Ivo Šebestík píše v prvním díle své eseje o tom, jak se současnost “vyrovnala” s německou okupací v roce 1939 i o tom, jak jsou dějiny opakovaně nástrojem manipulativní politiky.
„Ti kdo si nepomatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.“
George Santayana
„Dějiny píše vítěz.“ Tak praví jedno staré přísloví. Můžeme k němu dodat, že za určitých okolností se snaží dějiny přepisovat i ten, komu v nich právě ujíždí vlak. Tedy bývalý vítěz, který by se s pomocí deformovaného výkladu minulosti chtěl vrátit zpět k moci, případně si ubývající vliv udržet.
Existuje ale ještě jeden výrok, který se vztahuje k dějinám. Jeho autorem je římský právník, rétor, politik a filozof Marcus Tulius Cicero. Ten řekl, že „historie je svědkyní času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života a poselkyní dávných dob (Historia est testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuncia vetustatis.) Tak co tedy jsou vlastně dějiny? Bohužel historie je také nástroj. Nástroj v rukou manipulátorů určený k aktuálním potřebám v politice. Za tímto účelem se výklad dějin pravidelně účelově deformuje. Historická fakta jsou prosévána, prořezávána, některá zamlčována, jiná zdůrazňována. S nástrojem, instrumentem, se tedy instrumentálně nakládá. Ve svobodné demokratické společnosti by se takto dít nemělo. Bohužel, právě takto se děje; svoboda nesvoboda, demokracie nedemokracie.
Význam historie je tedy nesporný a Santayana má pravdu, když varuje před hrozbou jejího opakování v případě, že člověk či dokonce celý národ dopustí, aby se s její znalostí a interpretací hazardovalo. Aby se mladá generace učila žít bez národních dějin a bez dějin alespoň kontinentu, ve kterém její vlast jaksi existuje. V dějinách se sice události neopakují jako přes kopírák, ale zůstávají v nich v platnosti starobylé mechanismy, které se „osvědčily“ v dobrém ale i ve zlém.
K těmto mechanismům patří například i to, že velmoci, které dosáhly síly a vlivu, vůči jakým existuje jen minimální možnost obrany, přestávají respektovat suverenitu slabších a opuštěných zemí a zcela ignorují pojmy jako je mezinárodní právo či spravedlnost. Jednají zpupně, bezohledně a mají dokonce tu drzost, že své brutální jednání vydávají za něco prospěšného, a to i těm, jejichž práva poškozují.
Tento mechanismus putuje dějinami lidstva od starého Egypta a Babylónie, přes římské antické impérium, k Napoleonově Francii a Hitlerovu Německu až k současným Spojeným státům. Velké bohatství a velká moc korumpují jednotlivce, v měřítku velmocí je ale zbavují soudnosti, a byť jen elementárních ohledů vůči ostatním subjektům mezinárodního práva, které v případě kritického vývoje přestává platit úplně. Pohled na současné mezinárodní právo je už skutečně tristní.
Srovnávání nesrovnatelných událostí
V Československu se po listopadu 1989 začalo až překvapivě rychle s přestavbou interpretace některých významných historických údobí českého národa. Vzhledem k tomu, že se v obecné míře posouvá těžiště moderních lidí od zdánlivě nepraktických věcí, jakými se jeví být i dějiny, k záležitostem každodenní potřeby a spotřeby, měli a mají upravovatelé českých dějin práci docela snadnou. Časově vzdálené události, jako christianizace z byzantského východu, husitství, reformace, národní probuzení, jsou zapomínány spontánně, takže stačí je interpretovat jako omyly, neúmyslná či ve své době pochopitelná selhání. Nebo se jednoduše o nich nezmiňovat vůbec. S událostmi dvacátého století mají novodobí „interpreti“ trochu věší potíž, neboť konkrétně v případě Mnichova 1938 a následné německé okupace (takzvaný Protektorát Čechy a Morava) ještě stále hrozí nebezpečí bezprostřední paměti.
Ještě hrozivěji se pochopitelně jeví dějiny staré teprve pouhé půlstoletí, jako je začátek okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy ze srpna 1968 a předání moci v listopadu 1989 uskutečněné mezi představiteli dezorientovaného, vyčichlého, unaveného a Moskvou opuštěného „komunistického“ režimu a lidmi, kteří byli ochotni, povoláni či rozhodnuti tuto moc od nich převzít.
