Právník Miroslav Tejkl upozorňuje na to, že nová příručka českých Pirátů k ověření důvěryhodnosti by mohla vést k faktickým politickým lustracím v Česku, podobným těm z dob studené války.
Ve spolupráci zejména se sdružením „Oživení“ připravili naši čeští Piráti manuál, příručku k prověření důvěryhodnosti fyzických a právnických osob. Z dosud existujících informací existuje podezření, že tento manuál má mít nějakou míru závaznosti, protože má být připravován pro jednání Poslanecké sněmovny.
Toto je hlavně zapotřebí zjistit – jak autoritativní roli má předkládaný manuál ve společnosti hrát.
Protože obsah samotný už máme k dispozici.
Je datován březnem 2020 a podepsan jmény aktivistů Konieczny a – pro nás starší kouzelné nomen omen – Fojtík …
Pokud jde o obsah samotný, jde většinou (ale bohužel nejen) o zajímavé a užitečné postupy pro ty, kteří by ho chtěli dobrovolně používat. Žádné soukromé instituci nelze bránit, aby si podle tohoto manuálu zjišťovala potřebné o uchazečích, o kterých chce něco vědět – nezávisle na tom, co sami povědí.
Má-li, respektive měl-li někdo specifické obchodní vztahy s Radovanem Krejčířem, respektive (velký) rozsah exekucí, je to něco, co by subjekt obsazující určitou pozici mohl a asi měl vědět. Stejně i to, jak fungoval uchazeč ve svém podnikání a jestli se nevyhýbal povinnostem, které mu z toho plynuly. Jak sám manuál ukazuje, mnoho toho lze zjistit ve veřejně přístupných rejstřících – jen je potřeba vědět kterých a jak se k nim dostat.
Člověk zanechá ve veřejném prostoru svou stopu a měl by být schopen si za tím stát.
Úplně jiné věc je ale jeho světonázorová orientace, ke které by se měl uchazeč mít právo hlásit – a to beze škody na svém osudu a kariéře, ale i prostě výkonu povolání.
V Manuálu je totiž také odkázano na potřebné hledače po internetu, kde lze zjistit politické angažmá daného člověka a jeho ideové a politické názory projevované na sociálních sítích – stejně jako zase veřejné rejstříky ukazují jiná propojení osoby na obchodním poli například …
Problém je případná snaha učinit manuál závazným.
Co je ale třeba odmítnout zásadně a pro jakékoli, i dobrovolné používání manuálu ve veřejné sféře, je určitý segment posuzování důvěryhodnosti – a sice názorová orientace uchazeče o určitou pozici.
…
Členka hnutí Trikolóra Natálie Vachatová celkem logicky manuál Pirátů tvrdě zkritizovala. Doufá – a já s ní, že tento plán (minimálně jeho ideově politické špiclovství, cudně nazývané „prověření vnitřní osobní integrity“) „bude shozen navždy ze stolu“, a říká:
„Manuál má sloužit k tomu, že když se budete chtít ucházet o nějakou funkci na úřadě, ve státní společnosti, pracovat v neziskovce nebo zájmovém sdružení, museli byste projít lustrací. Tentokrát se však nejedná o zjišťování, zda máte či nemáte majetek, máte nebo nemáte dluhy, zda na vás jsou nebo nejsou uloženy exekuce, nově chtějí zavést ideovou lustraci, zda navíc vyhovujete z hlediska názorové integrity,“ píše Vachatová na svém Facebooku.
V tom se Natálie Vachatová poněkud mýlí – 90 % textu manuálu se chválabohu týká právě jiných než světonázorových a ideových charakteristik.
Jenže i těch, řekněme 10 %, které zbývají, je vskutku „výživných“.
