Jaroslav Bašta komentuje pondělní teroristický útok v petrohradském metru v souvislosti s novou vlnou a generací terorismu v Rusku.
Třetího dubna tohoto roku byl v Petrohradě spáchán teroristický útok, při němž zahynulo 14 lidí, včetně sebevražedného atentátníka. Tuším, že pro petrohradské metro představoval nepříjemnou premiéru, neboť až doposud na rozdíl od Moskvy se mu podobné incidenty vyhýbaly. Přiznám se, že jsem se zájmem sledoval, jak se s touto situací vypořádají příslušné státní orgány, média a samotní občané.
Ukázalo se, že systém reakce na mimořádné události pracuje velmi dobře. Přestože k výbuchu došlo mezi dvěma stanicemi (proto první zprávy hovořily o dvou explozích), strojvedoucí se zachoval velmi gramotně a pokračoval v jízdě do následující zastávky, takže cestující ani následně záchranné týmy nemuseli klopýtat přes kilometr zadýmeným tunelem. Záchranné práce proto proběhly mimořádně rychle, a totéž se dá říci o rozeběhnutém vyšetřování. Během dvanácti hodin byl identifikován pachatel.
Obyvatelé Petrohradu v nastalé krizi také obstáli. Jediný, kdo selhal byla média, která (jak je už v současném světě zvykem) publikovala zavádějící a neověřené informace, včetně falešné fotografie možného atentátníka, zkrátka spekulace v médiích hlavního proudu se nijak nelišily od fantazírování na sociálních sítích. To možná přimělo představitele silových struktur, aby novináře nezvykle otevřeně informovali nejen o probíhajícím vyšetřování, ale především o nebezpečích, které přináší nová vlna terorismu.
Nové pokolení teroristů
Analýza známého novináře Ilji Kramnika vyšla na Lenta.ru a její název jsem vložil do titulku komentáře. Podtitulek zní: „Pro boj s novým pokolením teroristů potřebujeme nové metody“. Vysvětlují se v něm okolnosti útoku, to že výbuchy měly být dva, přičemž tomu ve stanici Povstání se podařilo předejít (pravděpodobně vypnutím mobilního signálu). Upozorňují na to, že taktika dvojího úderu se stala stálou součástí teroristických atentátů a že v budoucnosti hrozí (případně již probíhá) její „obohacení“ dlouhodobě probíhajícími jednorázovými akcemi tzv. osamělých vlků ve snaze vyvinout především psychologický tlak na vlády, policii a tajné služby a demoralizovat obyvatelstvo.
Překvapivou informací je, že provedení pondělního atentátu bylo dlouhodobě připravováno. Již 31. 3. se v důsledku nálezu podezřelého předmětu se musela uzavřít stanice Primorskaja, v pondělí (ještě před útokem) Čornaja rječka. Atentátníci testovali pozornost ochrany metra a zároveň vyvíjeli psychologický tlak. To pokračuje i po výbuchu ve vagoně v dalších dnech. Teroristé také vystihli, že policie i občané jednají dle zaběhaných stereotypů z poslední vlny terorismu před deseti lety, kdy „typický pachatel“ měl příliš volný tradiční muslimský oděv a mumlal modlitby. Proto ta pozornost věnovaná fotografii nevinného Baškira na sociálních sítích a jeho následná diskriminace v zaměstnání.
Analýza publikuje i znepokojivá statistická data o vzrůstající hrozbě teroristických útoků. Klesá úspěšnost preventivního odvrácení hrozeb, která mezi léty 2007–2013 dosahovala 70–80 %, v roce 2014 klesla na 51 % a vloni na 33 %. Zároveň roste absolutní počet incidentů stíhaných dle zákona o terorismu (z 600 v roce 2007 na 2227 vloni).
Ukazuje se, že ekonomické zájmy vlivných ruských lobbystických skupin na zvýšení objemu pracovní migrace z muslimských republik Střední Asie a zákony umožňující urychlené získání ruského občanství se dostávají do přímého protikladu s požadavky národní bezpečnosti. Autor připomíná, že mnohatisícové oddíly bojovníků z RF a postsovětských středoasijských republik bojovaly v řadách Islámského státu ještě před zásahem ruských ozbrojených sil do války v Sýrii.
Vyšetřování odhalilo velmi znepokojivou věc – nejen v domovských zemích ve Střední Asii, ale také v jejich diaspoře prožívající na území Ruské federace, stejně jako na Kavkaze a v Povolží se mezi muslimy vytvořila nezanedbatelná vrstva lidí majících přímý nebo zprostředkovaný vztah k Islámskému státu, Al Nusře a dalším teroristickým uskupením. Závěr analýzy je věnován změně chování nové generace islamistických teroristů. Jaksi mimoděk se z něho dozvídáme důvody minulé vysoké úspěšnosti ruských tajných služeb v boji proti nim.
Teroristé přestali používat telefony, dokonce i v soukromých záležitostech. Nesdružují se ani v mešitách, protože po zkušenostech s terorem v minulosti jsou všichni imámové pod neustálým dohledem a totéž platí o jejich ovečkách. Radikálové se proto ukrývají v bezedných hlubinách internetu a najít je tam představuje nejdůležitější úkol pro budoucnost. Silovici (tj. bezpečnostní aparát) si daleko více než od technických prostředků slibují od vybudování agenturní sítě především mezi migranty.
Přiznám se, že po přečtení komentáře Ilji Kramnika jsem okamžitě začal srovnávat ruský přístup k hrozbě terorismu s unijním. Západ z toho vůbec nevychází dobře. Hlavně proto, že Rusové o problematice hovoří otevřeně, publikují statistiky, byť pro ně nelichotivé. Ukazují, že jasně pochopili nebezpečí a nebáli se proti němu bojovat. Nazývají věci pravými jmény, identifikují hrozby a dodržují priority. Nepochybuji o tom, že spor mezi zájmy národní bezpečnosti a požadavky na povolení pracovní migrace, vyhrají silovici.
V Unii je obecně tendence o nebezpečí nemluvit, problémy a hrozby neidentifikovat, „právo“ na migraci je nadřízeno všem jemu odporujícím zákonům a nařízením, bezpečnosti občanů pak zvláště. Politická korektnost téměř nedovoluje o islámském terorismu hovořit, natož pak s ním dávat do spojitosti třeba útoky „osamělých vlků“ (naposledy v Londýně).
Ovšem ten, kdo odmítá problém pojmenovat, to většinou dělá proto, že ho nechce řešit. To může mít v případě terorismu jen dva možné motivy – buď zbabělost nebo kolaboraci s útočníkem. Nevím, co je horší.