Zde je ale pamětníků stále mnoho, a proto musí být práce na dezinterpretaci událostí z třicátých a čtyřicátých let dvacátého století mnohem usilovnější. Dost možná i proto, že židovský vliv je v poválečném světě nemalý a židé po celém světě pochopitelně nehodlají zapomenout na nacistické koncentrační tábory, na holocaust, není dost dobře možné historii druhé světové války prostě úplně vymazat a Německo zcela očistit od viny za rozpoutání této války. Pracuje se tedy alespoň na dílčích „korekcích“, které se snaží – pochopitelně naprosto v rozporu se snadno doložitelnými fakty – přenést alespoň významnou část odpovědnosti za dosud nejničivější konflikt na Zemi na jiného aktéra. Tedy na toho, komu by v souladu s aktuální politickou poptávkou po udržení americké planetární diktatury vina nejlépe „slušela“, tedy na Rusko.
Paralelně s tím se úplně odsouvají stranou kroky, jimž evropské demokracie a Spojené státy v polovině třicátých let umožnily Německu negovat ustanovení Versailleské dohody ohledně zákazu vyzbrojování. Byla to především námořní dohoda mezi Německem a Velkou Británií podepsaná v Londýně 18. června 1935, kterou Hitler prohlásil za svoje první velké vítězství. Dále to byl faktický souhlas Velké Británie a USA s militarizací Porýní, korunovaný dokonce účastí britské delegace na německých vojenských manévrech v září 1937, tedy pouhý rok před Mnichovskou dohodou.
Britové a Američané proti už zcela nepokrytému zbrojení Německa vůbec neprotestovali, dokonce vyjadřovali porozumění, neboť předpokládali, že se Hitler chystá útočit pouze, v duchu starých německých idejí, směrem na Východ, do oblastí slovanských. Že si při tom tažení na východ vezme nejprve Československo, to se z celkového pohledu jevilo jako marginálie. Podstatné bylo, že hlavním cílem mělo být bolševické Rusko, tedy starý cíl západních intervencí po bolševické revoluci, respektive po skončení první světové války. Z toho pohledu se německý militarismus nezdál jako problém. Tragikomickou okolností zde byl i fakt, že Sovětský svaz, vědom si nepřátelství západních demokracií vůči sobě, rovněž v období mezi oběma válkami kalkuloval s Německem, když mu nabídnul cvičiště na svém území v době, kdy Výmarská republika, jak se po jejím pádu vysmíval Hitler, „do puntíku“ plnila Versailleské dohody, z nichž on postupně činil jen cáry papíru.
Rozšiřovat okruh přímých či nepřímých viníků na rozpoutání druhé světové války, je možná činnost z historického hlediska záslužná. Nicméně, je nutné tak činit objektivně, se zahrnutím všech okolností a hlavně všech aktérů tehdejší evropské a světové politiky. Tedy žádná grandiózní selekce nepohodlných dat. Žádný dvojí či trojí metr, jak to v českých zemích činí média veřejné služby, jež rozhodně není službou veřejnosti. Bohužel, právě rozsévání rusofobie, bourání či znesvěcování památníků rudoarmějců, a cílená nevděčnost za osvobození od Německa spojená s uctíváním různých zločinců bojujících na straně nacistů patří do arzenálu těch nejhorších „korektorů“ národní i světové historie.
A zde se znovu stává obrovským a nenahraditelným pomocníkem při přepisování historie obecný dominantní nezájem lidí o vlastní dějiny. O pochopení skutečných příčin a souvislostí. Díky historickému vakuu, které v moderních časech vzniká po celé Evropě, mohou nastoupit další metody, jimiž je srovnávání nesrovnatelného, tedy vražedné a vyhlazovací okupace německé (1939 až 1945) s takzvanou okupací ruskou zahájenou v srpnu 1968, kdy o přítomnosti vojáků SSSR v Československu civilní obyvatelstvo takřka ani nevědělo.