V manuálu se například (také) píše:
„Projevy extremismu–projevy extremismu jsou rizikové, zcela nepřijatelná je účast a podpora hnutí směřujících k potlačování lidských práv a svobod, a tudíž šíření takových názorů lze považovat za potenciální riziko dané osoby z hlediska vnitřní integrity. Sdílení dezinformační portálů–navzdory tomu, že moderní společnost je pod značným informačním tlakem, je nutné, aby osoby pracující s důležitými informacemi byly schopné rozlišovat mezi informacemi, které jsou pravdivé a nepravdivé. Musí se řídit tím, kdo je autorem informace, na jakém portálu je zveřejněna a jak je zdrojovaná. Šíření dezinformací či dokonce poplašných zpráv je opět vyhodnoceno jako problematické. Pokud je mystifikace publika vědomá a záměrná, lze danou osobu vyhodnotit i jako manipulátora. Prokazatelné porušení principů instituce, kterou daná osoba reprezentuje–každá osoba je odpovědná za svoje vyjádření bez ohledu na to, zdali je učiněno na sociálních sítích nebo v médiích. Za tyto názory a postoje je každá osoba plně odpovědná, a pokud jimi dochází k porušení “dobrého jména” subjektu, za který vystupuje, tak se opět jedná o potenciální riziko s možností opakování v budoucnu.“
Problém je tu zejména v tom, že definování webú jako dezinformačních a hnutí jako směřujícího k potlačení lidských práv a svobod, je závislé na vnitřním přesvědčení nebo i pocitu toho, kdo definuje (a kádruje). A podle toho, kdo v naší zemi drží hegemonický vliv, by záměrně široký záběr dopadal na značné množství subjektů. Vachatová má tedy naprosto pravdu, když současně říká:
„Podle předkládaného manuálu budou chtít o každém zájemci o místo shromažďovat maximum informací a zkoumat například, zda se nekamarádíte s tzv. ‚problematickou‘ osobou nebo zda nevykazujete projevy extremismu, přičemž za projev extremismu je považována například podpora hnutí, které směřuje k potlačení lidských práv a svobod. Jak jistě víme, Piráti by tak vyhodnotili každé hnutí, které je proti přijímání uprchlíků do České republiky. Na funkci, a to nejen na vedoucí pozici, byste mohli zapomenout, pokud byste k tomu všemu navíc sdíleli dezinformační portály (třeba Parlamentní listy, Zvědavec, Protiproud). Podle manuálu nás chtějí lustrovat všemi prostředky, nejen nahlížením do registrů, ale chtějí projíždět Google, mediální archivy, sociální sítě, osobní účty a diskusní fóra,“ vysvětluje svým sledujícím členka Trikolóry. A dodává, že se manuál Pirátů rozšíří též na členy Rady České televize, členy Rady Českého rozhlasu apod., na členy politických stran, na politické kandidáty, pracovníky státní správy, pracovníky státních podniků, ale i pracovníky privátních firem atd.“
Co je ale nedůvěryhodného (a v rozporu s tzv. vnitřní integritou) na tom, že zastávám určitý názor týkající se společnosti, jejího vývoje a směřování a toho, který model vývoje sám preferuji?
Že jsem člen nebo příznivec legální (i když „nesprávné“) politické strany či hnutí, že sdílím informace, které „někdo“ považuje za dezinformace – protože jsou jiné než ty, které vyhovují tvůrcům manuálu?
A o jaké narušení vnitřní integrity by se podle autorů manuálu mělo asi jednat?
Že hrozí nebezpečí, že by člověk své nové povolání vykonával se zaťatými zuby, nenávidící společenské uspořádání a musel by se každou vteřinu překonávat – aby neztloukl muslima, kterého dejme tomu v rámci svých povinností potká … a naopak by se musel tak tak držet, aby nenabídl své služby ruské tajné službě přes prvního Rusa, kterého potká?
Jeden z účastníků sociálních sítí a diskusních fór si přitom povzdechl:
„De ja vu … Máte rodinného příslušníka v kapitalistické cizině a dokonce posloucháte západní štvavé vysílačky. Tak to rozhodně nemůžete pracovat ve státní správě ani na místní úrovni. Tak to známe z dřívějška. Navštěvujete na internetu dezinformační weby, máte hypotéku případně úvěr na rekonstrukci bytu, domu, auto na leasing, zkrátka dluhy. Máte rodinného příslušníka v Rusku nebo Číně a cestujete do těchto zemí. Tak to rozhodně nemůžete pracovat ve státní správě. To má být současná realita podle představ Pirátů (Jirka) …“
…
Po pročtení dokumentu, který je zatím k dispozici, mám pocit, že koncipovaný manuál by měl fungovat (mimo jiné) i jako kdysi zákon o zákazu výkonu povolání, tzv. berufverbot ve Spolkové republice Německo minimálně od počátku 70. let minulého století.
