Jiří Málek komentuje nové akcenty v diskuzi o dostupném bydlení, které přinesla pandemie koronaviru s jejími sociálními a ekonomickými dopady.
byV těchto dnech se objevují různé iniciativy, které se snaží reagovat na problémy a otázky doby. Mají různá zaměření a někdy se snaží kombinovat dřívější záměry v dnešním hávu. Vlastně náhodou jsem se dostal k jedné, jinak bohulibé iniciativě. Šlo o vypsání sběru petičních hlasů plédující za důstojné bydlení v době koronavirové krize. V petici se praví: „Tato krize nesmí být krizí těch, kteří pracují v určitých odvětvích, těch, kteří jsou chudí, v nestálých pracovních podmínkách, nemají vhodné bydlení, jsou staří nebo nemocní. Jedině pokud tuto krizi budeme solidárně považovat za krizi nás všech, můžeme ji překonat a vyjít z ní posíleni.“ Kdo z levičáků s tím nesouhlasil.
Pak ale zablikalo varovné světlo. Je to skutečně podpora překonání nadcházející krize, nebo je to spíše nově oděný politický marketink? V prosazovaných opatřeních se například požadovalo: „Pozastavení povinnosti platit nájemné a energie pro ty, kdo kvůli krizi přišli o část svých příjmů, po celou dobu, kdy bude tento stav trvat. Cílem je, aby nájemník nevyšel ze situace s nepřiměřeně vysokými dluhy… Zákaz pronajímatelům vypovídat nájemní a podnájemní smlouvy a vykonávat vystěhování. To, že bude mít co nejvíce lidí stabilní a bezpečný domov, je základní podmínkou efektivní ochrany zdraví nás všech“.
Co si napřed položit otázku, zda je potřeba někoho v koronavirové i nastupující společensko-ekonomické krizi zachraňovat? Nemá se snad každý individuálně především postarat sám o sebe a nespoléhat se na stát? Ostatně ten by měl být štíhlý a téměř neviditelný (jak pravili věrozvěstové nového pořádku a skvělé budoucnosti)? Je fakt, že tuto argumentaci levičáci v drtivé většině nespolknou, ani ti nejlibertariánštější. A zdá se, že po pár dnech krize se zajídá i mnohým strážcům liberálních hodnot a vlády volného tržního hospodářství. Najednou tu škemrají, tu hrozí, tu se hroutí, jak se jim rozsypal pěkně rozběhnutý byznys, kdy dštili síru, že museli platit daně a stát jim koukal na tržby. Tedy mnoho lidí se shodne, že hledat cesty k „záchraně“ by se měly. Teď jde o to, aby k ochraně těch, kteří by měli být chráněni, to skutečně vedlo. To platí obecně, protože pro mnoho lidí to bude vyžadovat velmi odlišný pohled na realitu. Od velebení individualismu a osobních priorit být najednou odkázán na kolektivní solidaritu. Na to, že občanská pospolitost značí větší bezpečí a jistotu. A že ta pospolitost má především charakter státu.
Ale zpět k bydlení. Pokusím se můj pohled popsat na zmíněném konkrétním příkladu. Myslím si, že v tento čas a na tomto konkrétním místě nejde v prvé řadě o bydlení. Jde o vytvoření takových podmínek, aby předpokládaná tsunami společensko-ekonomických dopadů na významnou část populace byla co nejnižší, aby spláchla co nejméně lidí do společenského nebytí. Aby celospolečenské ztráty byly akceptovatelné, i když objem negativních dopadů bude velký a stěží výrazněji snížitelný. Jde o rozumné a snesitelné přežití, i když s určitými ztrátami. V kapitalistické společnosti, kde vše začíná a končí u peněz, je bydlení jen jedna část nutných (a v podstatě fixních) životních nákladů. Tedy je vcelku jedno, co z těchto životních nákladů bude řešeno prioritně, či s větší intenzitou. Důležité je, aby tyto veškeré náklady v souhrnu byly pod hranicí “udržitelnosti“ přijatelné existence pro velkou část populace. Rodinné náklady se také nerozdělují na jednotlivé složky, které se striktně dodržují z hlediska čerpání, ale bere se z jedné hromádky a je snaha, aby stačila na všechno důležité. Pak je klíčové, jak zajistit potřebné finanční krytí. A tady se daleko osvědčenější jeví podpora zachování placených (třeba i o něco menší částkou) pracovních míst, zajistit důchody a další podpůrné částky. A samozřejmě tvrdě postihovat i jakékoliv zneužití situace těmi, kteří mají silnější vyjednávající pozici. Už v letech minulé krize se docela osvědčil tzv. Kurzarbeit. V tomto případě by se v Evropě i dalo někde opisovat (třeba v SRN, Dánsko, Švédsko stojí za pozornost či také Velká Británie, ale třeba od každého kousek). Také je ale třeba mít stále na paměti, kdo to zaplatí. Krizi 2008 zaplatili ti, kdo byli její obětí. Osobně si myslím, že vláda vcelku postupuje ekonomicky racionálně (upozorňuji, že nejde o jednotlivosti, roušky, karanténu), jde o ekonomickou budoucnost, o vytváření podmínek pro společensko-ekonomické přežití se ztrátami, které nebudou ekonomicky fatální pro většinu obyvatelstva a ani pro stát. V první řadě by měl být definován cíl, který ale určitě nespočívá v jednotlivostech, v zajištění bydlení tomu, kdo ale v podstatě jinak umírá hlady či na jiný kritický nedostatek služeb, zdravotní péče a mnoha dalších faktorů. Není nic jednoduššího, než vymýšlet co by mělo být řešeno z cizích peněz a zdrojů. Ve společnosti se ale vůbec nemluvilo o tom, kdo a v jaké proporci to zaplatí.