Samozřejmě s výjimkou lokalit, ve kterých byli vojáci patnácti států SSSR (tedy zdaleka nejen z Ruska) umístěni posádkou. Vojíni a poddůstojníci byli zavřeni v kasárnách a ve výcvikových prostorách takřka úplně bez naděje setkat se s civilním obyvatelstvem okupovaného státu. A ani důstojníci netrávili mnoho času na ulicích. Rozhodně se kavárny, restaurace, obchody, divadla, galerie, městské parky, promenády a lázeňské kolonády nehemžily cizími uniformami, jako tomu bylo po plných šest let krvavé, likvidační a zlodějské okupace německé. Z věznic se neozývala střelba popravčích čet, nikde nedopadala na hlavy obětí gilotina dalších popravišť, žádný pouliční rozhlas neoznamoval jména osob, které byly toho dne zastřeleny. Nikdo neposílal rodinám obětí účet za vraždu, jako to činilo gestapo. Nočními ulicemi neprojížděly dodávky SS. Nikdo za noci nevnikal násilím do bytů, nevytahoval spící obyvatele z postelí, nerozbíjel nábytek, nezapaloval domy, nevraždil muže a neodvlékal ženy a děti do lágrů. A žádný z okupantů si nefotografoval těla zavražděných obětí, což patřilo k obvyklé zábavě nacistických velitelů.
Tyto skutečnosti se prostě nedají propagandisticky odmontovat z okupace německé a přišroubovat na okupaci ruskou. Nepůjde to, dokud budou žít pamětníci a děti těchto pamětníků a pokud se najde i dost učitelů, spisovatelů a novinářů, kteří budou ochotni reflektovat dějiny takové, jaké skutečně byly. Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a následnou dislokaci sovětských vojáků na československém území neomlouvá strategie Moskvy hlídající si zde svoji sféru před vlivem Západu. Tento akt byl násilným obsazením cizího území, tedy okupací. Na druhé straně je nepřípustné nadřadit tento akt cizí moci nad německý pokus o částečnou fyzickou likvidaci českého národa a germanizaci zbytku. Vysoko nad šest let trvající soustavné vykrádání českého hospodářského potenciálu a lidských zdrojů a nad faktickou likvidaci státu ze strany Německa.
Na programu české flagelantství
Proces srovnávání nesrovnatelného měl v České republice několik zajímavých souvislostí. První z nich nastala prakticky ihned po roce 1990. Byla jí snaha postavit poválečné vysídlení či vyhnání Němců z Československa přinejmenším naroveň nacistickým zločinům spáchaným na území Čech a Moravy už od poloviny třicátých let 20. století až do osvobození českého a moravskoslezského území především Rudou armádou v roce 1945.
Kauzalita událostí zde byla stoprocentně negována. Vyhnání německých občanů z Čech a Moravy mělo vyhlížet jako zločin nemající žádnou jinou příčinu než iracionální národnostní nenávist a sklon k pomstě. Jako by nebylo nic před vyhnáním. Žádný Protektorát Čechy a Morava, žádná heydrichiáda, Lidice, Ležáky a další vesnice, noční razie gestapa v domech, tisíce zavražděných obětí v trestnicích a lágrech této zločinné organizace. Prostě nic, jen vyhnání jako český zločin. Úplně bezdůvodný zločin.
A opět zde byla snaha nezmiňovat širší okolnosti vedoucí k rozhodnutí po válce vítězných mocností o vysídlení obyvatel německé národnosti ze států, ve kterých se Němci dopouštěli po řadu let nejohavnějších zvěrstev. Ani slovo o tom, že vysídlení, které se bohužel skutečně mnohdy a na mnoha místech proměnilo v násilné a krvavé vyhánění (viz odsun Němců z Brna), bralo v úvahu i očekávaný budoucí osud a bezpečí Němců v dříve okupovaných a znásilňovaných zemích. Jak by se asi po válce vedlo lidem, z nichž mnozí, dost možná většina, vítali německá okupační vojska na českém a moravském území? A těžili z výhod svého nadřazeného občanství a původu.
Vysídlení Němců z dříve okupovaných zemí mělo mimo jiné zabránit nekontrolovaným násilnostem a vyřizování starých účtů, které mohly trvat celá léta, ne-li ještě mnohem déle. Byl uplatněn princip kolektivní viny, jako jej uplatňoval i Hitler vůči rodinám a spoluobčanům osob, které aktivně vystupovali proti „třetí říši“ nebo byli z takového „velezrádného“ chování obviněni.
