Architektka Marie Švábová píše o problematickém vztahu mezi ochranou památek a developerským kapitalismem.
Developer je podnikatel, který investuje do výstavby nemovitostí určených k jejich dalšímu prodeji nebo pronájmu. Developer obvykle koupí nemovitost, dohlíží na celý investiční proces od fáze projektování do ukončení výstavby až po její prodej nebo pronájem. (Wikipedie)
Developeři v našich podmínkách nejsou jen podnikatelé, kteří usilují v rámci možností daných zákonem a pod dohledem úředníků o maximální zisk s rychlou návratností investováním svého finančního kapitálu do nemovitostí. Neschopnost zákona chránit architektonické dědictví, absence jednotné koncepce ochrany památkových území, chybějící regulační plány otevírají dveře korupci a z developera podnikatele se stává všemocný investor, stavebník, který sám určuje ke svému prospěchu využití městského území, vybírá architekta i architekturu, mění i platný územní plán – to vše výhradně vzhledem ke svým soukromým komerčním zájmům, bez ohledu na zájem veřejný (viz revitalizace území u Masarykova nádraží v Praze).
Developeři nabízejí samozřejmě nejlépe honorované, prestižní zakázky pro architekty. Za těchto podmínek si mohou diktovat své požadavky na architekturu – především originalitu, nápadnost, nepřehlédnutelnost v prostředí. Podnikání a komerční zájmy vyžadují reklamu. To je samozřejmě pro kontextuální prostředí památkových měst doslova fatální. Agresivní individualistická architektura rozbíjí kontextuální vazby, vyvolává stresující zmatek. To bohužel mnohým současným architektům ani urbanistům příliš nevadí.
Při pohledu na nápadné developerské stavby se neodbytně vynořují otázky: jak je respektován územní plán, funkční využití území? K čemu slouží, když může ustupovat developerským projektům, které se se zájmy města často zcela rozcházejí? Jak chrání památková péče identitu našich historických měst, urbanistické postavení dominant i památek ve struktuře zástavby, jak se stará o měřítko historické zástavby, jak dbá o ochranu dominant památkového území v jeho ochranném pásmu?
Zákon z jiných časů
Pro začátek musíme přiznat, že současná doba památkové péči nepřeje. Platný zákon 20/1978 Sb. města chránit neumí, nemá k tomu prostředky. Vyvíjel se a byl sepsán v době, kdy ještě mezi jeho autory, v památkářských kruzích, bylo živé povědomí kontextu v zástavbě, jakési podvědomé sdílené regulativy. Administrativa kolem schvalování projektové dokumentace nebyla tak rozvinutá, Státní ústav památkové péče a ochrany přírody (vznikl 1958) zdaleka nedosahoval počtem pracovníků na současný NPÚ, nebyl tu tlak lačných developerů. To ovlivňovalo příznivě kvalitu jeho rozhodování.
Zákon se zaměřil na ochranu jednotlivých kulturních památek (registrovaných), individuálně nechráněná zástavba byla svěřena citlivosti pracovníků památkové péče. V praxi již za první republiky docházelo k porušování kontextuální celistvosti zástavby kolem historických náměstí různými záložnami a Baťovými Domy obuvi. Kontext v době vzniku zákona nebyl nijak definován, takže pro účelově myslícího moderního člověka neexistoval. Poválečný rozvoj funkcionalismu přerušilo sice krátké, ale zato nekompromisně prosazované období historizujícího socialistického realismu a do jisté míry u nás oddálilo nástup moderny. V té době jsme paradoxně byli v Evropě na špici ochranářské teorie. Po roce 1968 bylo vyhlášeno 40 památkových rezervací, v novém zákoně (1978) byly již i chráněné městské zóny.
