Ekonom Michael Kroh vysvětluje, proč nastal čas rozloučit se s tezemi Adama Smitha a co z toho vyplývá pro ekonomickou budoucnost.

Systém selhal

Současná světová pandemie koronaviru vyvolává obrovskou vlnu solidarity mezi lidmi i mezi státy, ale také hodně vášní a sporů. Ještě před pár dny bylo nemyslitelné, aby v členské zemi EU a NATO pomáhali ruští vojenští zdravotníci, Číňané či dokonce Kubánci. Nikdo si nebyl schopen představit, že původní ohnisko nákazy – Čínu – rychle dohánějí nejvyspělejší země světa. Číně se vysmívali, houfně prezentovali informace od různých disidentů, ale dnes jim kolabují zdravotní systémy natolik, že si lékaři v Itálii a Španělsku (zatím) s obrovským pocitem bolesti musejí hrát na felčary v Osvětimi podle hesla „vlevo na ošetřovnu, vpravo plyn“. Rozdíl je jen v tom, že právě plyn – kyslík – zachraňuje, lůžko v často provizorní ošetřovně je smrtelná postel.

Až epidemie skončí, bude možné diskutovat o tom, co se mohlo či nemohlo. Nejvíce se dnes vládě vyčítá, že nezajistila dostatečné množství roušek a respirátorů či že nevyhlásila nouzový stav dříve. Do určité míry to může být pravda, ale bylo to skutečně možné udělat tak, jak dnes tvrdí různí všeználkové z opozice? Roušky a respirátory jsou předměty na jedno, maximálně několik použití, navíc se díky úsilí o úspory z rozsahu ze strany nadnárodních koncernů vyráběly především tam, kde epidemie vypukla. Přesně tak, jak kdysi učil slovutný Adam Smith. Čili spotřebovávány byly především tam, kde v tu chvíli byly zapotřebí nejvíc. A ostatní utřeli nos, Smith neSmith.

Řeknete si, je to vůbec možné? Vždyť to jsou jen kusy speciálně upravené látky, případně doplněné o filtrovou vložku. To zvládne ušít doma i jen mírně zkušená domácí švadlena. Pravda to je, ale podle „nákladů obětované příležitosti“ z pera přičinlivých Smithových následníků je přece výhodnější, když ona domácí švadlena jde produkovat nadhodnotu do soukromé firmy. Teď jsme se dověděli, že onou „obětovanou příležitostí“ mohou být i lidské životy.

Ostatně nás o tom přesvědčovali bývalí členové vedení České národní banky Mojmír Hampl a Zdeněk Tůma v Hospodářských novinách. Lidský život má podle nich cenu cca 1,2 milionů korun, tudíž proč riskovat pokles ekonomiky kvůli ztrátě několik desítek, nejvýše stovek milionů? Tyto nikoli ojedinělé názory vyděsily i četné pravověrné konzervativce, k nimž se oba autoři hlásí. Michal Půr ze serveru Info.cz v článku s příznačným názvem „Ekonomika nestojí nad záchranou lidského života. Popřeli bychom vývoj za posledních 100 let“ v zoufalství zvolal: „Konzervatismus je úcta k rodině a úcta k hodnotám. Není to úcta k penězům a k ekonomice.“ Člověk se až děsí, jak by to vypadalo, kdyby tihle „neomalthusiánci“, pro něž je lidský život jen položkou v účetnictví, stáli v čele našeho finančního systému ještě dnes. Naštěstí tam prezident stačil najmenovat sociálně uvažující ekonomy a z iniciativy Aleše Michla můžeme očekávat injekci zhruba 30 miliard korun ze zisků ČNB.

Je jasné, že tváří v tvář epidemii stávající systém selhal. Někomu to došlo dříve (i když mohlo třeba i ještě dříve), někomu to dochází později. A dogmatickým vyznavačům Smithovy neviditelné ruky trhu to nedojde nikdy. Nemá proto cenu se s nimi bavit. Je třeba přemýšlet a svobodně diskutovat o tom, co bude dál.

