Pandemie znamená pro karibské země existenciální krizi a zpochybňuje jejich rozvojový model závislý na turismu, remitencích a dovozu.
Země Karibiku patří k zemím nejvíce závislým na globálním turismu. Z celkem 20 zemí, které na turismu závisejí nejvíce, jich je právě 11 v oblasti Karibského moře, uvádí článek německého odborníka na globalizaci Berta Hoffmanna. Pandemie koronaviru znamená pro karibské země existenciální krizi, která zpochybňuje celý jejich rozvojový model. Globální ekonomika se nyní sesypává, zatímco tyto země trávily roky tím, že se optimalizovaly pro globalizaci.
Pro řadu malých karibských zemí představovaly příjmy z turismu až tři čtvrtiny zahraničních příjmů a také většinu pracovních míst. Na velkých ostrovech jako je Jamajka, je celkem jedna třetina populace zaměstnaná přímo nebo nepřímo v turismu. Hoffmann píše, že dokud nebude existovat vakcína proti nemoci COVID-19, tak se karibský turismus nevzpamatuje. V důsledku pandemie budou skoro všechny rezervace pro letní a zimní sezónu zrušeny. Sociální politika nedovede ale kompenzovat ztráty příjmů na tak dlouhou dobu.
Hoffmann píše, že karibské země se roky zaměřovaly na turismus jako na zdroj růstu. Vedlo to k nárůstu nerovností, masivní závislosti na dovozu skoro všech výrobků denní potřeby, hlavně potravin. Sedm členských zemí skupiny CARCOM dnes dováží 80 % svých potravin, některé země dokonce 90 % (sem patří Antigua, St. Kitts a Bahamy). Za tuto závislost nyní karibské země platí vysokou cenu. Pandemie narušila dodavatelské řetězce. Vedle poklesu příjmů z turismu budou tyty země čelit dražším dovozům a zvýšení životních nákladů.
Už před pandemií se v těchto zemích hovořilo o „potravinové bezpečnosti“, nicméně se to tehdy nevyplatilo. Před turistickým boomem byla většina karibských zemí zemědělská. Nová situace nutí země, aby začaly oživovat svůj zaostalý agrární sektor – hlavně v oblasti pěstování manioky a banánů. Místní plodiny pro místní spotřebu. Soběstačnost už není nic romantického, stává se zásadním prvkem sociální politiky, píše Hoffmann dále.
Udržitelný rozvoj znamená pro karibské státy ukončení dovozu potravin z USA. Průmyslově zpracované potraviny s vysokým obsahem cukru už v regionu způsobují zdravotní problémy. Region vykazuje nárůst cukrovky (10 %), obezity (20 % pro muže a 50 % pro ženy), vysokého tlaku a kardiovaskulárních problémů. A to jsou komplikace při onemocnění nemocí COVID-19.
Druhým zdrojem příjmů karibských zemí vedle turismu je emigrace – respektive remitence, které posílají členové rodin ze zahraničí domů a které jsou významné pro mnohé ekonomiky v regionu. Na Haiti činí 20 % hrubého národního produktu. Nyní se ovšem v důsledku pandemie mění také situace emigrantů v Miami, Londýně nebo v Madridu, kteří se ocitli sami v situaci, kdy jim chybí peníze, nemají práci a čelí prekérní situaci. Tito lidé už nemohou posílat peníze domů.
Hoffmann pak upozorňuje, že klimatická změna je pro karibský region stále problém i v kontextu pandemie. Na západní Kubě je nezvyklé sucho, což ovlivňuje dodávky vody pro Havanu. Očekává se nadprůměrná sezóna hurikánů, i když se například na Bahamách z toho posledního sotva vzpamatovali.
Čína má v regionu dobrou reputaci a pomáhá s dodávkami zdravotnického materiálu. V takto malých zemích mají čínské investice velký dopad. Trumpovy USA přitom Číně situaci ulehčují díky absenci soft power a sympatií.
Logika „komparativních výhod“ zavedla karibské ostrovy do pasti specializace a jejich velká závislost na turismu je učinila velmi zranitelnými. Klimatická debata začala hovořit o odolnosti jako o schopnosti zvládat vnější narušení. Koronavirová pandemie ale naznačuje, že odolnost musí mít širší význam – znamená budování veřejných zdravotních struktur proti pandemiím a také omezení závislosti, i když ta se z krátkodobého hlediska může jevit jako „neekonomická“.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.