Pro velkoměstskou střední a mladší generaci může znít příjemně, že jim někdo chce zajistit klidné bydlení v neklidné době. Ale! Co ti, kdo třeba na vesnici bydlí sice ve vlastním, ale náklady tam mají nemalé. Co ti, kteří bylo nuceni pod velkým tlakem zprivatizovat své nájemní a družstevní bydlení, aby se na ně nyní pohlíželo jako na vlastníky kapitálu, a tedy ať se starají? Vzpomněl jsem si na vyprávění jednoho řeckého přítele, který mi líčil situaci v athénském věžáku uprostřed řecké krize. Topení tam bylo řešeno centrálním vytápěním. Protože část vlastníků bytů nebyla schopna platit za tyto služby, zbývající se museli skládat, aby mohli uhradit dodávku plynu. Další alternativou bylo pořídit si vlastní kotlík do bytu a nakupovat si plyn sám nebo používat všemožné elektrické přímotopy. Že to bylo řešení nákladné, neekonomické a neekologické je pochopitelné. A ukazuje to, že řada „jednoduchých“ nápadů vede jen k dalším a nedomyšleným problémů jinde. Kdo bude u nás při odpuštění plateb za bydlení hradit dodavatelům dodávky mnohdy nezbytných služeb? Také se ostatní budou na to skládat, aby sami přežili? Navrhovaná opatření by platila na jaké vlastníky? Na stát a obce nebo i družstva, na jednotlivce, kteří pronajímají svůj jeden dočasně nevyužívaný byt, či na velké realitní firmy s tisíci bytů? Dopadalo by to i na Airbnb, nebo by tam byla volná tvorba cen? Hodně nejasností, málo odpovědí. A to neplatí jen u „dostupného bydlení“.
Stejně se můžeme ptát, jak by třeba pomohlo nebo naopak zkomplikovalo situaci zavedení nepodmíněného základního příjmu. Bez hluboké analýzy je volání po jeho rychlém zavedení některými levičáky také pouze nepodložené, možná líbivé, gesto.
Při tvorbě výše zmíněné petice šlo třeba o prezentaci solidárního, jakoby levicového moderního řešení problémů. Ale také o to předvést, že levice má různé nápady a že by bylo možno tuto levicovou větev třeba i podpořit přízní nebo následně i hlasy. To už ale také zavání politickým marketinkem. Docela bych chtěl vidět ty, kdo by se takovým v podstatě nekoncepčním řešením nechali získat.
To, že levice v celé Evropě, a včetně té české, nemá žádné skutečně levicové řešení, jen vypovídá o její situaci a intelektuální (im)potenci formovat levicovou přitažlivou vizi. I mnozí levičáci se rozplývají nad státnickým vystoupením Angely Merkelové, která volá po solidaritě, že jsme si všichni rovni atd. Teoreticky má pravdu. Jenže ti méně úspěšní, ti, kdo ze současného neoliberálního globálního kapitalismu dostávají méně nebo málo, pociťují virové ataky daleko více, umírají statisticky významně více, jejich léčba je složitější, náročnější a stojí je relativně daleko více prostředků, včetně těch finančních. V koronavirové smrti jsme si formálně všichni rovni, ale ti „chudí“ – sociálně, ekonomicky, kulturně mají „přednost“. A tuto základní disproporci neodstraní žádná petice za dostupné bydlení či jiná dílčí řešení ve virových časech. Plně chápu, že udělat krok od řešení jednotlivostí k té podstatné otázce, zda neoliberální současný systém je schopen nastalou situaci řešit, je pro mnoho levičáků nepředstavitelně velký.
A závěrečná poznámka: Jedním z důvodů iniciování vytvoření a prezentace této petice právě nyní bylo, že 28. března je Dnem za dostupné bydlení. Ještě, že nebylo 4. dubna, to je totiž Světový den potkanů. Nevím, s čím by se přišlo za týden.