Historička umění Věra Beranová se zamýšlí nad tím, jak karanténní izolace mění vnímání uměleckých děl a prověřuje naše hodnoty.
Slovo prověrka si mnozí pamětníci spojují s politickými prověrkami po roce 1970. Nám však půjde o využití tohoto slova v mnohem obecnější rovině. Půjde o prověrku hodnot jak obecných a zvlášť hodnot uměleckých či estetických.
Všechny katastrofy, větší i menší, prověřují hodnoty. Některé z nich jsou neviditelné a jejich proměny se objevují až mnohem později, až odezní příčiny jejich proměn; jiné hodnoty jsou viditelné, ale jen pro některé citlivé duše. Jsou však i takové, které jsou okamžitě zřejmé. K těm bychom mohli přiřadit i hodnoty estetické a umělecké.
Naše současnost nás svým způsobem odstřihla od většiny tradičních zdrojů našich uměleckých zážitků, především těch živých, závislých na přímém kontaktu. My je samozřejmě můžeme vnímat, můžeme poslouchat koncert, prohlížet si výstavu, sledovat divadelní představení, ale nejsme účastni. Tedy, ta jedinečná triáda, živého kontaktu mezi autorem – dílem – vnímatelem přestává fungovat, existovat. Naše prožívání uměleckého díla, které se k nám dostává přes nějaký kanál, musí být samozřejmě jiné. Prostřednictvím sociálních sítí jsme mohli zaznamenat jistou přátelskou radu, jak napomoci k opravdovému uměleckému zážitku i v domácím prostředí. Tento zážitek měl být podpořen příslušným oblečením a popřípadě sklenkou vína. Docela věřím, že to někdo realizoval. Samozřejmě hodnoty se neztrácejí, i když mám na nohou pohodlné papuče a netlačí mně lodičky. Zážitky však budou trošku jiné. Dalším možným handicapem při vnímání živého umění, někdy se označuje také jako umění časové, tedy funguje v určitém čase, je absence publika. Absence sdílení společných zážitků. Tento problém můžeme vidět i v naprosto protichůdné podobě. Kdysi významný muzikolog na mou otázku, co říkal na poslední provedení Mé vlasti, odpověděl: „Rozčiluje mně publikum, jsou to většinou snobové a je jím v podstatě jedno, kdo hraje, co hraje a jak hraje.“ Nedávno jsem si na něj vzpomněla při poslechu Novosvětské v prostorách jednoho z nejvýznamnějších pražských koncertních sálů. Nejen, že oblečení mnohých připomínalo večerní opékání buřtů, ale do pianissima také zasahovaly hlasité spory manželského páru, týkající s zaparkovaného auta, a hlasitý potlesk za každou větou, který uváděl do rozpaků v podstatě jen účinkující. To by se i Zdeněk Nejedlý se svou demokratizací kultury obracel v hrobě. Tedy ne s lidem výš, ale s lidem níž. Lid je však v tomto případě chápán poněkud jinak. Kritériem jsou zde peníze!!! Abychom však byli spravedliví: můžeme však také zažít hluboký zážitek, když je umocněný souhlasem, či naopak nesouhlasem okolí.
Naše současná situace svou podstatou nahrává nucenému individuálnímu vnímání uměleckých zážitků, které jistě není něčím výjimečným, ale pod tlakem situace se stále prohlubuje. Je nepochybné, že současná situace tomu velmi nahrála a stále více bude nahrávat. Tento problém se v podstatě nejmarkantněji projevuje v případě interpretačních umění, a tedy zasahuje interpretační umělce, herce, hudebníky atp. Dostávají se do situace, kdy nemohou na scénách, pódiích udivovat publikum monology z Hamleta či áriemi z Rusalky, ale zaplňují tak možný mediální prostor svými, někdy zdařilými, většinou méně zdařilými moudry. Buďme však spravedliví: mnozí si uvědomují nezastupitelný osobní kontakt a hledají možné cesty, jak být aspoň na dálku v kontaktu s živým publikem.
Dalším momentem, který odkrývá výjimečné postavení umění a umělců v naší současnosti, je výběr toho, co se předkládá k vidění či slyšení. Kanály jsou velmi různorodé a je jich v podstatě neskonalé množství. Soustředíme-li se na ty stěžejní, například televizní, musíme konstatovat, že předkládaný výběr toho, co se prezentuje, je dosti omezený. O nějaké promyšlené dramaturgii, například televizního vysílání, bez rozdílů kanálů nelze hovořit. V podstatě je to vzhledem k nepředvídané situaci pochopitelné. Mohli bychom očekávat, že se bude jednat o prověřený repertoár z velké části domácí provenience, problém je však v tom, že dramaturgie posledních třiceti let nešla právě tímto směrem, takže se v podstatě nemůže jednat o hodnoty trvalejší platnosti. A tak v podstatě všechny televizní kanály oprašují tvorbu předcházející éry, kterou doplňují desetiletími prověřenou protektorátní produkcí. Najednou jako by se odhalila úroveň našich televizních programů posledních třiceti let. Velkou převahu zde hrají pořady při jejichž zhlédnutí až mrazí, jak mnozí aktéři předvádějí myšlenky, které už vyčpěly i v době, kdy byly prezentovány. Tak například celebrity ukazují své rodinné štěstí, které již dávno vzalo za své.
Opravdové umění, které v podstatě nepodléhá času, protože každý další čas se v něm odráží, bohužel za posledních třiceti let jistě až na výjimky absentuje. Tedy čas je neúprosný a nemilosrdně prověřuje hodnoty, především však právě hodnoty umělecké, estetické.