Je věčnou hanbou sociálnědemokratické vlády Willyho Brandta, že ze zákazu povolání učinili kdysi až oni, sociální demokraté (a právě oni a ne pravice) závazný právní předpis dopadající hlavně na učitele ve veřejné sféře.
Měl se týkat radikální levice i radikální pravice, ale následky si odnášeli hlavně – a skoro jen – učitelé, hlásící se ke komunistické straně, která byla v té době opět legální.
Učitelé, kteří měli pocit, že když se něco podle zákona smí, tak jim to možná může přinášet problémy v kariéře (s tím byli asi vnitřně smířeni), ale nemělo by jim to bránit ve výkonu povolání.
Jak hořce se mýlili.
K tomu všemu malé vysvětlení:
Ještě v druhé polovině 60. let minulého století byla Spolková republika Německo jedinou demokratickou zemí západní Evropy, která měla zakázanou komunistickou stranu – konkrétně (a to bude důležité, jak uvidíte) Komunistickou stranu Německa (KSN). Stalo se tak rozhodnutím západoněmeckého Ústavního soudu se sídlem v Karlsruhe ze srpna 1956, tedy až 7 let po vzniku NSR a nepochopitelně až po skončení té nejnebezpečnější, stalinské etapy studené války. Nikoli předtím, kdy by to bylo přece jen logičtější a pochopitelnější. Spolková republika Německo se tímto svým ostudným rozhodnutím zařadila v této záležitosti k evropským fašistickým zemím jako tehdejší Frankovo Španělsko a Salazarovo (a potom Caetanovo) Portugalsko (a zřejmě i Řecko).
Ministerstvo vnitra sice po nástupu sociální demokracie do vlády v polovině 60. let nemohlo rozhodnutí Ústavního soudu přímo zrušit. Na konci 60. let ale zorganizoval ministr spravedlnosti za sociální demokracii Gustav Heinemann reformu trestního práva. Tento pozdější prezident Spolkové republiky měl ve vyhroceně antikomunistickém prostředí 50. let sám problémy kvůli svému pacifismu a věděl tedy, co takový měkký evropský mccarthyismus znamená. Ministerstvo vnitra pak neznemožnilo nechat zaregistrovat vznik Německé komunistické strany (NKS) v roce 1969. Zpočátku šlo o šalamounské rozhodnutí, kdy se vlk svobody projevu a názoru nažral, a koza ústavního rozhodnutí o zákazu KSN zůstala celá. Ale vývoj událostí šel dál a krátce nato byla založena levičácká Komunistická strana Německa (jiná než ta zrušená Ústavním soudem), kritická i k režimům Východu.
A už to prošlo …
… i včetně proskribovaného názvu …
A právě tehdy se rozhodl Willy Brandt – obviňovaný hlavně a mnohem víc za vstřícnou východní politiku k zemím reálného socialismu, včetně SSSR a NDR, než za legalizaci západoněmeckých komunistů – že razantním úderem na už legální západoněmecké komunisty ukáže, že je dostatečně antikomunistický … a „státotvorný“.
Jeho zbabělost měla pak velmi fatální následky vůči mnoha lidem zejména z nižších středních vrstev zaměstnaných ve veřejném sektoru …
A tak se zrodil za vlády pod vedením německé sociální demokracie právě výše uvedený zákon o berufverbotu, zákazu povolání, kdy mnozí učitelé nemohli najednou učit kvůli svému komunistickému přesvědčení a politickému angažmá v už normálně legální (i když z hlediska režimního hegemona „nesprávné“) straně.
…
Studená válka mezi systémy i berufsverbot jsou sice pryč v Německu, ale čeští Piráti by zjevně chtěli něco podobného obnovit a zopakovat …
Vámi navštívený web nebude muset mít konflikt s trestním právem, nebude muset svou činností a existencí naplňovat skutkovou podstatu nějakého trestného činu.
Politicky angažovat se můžete ve straně, která je legální – stejně jako kdysi v západním Německu …
Přesto můžete mít smůlu.
Web bude „Někým“ považován za dezinformační
… a strana bude „Někým“ považována za extrémistickou …
Ne sice soudem …
… ale „Někým“ …
I to ale bude k vaší smůle stačit ….