Historička umění Věra Beranová představuje výstavu o architektuře brutalismu, kterou nabízí Národní galerie v Praze.
Národní galerie v prostorách Veletržního paláce otevřela 6. března několik výstav, aby paradoxně byly vzápětí z pochopitelných důvodů zase uzavřeny. K nim patří rozsáhlá přehlídka tvorby Kurta Gebauera, dále rekonstrukce loňské prezentace Stanislava Kolíbala na Benátském Bienále a také zajímavá výstava nazvaná Sen ve snu o ohlasu díla E.A.Poea v českém umění.
Za velmi významnou pak považuji přehlídku architektury 50. až 80. let 20. století výstižně nazvanou Nebourat! Podoby brutalismu. O aktuálnosti takové tematiky nemůže být pochyb. Vždyť se doslova dotýká otázek bytí a nebytí, v mnoha případech existence našeho kulturního dědictví. Výstava před návštěvníka klade v tom nejširším slova smyslu prostou otázku, kterou si vždy, a to s naprostou samozřejmostí, kladli naši předci. Co po nás zůstane? Bohužel mnoho toho kvalitního, a to většinou za podivných okolností, zmizelo. Jako například budova Transgasu v Praze nebo také jedinečný Hotel Praha; problematická se z tohoto hlediska také jeví Ústřední telekomunikační budova na Žižkově a řada dalších staveb. Samozřejmě se tento problém týká i mimopražských objektů jako byl například obchodní dům Ještěd v Liberci. Bohužel je diskuse o brutálním vztahu k brutalismu na rozdíl například od zahraničí v našem prostředí předevší zatížena politickou předpojatostí.
Právě současná výstava ve Veletržním paláci má napomoci k obecné známosti architektury brutalismu, tedy architektury, která vznikla a rozvíjela se samozřejmě i mimo naše prostředí zhruba v druhé polovině 20. století. Bohužel označení architektura brutalismu vzbuzuje u mnohých rozhodujících činitelů apriori negativní postoj vycházející z hluboké neznalosti a spojování tohoto proudu s určitými neopodstatnělými politickými představami. Ti, kteří rozhodují jistě nevědí, že tento moderní architektonický styl vznikl již v polovině 50. let 20. století, a to v podstatě mimo naše prostředí. Již sám název vychází z označení materiálu, který začal být používán v nových, řekněme, estetických souvislostech. Byl to beton, béton brut – drsný beton. Jednalo se tedy o přiznání materiálu, konstrukční pravdivosti, využívání jeho neopracované podoby, často ponechání otisku bednění a podobně. Také se používala čistá cihla spolu se sklem. Jednalo se tak o tzv. drsnou poezii.
Výstava ve Veletržním paláci se soustřeďuje na pětatřicet pražských staveb, které jsou dokumentovaný plány, fotografiemi, modely. Je to například obchodní dům Kotva, architektů Věry a Vladimíra Machoninových, jedinečně zasazený do staré nepravidelné zástavby, také Federálního shromáždění architekta Karla Pragnera, bohužel již neexistující budovy Transgas Václava Aulického, hotelu Intercontinental Karla Bubeníčka a dalších významných pražských staveb.
Podle slov kurátorky výstavy Heleny Doudové má tato výstava poukázat na kvality staveb označených jako brutalistní, ale poukázat také na ohroženost jejich existence, na hloupé ideologické nálepkování. Tuto výstavu pokládám za první krok k dalším možným projektům, které předloží veřejnosti výtvarná díla, umělecké počiny, jejichž umělecká úroveň byla často zdiskreditována rádoby mimouměleckými, povrchními kritérii. Ti, kteří tato díla označovali a označují za pokleslá, se v podstatě ani nezamýšlejí nad její uměleckou, architektonickou hodnotou a mohou být s jistou nadsázkou označováni jako „obrazoborci“.