První věc je zhodnotit příčinu selhání. Není to totiž jen chyba nezkušeného ministra zdravotnictví a chudinky výživové poradkyně, která se bůhví proč stala hlavní hygieničkou České republiky. Ještě horších chyb se dopouštějí podstatně zkušenější a v oblasti zdravotnictví vzdělanější funkcionáři. Na otázku, proč i vzdělaní a zkušení selhali, trefně odpovídá George Monbiot v článku, který zveřejnil Deník Referendum 23. března. „Je to tím, že pohotová a dostatečná reakce vlády by zpochybnila samy základy struktury politického myšlení, na nichž všechny tři země (Spojené státy, Velká Británie, Austrálie – pozn. M. K.) v posledním půlstoletí staví.“ Monbiot zde jako již vícekrát udeřil hřebíček přímo na hlavičku. A za pravdu mu dává děsivý výrok ředitele Institutu pro biologickou bezpečnost v německém Halle Alexandra Kekulého, podle něhož „ve Wu-chanu a dalších částech Číny byla protiepidemická opatření velmi úspěšná, musíme ale myslet na to, že jsme součástí demokratických vlád, demokratických zemí. Naše vlády a naši lidé pracují jinak, proto nedoporučuji kopírovat něco, co fungovalo v Číně“. A podobně uvažovali zpočátku virologové i v dalších zemích, nejen v těch, které uváděl Monbiot. Teď jsou někde zalezlí, případně v karanténě či v nemocnici, a nechávají za sebe mluvit nepoučitelné liberály a žurnalisty, kteří jejich několik dní staré výroky prezentují jako nejvhodnější řešení současného, naprosto změněného stavu.

Český ministr zdravotnictví či nešťastná hygienička by možná jednali jinak, kdyby se nemuseli ohlížet na neoliberální pravidla vnucovaná evropským právem sepsaným v době, kdy se ještě věřilo na věčnost liberálního kapitalismu. Proč skladovat a periodicky vyměňovat roušky a respirátory s krátkodobou životností, když zde máme báječný systém „just-in-time“ bezskladového hospodaření, které tak skvěle šetří veřejné prostředky? Kdyby se zavedl nouzový stav už na počátku března, asi by se u nás epidemie nerozvinula tak rychle, protože lidé by nemohli odcestovat na báječnou lyžovačku do Tyrol. Dovedu si ale představit reakce liberální opozice a postižených cestovních kanceláří, kterým je kvůli několika jednotlivcům likvidován byznys. Žaloby na stát by se jen hrnuly a podnikaví advokáti by se na nich houfně přiživovali. Opoziční politici by vyřvávali něco o „zániku demokracie“, „zasahování do občanských práv“, „Babišově diktatuře“, Milion chvilek by vyhrožoval občanskou neposlušností a „nenásilným“ útokem na vládní budovy.  Myslím, že vláda jednala v daných podmínkách odpovědně, učila se za pochodu i z vlastních a hlavně cizích počátečních chyb. Žaloby pro „obecné ohrožení“ a „porušování ústavních pořádků“ jsou hlavně marketingovým tahem opozice, která je v totální defenzivě a jen irituje většinu občanů hloupými výroky o klanění se Číně (jako by nebylo za udělení přednosti v zakázce záhodno slušně poděkovat) či o invazi ruských specialistů na výsostné teritorium EU a NATO.

Co dělat (i s trochou utopie ve světle dnešního diskurzu)

Ale dost už minulosti a současnosti, vyzval jsem ke svobodné diskusi o budoucnosti bez předsudků a předpojatosti. Právě absenci předsudků a předpojatosti vidím jako nezbytnou podmínku pro nějaké smysluplné výstupy pro praxi. Diskuse je nutná už proto, že „jízda“ jako ještě nedávno to už nebude. Navíc současná epidemie nemusí být poslední, takové události se periodicky vracejí a v příští zimě to tady může být znovu. Vakcína či zaručeně účinný způsob léčby v té době ještě nemusejí být k dispozici.

V prvé řadě bude nutné většinově změnit žebříček hodnot. Na prvním místě nemůže být libertariánské sobecké „Já“, ale snad už si lidé uvědomují, že je tu i něco nadindividuálního, a že to „něco“ má prioritu nad individuem. Podle toho, jak ukázněně lidé respektují pravidla mimořádné situace, se zdá, že si to uvědomili i dnešní mladí. Poslouchají premiéra, o němž ještě nedávno prohlašovali, že není jejich. Respektují omezení. Hloupé články o ničení ekonomiky v zájmu zachování života nepíšou oni, ale vzdělaní slouhové nadnárodních korporací. Prostě úcta ke státu a jeho institucím by měla být součástí myšlenkové výbavy každého občana. Pokud si vzpomínám, tak posledního premiéra jsem pomohl zvolit v roce 2002, nicméně i další premiéry jsem respektoval, protože je zvolila většina, i přesto, že jsem s jejich počínáním často nesouhlasil. Prostě, stát není jen shlukem jednotlivců, jak se kdysi tradovalo v ultraliberálních (libertariánských) kruzích. Svoboda jednotlivce není neomezená, je podmíněna odpovědností. Čím více bude odpovědnosti ke společnosti, tím více bude i svobody.