Takto bylo postiženo mnoho nevinných lidí, ale je velice ošidné posuzovat dějiny od stolu, s bezpečným odstupem šesti či sedmi desetiletí. Vysídlení Němců proběhlo špatně a místy brutálně. Je však otázkou, zda v době, kdy došlo k rozhodnutí o odsunu, existovala humánnější možnost. Nehledě na to, že po válce vznikaly dokonce na Západě plány na úplné vymazání Německa z mapy Evropy, tedy na rozdělení jeho území mezi sousední státy. Pokud jde o Sovětský svaz, ten vzhledem k nepředstavitelné brutalitě, jakou se vyznačovala nacistická okupační vojska především v Bělorusku, na Ukrajině a v samotném Rusku, tak ten žádal tvrdé tresty blížící se decimaci, jakou uplatňovaly římské legie vůči poraženým nepřátelům i vlastním zrádcům.
Přiznání národa k účasti na rozhodnutí o kolektivním trestu nemůže ale vymazat rozsáhlé příčiny tohoto postupu a s nimi i teror a masivní vyhánění Čechů z pohraničí v době Henleinova působení. Viny té doby jsou jako spojité nádoby. Není možné jedny vymazat a jiné zdůraznit. Takhle by objektivní historie pracovat nikdy neměla. V době bezprostředně před Mnichovskou dohodou 1938 sílily aktivity a nenávistné kampaně českých fašistů, kteří útočili na vlastence. Vedle nich se projevovaly také zájmy velkého kapitálu, který upřednostňoval dohodu s Hitlerem před konfrontací ba i pouhou neloajálností. Navazoval tak v podstatě na dohodu, kterou krátce po převzetí moci uzavřel s velkými německými průmyslníky a bankéři Adolf Hitler. Slíbil jim, že pozice velkého německého kapitálu bude v jeho říši „neotřesitelná“. A skutečně velcí průmyslníci a bankéři v Německu těžili z Hitlerovy agresívní politiky. Čeští kapitalisté v předvečer Mnichova o dřívější dohodě mezi Hitlerem a německým kapitálem věděli a předpokládali, že se něčeho podobného dostane také i jim. Proto dali Benešovi jasně najevo, že případnou válku s Německem, nota bene za účasti bolševického Sovětského svazu, financovat nebudou. Hitler jim jejich peníze nechá, Stalin by jim je „znárodnil“.
Příliš složitá doba pro pouhých několik hesel o nutnosti „napravit křivdy spáchané na německých krajanech“. Je zajímavé, že v letech po listopadu 1989 se neozývalo volání po obnovení jednání s Německem o zaplacení německých válečných reparací Československu, jejichž výše je po tak dlouhé době astronomická. Německo šest let využívalo veškerý potenciál průmyslových Čech a Moravy. Vedle toho získalo obrovské prostředky zbrojní výroby, až Hitler, obvykle skoupý na projevy spokojenosti, plesal blahem a nevěřil vlastním očím, kolik toho Německo v českém prostoru získalo. To vše je gratis a odpuštěno?
Po listopadu 1989 si ale Československo patrně už nemohlo dovolit jednat s Německem jako rovný s rovným. Německo nyní stálo na straně dobrodinců, kteří osvobodili Československo od sovětské bolševické totality. Jistě zcela nezištně! Nová vděčnost nejenom, že vymazala všechny nároky a vzpomínky na křivdu, ale obrátila dokonale celý svůj směr. Od této chvíle byli dlužníky Češi.
