Sociolog Oleg Suša píše o prvních otázkách a prvních úkolech, které před nás staví světová pandemie v podmínkách globálních bumerangů.
Rok s magickým číslem 2020 začal novou pandemií. Žijeme v době environmentálních katastrof, v době intenzivních lokálních interakcí, obchodu, výrobních a spotřebních sítí přes kontinenty, masového turismu a obecné mobility lidí. Mluvíme proto o kompresi času a prostoru. Díky této nebývalé mobilitě se také šíří nový koronavirus. Najednou se musíme omezovat v této mobilitě, ve výjimečném stavu, podobně jako ve válkách, musí lidé omezit vycházení a trávit celé dny v sociální izolaci. Nemohou vyrážet do obchodních středisek, nemohou cestovat, nemohou do kaváren a restaurací a hospod, nemohou na stadiony a na sportovní závody, do kadeřnických salonů atd. Pro mnoho lidí zvyklých denně konzumovat se to zdá být strašlivým omezením jejich svobody. Většina z nás ale zároveň chápe, že je to nutné kvůli celkové dynamice epidemie, a protože se každý obává nakažení. Já sám jsem z Prahy odjel na chalupu, kde pracuji z domu, komunikuji s kolegy a přáteli, čtu a studuji, kreslím a vyřezávám do dřev, celé dny topím v kamnech dřevem, spím a vyhřívám si kosti na jarním nesmělém sluníčku, chodím na vycházky do okolí na samotě u lesa bez lidí. A fandím resuscitaci občanské solidarity a iniciativy zdola, u nás i ve světě!
Zdá se, že průběh pandemie ukazuje, že Čína a Jižní Korea se s tímto problémem vypořádaly relativně rychle, protože měly větší předešlou zkušenost s onemocněním MERS, SARS a podobně. Samozřejmě nechvalme dne před večerem. Kdežto evropské země a Velká Británie, a nyní i USA ukázaly vesměs menší efektivnost.
Bylo to způsobeno nejspíše přílišnou sklerózou veřejné sféry, slabými zdroji ve veřejné zdravotní infrastruktuře, spolu se souvisejícím dlouhodobým oslabením podpory veřejných potřeb a politikou škrtů státu ve jménu vyrovnaného rozpočtu. Patrně působila rovněž hédonická laxnost mnoha obyvatel, kteří se nechtěli disciplinovaně omezit včas a rychle. Liberální etická norma „Já především“ takto mnohé vychovávala na základě doktríny o tom, že neexistuje něco jako společnost, existují jen jedinci. Atomizovaní jedinci pozdního postindustrialismu se stále víc prekarizovanou existencí, často ovládaní dluhem, se obtížně orientují ve světě a podléhají lehce mediální manipulaci.
Obecně je však možno konstatovat, že se projevila notorická praxe v kapitalismu, v níž problémy celé společnosti vyprodukované vyráběnými riziky má vyřešit stát – ovšem jen za podmínky, že bude zachován růstový motor a zisky soukromého byznysu. Byznys často vydělává na managementu rizika i na katastrofách. V těchto podmínkách není snadné zmobilizovat masu jedinců k nebývalé disciplíně a solidaritě ohledů, kterou katastrofa epidemie celospolečensky vyžaduje. Je to selhání institucí, osob v pozici rozhodovat, či selhání (kapitálem zneschopněného) státu jako systému?
Je otázka, zda si Evropa a Amerika nemyslely, že se nás koronavirus netýká (poněkud naivní v podmínkách globální propojenosti), a tak podobně jako Ebola či SARS a MERS zůstane někde ve třetím světě (pod heslem čínský virus patří do Číny). To by možná vysvětlilo liknavost a nepoučení se od Číny? Je také otázka, proč se právě Itálie stala evropským epicentrem nákazy. Stejně tak je otázka, proč Čínu i Evropu takovým tempem dohání Amerika? Souvisí to snad s tím, že nedělaly opatření omezující lidská práva? Svět byl globalizován právě Amerikou, proč se divit, že z Číny přichází nejen masová produkce výrobků, ale také „nový“ virus? Je to bumerangový efekt globalizace, na kterém se podílejí všichni, kdo participují v globálních vazbách.
A dále, můžeme předložit další otázky o bumerangových efektech. Je možno chápat koronavirovou krizi jako varování před důsledky devastace planety Země a souvisí to s klimatickou krizí a s dogmatem lidského panského postoje ke zvířatům a rostlinám? Může do nekonečna pokračovat koexistence lidského pravěkého pojídání divokých zvířat a ekologická krize zrychleného vymírání živočišných druhů? Selhala demokratická kontrola militarizace vědeckotechnického rozvoje, zejména aplikaci biomedicinského a genetického inženýrství, jejichž produkty jsou také epidemické virové mutace? Je krize (náhodný?) velký experiment na lidstvu, nebo jde jen o další případ nezamýšlených vedlejších důsledků „slepého“ pokroku technovědy v zájmu vydělávání velkých zisků? A tak bychom mohli pokračovat v kladení otázek, na něž neexistují lehce nalezené a jednoznečné odpovědi.
Jak dále? Již dnes se vynořují falešná proroctví, situace k tomu vybízí, neboť všude kromě Číny a Koreje epidemie narůstá geometrickou řadou. Množí se pocity šoku, že nastává genocida lidského druhu na planetě. Množí se proroctví konce civilizace, konce globalizace, konce kapitalismu, potřeby nového komunismu, velké anarchie, eskalace násilných konfliktů, totalitní vlády, války o zbylé zdroje, potraviny a podobně.
Jisté je, že obrovsky naroste jistota našich nejistot. Každodenně si lidé uvědomují, že žijeme v rizikové společnosti, která má globální rozměry. Nikdo dnes neví, jak dlouho budou ve světě řádit virové epidemie. Již dnes vidíme sílící očekávání masy obyvatel, že instituce budou plnit funkce ochrany jistot přežití. Bezpečnostní ohrožení zesiluje potřebu (znovu) budovat stát. To se již projevuje v podobě finančních injekcí do ekonomik, v plánech na převzetí oborů a odvětví do znárodněného rámce, ve snahách o větší investování do veřejných potřeb a do udržení lidské společnosti v relativně funkční podobě. V demokratickém uspořádání je ideálem budování státu zdola společnou iniciativou spoluobčanů. Jestliže se k bezpečnostním ohrožením započítá pandemie, ekonomický úpadek většiny zemí, hrozby válek a ekologická devastace, pak racionální reakcí by mělo být rychlé a účinné semknutí a spolupráce všech v novém budování celosvětového globálního vládnutí. Již dnes se jen potvrzuje poznání, že lidský svět vyžaduje zásadní změny. Zda budou znamenat zlepšení a nový start či rozkvět nebo naopak úpadek, to bude záviset na nás i na budoucích generacích.