Individualistický kult ničím a nikým neomezeného „Já“, který je vydáván za projev pravé svobody, se negativně promítl i do ekonomiky. Kapitalismus vyrostl na sobecké ziskuchtivosti, kterou povýšil na základní princip lidského jednání. Nicméně pokud byla tato ziskuchtivost podložena společensky prospěšnými inovacemi, přinášela civilizační pokrok. Není ji proto nutné násilně potlačovat ve jménu abstraktního „dobra“. Pokud je ale spojena s uměle podněcovanými pseudopotřebami či dokonce útočí na nízké pudy, podporuje v lidstvu to špatné, co v něm dříme, a v podstatě tlačí společnost k úpadku.

Tuto filozofickou úvahu ovšem nepředkládám pro nic za nic. Směřuji tím k úvahám, kde vzít peníze na odstranění následků katastrofy a vybudování základů zdravého ekonomického růstu. Jen na dluh to nepůjde, byť máme dostatečný „polštář“ v úrovni zadlužení ve vztahu k ročnímu HDP.  Budeme muset zásadně přebudovat daňový systém tak, aby lépe než dosud zabezpečil celospolečenské preference a podpořil potravinovou soběstačnost, inovace v průmyslu, vědu, výzkum, vzdělanost, zdraví národa, seniory, mladé rodiny atd. Ideologické zábrany by měly jít stranou. Objevily se nedávno návrhy na zavedení sektorové daně. Ale podle mě byly špatně zacíleny. Nelze popřít, že banky vydělávají nemravné peníze, ale dnes je jejich zprostředkovatelská aktivita ve světě financí potřeba jako sůl. Nikdo to totiž lépe neumí a peníze, se kterými pracují, jsou ne jejich, ale naše úspory. Podobně je to s pojišťovnami a dalšími subjekty odvětví financí. Stát by ovšem mohl být aktivní ve směru zpětných odkupů akcií dříve do rukou zahraničního kapitálu prodaných bank či zakládat banky nové. Tím by se poněkud oslabil monopol zahraničních bank, které vyvádějí ročně miliardy korun svým vlastníkům do zahraničí.

Nejsem proti sektorovým daním, ba naopak. Přál bych si, aby se tento princip v naší daňové soustavě plně uplatnil, a to nejen v oblasti nepřímých daní. Měl by se ovšem řídit potřebností jednotlivých odvětví výroby a služeb. Zajisté společnost potřebuje výše uvedené aktivity a mohly by se najít ještě další. Zjednodušeně řečeno, produktivní a inovativní průmysl či zemědělství nezbytně potřebujeme. Podpořme i sféru produktivních služeb, těch, co souvisejí s všestranným rozvojem člověka jako základní a největší produktivní (výrobní) síly. Dalo by se uvažovat i o kultuře a umění, případně amatérském sportování a sokolských aktivitách. V těchto oblastech bych daně výrazně snížil a pomohl tak více investovat, inovovat, pěstovat více zeleniny a ovoce (včetně celoroční produkce v obrovských sklenících, jak tomu je už leckde v zahraničí s podobnými klimatickými podmínkami), lépe vzdělávat na všech typech škol, lépe se starat o seniory, o novou generaci, podpořit tradiční rodinu a porodnost atd. U bank, obchodu (s výjimkou drobných provozoven), cestovního ruchu, hotelů, restaurací a veřejné sféry bych ponechal stávající úroveň. Ale ruku na srdce, jak moc potřebujeme reklamní průmysl s prsatými štramandami znalostně vybavenými na úrovni proslulé scénky Kaisera a Lábuse z roku 1990, hvězdičkami z „reality show“ prodávajícími veřejně svoji hloupost (a úspěšně, protože se hodnotícímu divákovi nabízí chvilková iluze vlastní geniality) či narcistními youtubery? Jak moc jsou společnosti potřební marketingoví mágové, pro něž není zas tak důležité něco vytvořit, ale umět o tom mluvit, „prodat“ to veřejnosti? Nebo exekutoři? Neproduktivním službám (například kromě reklamního odvětví i kosmetickým salonům, vizážistům, plastické chirurgii mimo zdravotní úkony, advokátům, exekutorům, profesionálním sportovcům atd.) bych doporučil daně výrazně zvýšit. Samozřejmě by se to týkalo i IT firem, jako je Google, Facebook atd., které žijí z reklamy. A protože by to bylo plošné opatření, těžko by si mohl stěžovat americký velvyslanec. Jsem si vědom, že někteří jedinci nebo firmy ze jmenovaných odvětví pracují také pro veřejný sektor nebo reprezentují národ ve sportovních soutěžích, a proto z těchto aktivit by měli platit daň v nejnižší sazbě. Také bych zvýšil daně z luxusního majetku (vil nad hranici 10 milionů Kč, motorových námořních lodí, soukromých letadel atd.). Na zbytné luxusní předměty by mohla být zavedena zvláštní spotřební daň. Daňové úniky lze snížit zákazem podnikání pro podniky s anonymními vlastníky a dceřiné společnosti firem se sídlem v daňových rájích.