Moderní doba přinesla funkcionalismus – účelové myšlení, zaměřené na řešení jednotlivých nezbytných, problémů: dopravy, sítí, osvětlení a provětrání zástavby, velmi se zlepšily hygienické podmínky našich měst, ale cena byla vysoká. Camillo Sitte komentoval asanační procesy v našich městech v roce 1889 následovně: „Při všem uznání však nicméně zůstává otázka, zda bylo skutečně nevyhnutelné vykoupit uvedené přínosy za nesmírnou cenu upuštění od všech uměleckých krás městských založení.“
Moderní člověk odhodil tradice a uznává pouze vědecky prokázané jevy, víra ve vlastní rozum byla neochvějná. Do té míry, že jsme věřili, že můžeme vše, co ničíme při uskutečňování „pokroku“ přinejmenším nahradit. Ani jsme tehdy ještě nevěděli, co nám bude chybět.
Funkcionalismus přinesl také rozdělení architektury a urbanismu. Výsledek tohoto procesu bylo oddělení architektury od místa, kde je realizována, a její degradace na design – urbanismus bez zájmu o prostorovou koncepci se změnil na koordinátora technické infrastruktury a funkčního rozdělení území. Vytratil se hlavní smysl města: koncepce prostorů pro spontánní setkávání lidí všech sociálních a věkových vrstev.
Postmodernismus, který k nám doslova vtrhl po roce 1989 současně s ekonomickým systémem – neoliberalismem – ze západu, se stal podobně jako funkcionalismus v 68 symbolem politické orientace. Cokoli se pokoušelo navázat na tradici, na charakter místa, dostalo nálepku reprezentanta totalitní ideologie. Neomezená kreativita a pluralita názorů byla podepřena demagogicky listinou práv a svobod. Utlumila se zcela územně plánovací dokumentace – vše bylo svěřeno neviditelné ruce trhu. V nastalém zmatku se vytratily poslední zbytky hodnotového konsenzu.
Památková péče samozřejmě nezůstala ušetřena důsledků hospodářských a politických turbulencí, ztratila názorový konsenzus. V této situaci se dosud platný zákon, předpokládající u památkářů kontextuální cítění, stal samozřejmě z hlediska ochrany měst zcela nefunkční. Problémy měst, ochran jejich urbanistických hodnot, zatím neřešily ani navrhované novely. Chybí koncepce péče o architektonické dědictví, nejsou tu regulační plány. Věcně vyprázdněný zákon v podstatě nutí úředníky, aby sami dávali všeobecnému znění paragrafů konkrétní náplň ad hoc – pro každou stavbu samostatně, samozřejmě bez ohledu na prostředí, na urbanistické postavení stavby. Jmenovitě nechráněná zástavba je bez jakékoli ochrany, „plošná ochrana“, kterou zákon pouze zmiňuje, ale blíže nedefinuje, ji nechrání. Nevhodné stavební zásahy se zcela beztrestně zaměřují právě na ni. Památková péče zřejmě nevnímá, že se tímto způsobem ničí celé město včetně památek, které ztrácejí své urbanistické postavení. Pokusím se shrnout hlavní příčiny tohoto stavu.
Neoliberální památková péče
Pracovníci památkové péče chápou architektonické dědictví jako určitou sumu jednotlivých individuálních artefaktů, nechápou vazbu architektury k místu, neuvědomují si prostor, který architektura vytváří nejen uvnitř, ale i kolem sebe, který je její neoddělitelnou součástí. Neuvědomují si sounáležitost kontextuální zástavby. Jednotlivé stavby vidí jako individuální objekty, nezávislé na prostředí. Soustředění na jednotlivý objekt jim znemožňuje přirozené vnímání skutečnosti, které obsáhne vždy větší celky – viz význam kontextu v pojetí Gestaltpsychologie. Tak zvaní laici, jejichž vnímání není deformováno omezením na jednotlivé objekty, vnímají citlivěji, jestli se stavba do prostředí hodí nebo ne. Protestují a mají na to právo. Nikdo je nemůže nutit, aby si zvykali na architekturu, která je v rozporu s jejich vrozeným cítěním – zpochybňování důvěry ve vlastní smysly ostatně ohrožuje psychické zdraví.
Současní památkáři nahrazují při hodnocení jednotlivých staveb přirozené cítění snahou přiřadit jejich architekturu k některé z uznávaných názorových skupin, k tzv. – ismům. Vesměs jde o intelektuální konstrukty vycházející z nepochopení celého obsahu jednotlivých jevů – Loos: ornament je zločin, Rem Koolhaas: kontext neexistuje). Žádnému z těch „– ismů“ se zatím nepodařilo vytvořit prostředí, kde by bylo lidem stejně dobře, jako v našich historických městech, žádný z nich nám neposkytuje takovou existenciální podporu.
