalistickou identitu na zbytek společnosti neprospívá ani „svobodné a jednotné“ Evropě, ani Ukrajině. Je to recept na eskalující občanskou válku a regionální nestabilitu – což obojí je něco, čemu by se Washington, Brusel i Kreml měl snažit vyhnout.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.