In medias res. Od Mnichova k obsazení zbytku Čech a Moravy
Pojďme ale konečně k hlavnímu tématu tohoto textu, jímž je připomenutí základních událostí, které zasáhly český národ v takzvaném Protektorátu Čechy a Morava zřízeném na zbytkovém území obou historických zemí původního království a později nejprůmyslovějších částí československé republiky. Toto připomínání je důležité právě jako reakce na cílené zapomínání let 1938 až 1945 a na snahu využít oslabené paměti na protektorát ve prospěch paměti naopak posílené vztahující se k okupaci Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy včetně patnácti svazových republik SSSR, která je interpretována výhradně jako okupace ruská. Podle přání inženýrů nových českých dějin „s americkými a německými brýlemi na nose“ s touto okupací nemají být spojovány: Maďarsko, Polsko, Německá demokratická republika, Bulharsko a v rámci SSSR ani Ukrajina, Lotyšsko, Litva, Estonsko, Gruzie, Arménie, Kazachstán, Bělorusko, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Moldávie, Ázerbájdžán a Turkmenská republika. „To bylo jenom ruské dílo!“
Cesta k rozbití Československa a obsazení zbytku českého a moravského území německými okupačními vojsky, k němuž došlo 15. března 1939, byla zahájena dlouho před podpisem takzvané Mnichovské dohody v září 1938. Pokud mělo smysl ptát se v roce 1938, zda se mohla československá armáda bránit německé agresi, pak po odtržení pohraničních území v důsledku Mnichova byly české země jako obležené město, kterému strhli hradby. Tehdy byla myšlenka obrany už úplně bezpředmětná. Zdá se být nepochopitelné, že si Velká Británie ani Francie vůbec neuvědomily, že se po odříznutí pohraničních oblastí stane Československo úplně otevřenou zemí bez nejmenší naděje na obranu, a že Hitler onen zbytek státu hladce obsadí a získá zde významný zbrojní materiál, kterým si doplní svoji armádu na takovou úroveň, jaká mu dovolí spustit válečný konflikt. Vzhledem k tomu, že západní demokracie počítaly s tím, že se Německo vrhne na Východ (Hitler se s tím v soukromých rozhovorech vůbec netajil), patrně je vyzbrojení Německa československými zbrojovkami a posílení jeho energetických zásob českým uhlím vůbec nezneklidňovalo. Je zvláštní, že také tato míra cynismu dřívějších spojenců má být v moderním českém státě zapomenuta. Ale dějiny je nutné si pamatovat celé. Úplně celé, bez úmyslných selekcí současných selektivních demokratů a stejně selektivních moralistů, s nimiž se doslova roztrhl pytel.
Mnichov 1938 připomínají česká média, zejména média veřejné služby, vskutku jen hodně okrajově a úplně bez zaujetí. Jaksi nudně, jen aby se neřeklo. Pokud Mnichov 1938 zmíní, pak jsou zrada Francie a nezájem Velké Británie o osud Československa marginalizovány. V podstatě úplně mizí z dohledu skutečnost, která je ze všech okolností této události asi nejzávažnější a pro český národ má přímo fatální význam.
Před Mnichovem a v jeho průběhu nešlo Velké Británii a Francii jenom o krátkozrakou iluzi záchrany světového míru. Došlo k něčemu ještě mnohem horšímu, než byla tato hloupá iluze. Velká Británie a Francie v zásadě přijaly německé vidění českých zemí jako dávné a tradiční integrální součásti německého prostoru, dříve římské říše pod vládou německých dynastií, později habsburské monarchie. To, že 15. březen 1939, den obsazení zbytku českých zemí nacistickým Německem, nebyl vnímán jako zahájení války v Evropě, nesouvisí ani tak s faktem, že Němci obsadili zbytek Čech a Moravy téměř bez boje, ale právě s přijetím německé optiky. Podle ní Německo neanektovalo cizí území, ale vzalo si zpět, „co bylo jeho“. Německo se anexi Čech a Moravy rozšířilo v rámci „svého vlastního prostoru“. Takže to, z jeho pohledu, žádná anexe vlastně ani nebyla. A takto obsazení českých zemí Německem přijaly i Velká Británie a Francie. Nejprve si Německo vzalo „své“ Rakousko a po něm další kus „svého“ území, tedy české země významně osídlené také německým obyvatelstvem.
Soudím, že tento „detail“ zprostředkovaně a napříč dějinami, jaksi z minulých časů, odpovídá i na polistopadové pronikání německého kapitálu a vlivu do České republiky. Ještě významnější je skutečnost, že jaksi mlčky a nenápadně zůstává německá optika vůči českým zemím v platnosti, a to nejenom v Německu, ale přijímají ji i části českých polistopadových pseudoelit, které krátce po listopadu 1989 zcela rezignovaly na jakoukoliv možnost, že by z bolševismu a sovětského vlivu osvobozené Československo mohlo nastoupit cestu neutrality a nezařadilo by se poslušně a naprosto odevzdaně do amerického strategického tábora. Myšlenka alespoň částečné suverenity a nezávislosti Československa spadla okamžitě pod stůl.
Konec první části. Vyělo 15.3.2020.