Camillo Sitte již na konci 19. století chápal jedinečnost historických měst a zhodnotil jasnozřivě v roce 1889 jejich postavení v současné době: Ve stavbě měst se dnes hranice uměleckých možností velmi omezily. Na taková umělecká díla, jako je athénská Akropole, dnes již nemůžeme ani pomyslet. Chybí nám základní umělecká myšlenka, všeobecně uznávaný umělecký názor, který by byl tímto dílem ztělesněn.
Moderní způsob života ani moderní způsob stavění již neumožňuje věrně napodobit stará města. Nádherné příklady díla starých mistrů však musí být dochovány při životě v originálech jinak než kopírováním. Pouze když sami rozpoznáme, v čem spočívá podstata těchto činů, a když se nám podaří uplatnit ji v dnešních podmínkách, můžeme docílit na zdánlivém úhoru novou kvetoucí setbu.
Po 130 letech je již zcela průkazné, že moderní věda skutečně odkrývá zákonitosti výstavby historických měst a že připravuje předpoklady pro to, abychom je mohly v současném urbanismu i architektuře použít. Základem jsou definované zákonitosti kontextu v zástavbě, které stále vytvářejí z památkových rezervací a zón sounáležité, koherentní prostorové celky. Kvalifikovaně řešit jednotlivé stavební zásahy do jejich soudržného organismu lze pouze na základě definování vztahu stavebního zásahu k celku města.
Praktický závěr
Vážné ohrožení architektonického dědictví v současné době vyžaduje konkrétní opatření. Proto si dovoluji předložit k diskusi návrh následujících opatření:
Ochrana architektonického dědictví předpokládá úzké spojení památkového i stavebního zákona i zákona o ochraně životního prostředí v územně plánovací činnosti.
Prvním krokem je doplnění standardně požadovaných územně analytických podkladů pro regulační plány o analýzy charakteru chráněných území včetně hranice jejich ochranných pásem – viz Politika architektury a stavební kultury ČR – v obou zákonech. Analýza a následně i regulační plány budou zaměřeny především na neregistrovanou zástavbu (objemy a výšky) v chráněných územích, která je jako celek garantem urbanistického postavení kulturních památek i prostorové kompozice chráněného celku. Kritériem hodnocení jednotlivých neregistrovaných objektů je jejich kompoziční hodnota – kontextuální vazba každé jednotlivé stavby s celkem chráněného území.
Zpracování metodiky i vlastní analýzy by mělo být v prvé řadě úkolem ministerstva kultury – památkové péče – se spoluprací ministerstva místního rozvoje. Podklady získané analýzou kompozičních vztahů musí být závazné. Regulační plány by měly zůstat v gesci ministerstva vnitřního rozvoje, zapracování analýzy kompozice vyžaduje spoluprací památkové péče. Pro regulační plány jsou vhodná měřítka 1:2000–1:500, která umožňují vložit údaje pro jednotlivé parcely (stavby). V případě rozsáhlých rezervací postačí řešený celek analyzovat s podrobností umožňující vymezení strukturálně jednotných územních celků a jejich vzájemných vztahů (doprava, sítě, panoramatická zeleň apod.) v malém měřítku – 1:5000. V podrobnějším měřítku lze pokračovat jednotlivými strukturálními celky (lokalitami) samostatně.
Aby měla územně plánovací dokumentace v památkové péči jednotnou koncepci, je nezbytné zpracovávat především metodiky analýzy charakteru chráněné zástavby (viz Politika architektury a stavební kultury ČR) na centrální úrovni, naopak, vlastní územně plánovací práce je žádoucí ponechat v krajích, odkud lze trvale získávat cenné připomínky k metodikám z praxe. Odtržení územního plánování od území, kterého se týká, je proti smyslu této činnosti.
Kontextuální hodnoty chráněných území by měly být chráněny i projektem EIA jako hodnoty životního prostředí.