Tím ovšem výčet mých představ o ekonomických reformách nekončí. Potřebnou důchodovou reformu, problémy zbrojních výdajů a budoucnost EU ponechám zatím stranou, protože tato témata vyžadují samostatnou stať. Zde mi jde především o posílení role státu v národním hospodářství. Dosud jsme byli krmeni primitivními mantrami o přednostech soukromého podnikání a obecně neefektivními zásahy státu v duchu neoklasické ekonomie staré přes jedno století. Miroslav Kalousek používá s oblibou rčení, proč by měl stát vařit pivo. A já se nyní ptám, a proč ne? Je snad Budvar horší nápoj než Prazdroj? A pokud chceme vyrábět roušky a respirátory, opět tak musí činit stát nebo firmy se státní podporou, protože jakoukoli výrobu spolehlivě zničí masivní dovoz z Číny. Dobře znám situaci našich šikovných podnikatelů – inovátorů, kteří je doslova na koleně, bez jakékoliv podpory vyrábějí z nanovláken. Stát na ně dosud kašlal, teď se jej snaží zachraňovat. Správa majetkových aktiv státu (říkám úmyslně „správa“, ne úřad) by mohla mít za úkol vykupovat na burze, sekundárních trzích či z likvidace a exekucí akcie a podíly ve firmách, ovšem nikoli za účelem dalšího prodeje, nýbrž pronájmu za předem daných podmínek a na základě výběrového řízení. Stát by tak získával i jiné příjmy než z daní a nebyl tak závislý na výkyvech v hospodářském cyklu. Mohl by také výrazně ovlivnit strukturu ekonomiky ve prospěch výroby strategického zboží.

Jsem přesvědčen, že většina těchto opatření by se i „vešla“ do současné legislativy EU. A kdyby ne, tak co? Ať nás Evropská komise klidně zažaluje. Během let, po která bude probíhat spor, se buď radikálně promění nebo rozpadne. Schengenský prostor v podstatě skončil, nicméně snad i nacionalisté pochopí, že volný pohyb zboží, osob či služeb se dá s hranicemi národních států jen těžko sloučit. Přesvědčují nás o tom mnohakilometrové fronty kamionů na hranicích, a to ještě jen minimálně jezdí soukromé osoby. Bude se muset vymyslet nějaký nový systém, snad společné proclení přímo u výrobce s kódem, který umožní vozidlu volný průjezd hranicemi. Není to ale neřešitelný problém. Hodně by pomohla podpora vlastní výroby některých potravin či spotřebního zboží a následné snížení dovozů. Počet projíždějících kamionů by se tak snížil. Rovněž by mohl být podporován přesun nákladní dopravy na železnici.

Organismus o velikosti zlomku milimetru nám jménem matky Přírody připomenul bez okolků, že neviditelná ruka trhu už nefunguje tak jako v raném kapitalismu, neodpovídá současným podmínkám. Adam Smith byl velký ekonom, jeho dílo ovlivnilo více jak dvě století teoretického myšlení. Stejně jako další velikáni historie společenskovědního bádání však má smůlu v tom, že zákony, které teorie studuje, jsou závislé na podmínkách, které se časem mění. Stará teorie ustupuje, přichází nová. Z té staré však zachovává vše životaschopné, takže mnohé myšlenky velkého Skota zůstanou i nadále v učebnicích ekonomie jako její holý základ, očištěný od dogmat a ahistorických výkladů. Celkové vyznění jeho díla však měnící se společenskoekonomické podmínky proměňují v historii. Nezbývá proto než říct s úctou a respektem „Good bye, Mr. Smith!“.