Ekonom Michael Kroh míní, že současný neoliberální kapitalismus krachuje z objektivních příčin, pandemie tento krach (a tím také krizi) jen urychluje. Jak a jakými nástroji krizi zvládneme?
Možná už brzy, možná až zadlouho. Ale jednou se dočkáme. Probudíme se a z rádia se už neozývají statistiky nakažených, hospitalizovaných, zemřelých, uzdravených, ani tisková konference ministra zdravotnictví, scénáře šéfa ÚZSI či údaje z „inteligentní“ karantény. Prostě zase normální den. Lidé půjdou do práce bez roušek, zajdou si bez obav do kavárny nebo si vyjedou na výlet k sousedům za hranice. Dnes to vypadá jako sen, ale jednou to přijde.
Nicméně, bude to stejný svět jako před pandemií? Je jasné, že mnozí by byli rádi. Se stavem před covidem byli spokojeni, užívali si bezstarostně života a nestarali se o budoucnost. Mnozí z nich nedbali upozornění vlády a jeli si zalyžovat do Itálie a Rakouska ještě v době, kdy už tam zavírali sjezdovky, a ještě si libovali, jak jsou svahy volné. Někteří z nich poté roznesli infekci do mnoha koutů republiky.
Množí se ale názory, že svět stejný nebude. Lidé si budou více vážit zdraví, budou ukázněnější a ohleduplnější. Nicméně asi jen někteří. Stále více se na sociálních sítích množí plány na velkou pařbu, jakmile se otevřou hospody, na cesty do zahraničí, vzápětí po otevření hranic. Ti rozumnější však už myslí dopředu, v širších souvislostech, a se svými postoji se svěřují médiím.
Skupina liberálních intelektuálů okolo Deníku Referendum sepsala své představy do 11 bodů, ve kterých je patrná ozvěna podobných minulých výzev, především Manifestu radikálního liberalismu z doby předchozí hospodářské krize a nástupu pravicových vlád. Náhoda to není, protože mezi autory a signatáři jsou známé osobnosti, které stály i za manifesty předchozími. Jelikož však období mezi nimi vyplňovali soustavně zaťatým antibabišismem, antizemanismem a jednostrannými útoky proti Rusku a Číně v duchu amerických jestřábů, jejich současná deklarovaná levicovost není příliš přesvědčivá. Jen vzpomeňme, jak ještě nedávno horovali pro pravicového prezidentského kandidáta a pod praporem boje proti premiérovi se byli ochotni spojit i s Kalouskem. Nezdá se, že by je pandemie donutila dosavadní postoje změnit.
Ať tak či tak, s řadou tezí z 11 bodů lze v obecné formě souhlasit nebo o nich alespoň diskutovat. Patřím k těm, kteří posuzují názory podle obsahu, a ne podle toho, kdo je vyslovil. Nejsem jako někteří přední signatáři. K dokumentu se ještě vrátím v dalším textu.
Velmi zajímavé zamyšlení prezentoval i publicista Petr Robejšek. Jeho esej má poněkud skeptický nádech, autor nevěří v zásadní obrat, mluví příznačně o nutných opatřeních, která se neuskuteční. Stávající vládnoucí elity se podle něj budou snažit zabránit jakékoli změně, výsledkem čehož bude posun v pojímání času jako nikoli nutného směřování vpřed a k vyšším vývojovým stupňům. Budoucnost nebude lepší než minulost.
Ještě podnětnější je Robejškova úvaha o „eficienci“. Lidově by se dala charakterizovat tak, že všeho moc škodí – i honby za snižováním nákladů za každou cenu. Vytvářejí se složité logistické řetězce, které jsou velmi citlivé na jakékoli exogenní vlivy. Světové automobilky přerušovaly výrobu ještě dříve, než se u nich projevila nákaza, jen proto, že nedostávaly pravidelné subdodávky z Číny, případně dalších asijských zemí. Robejšek si spíše instinktivně uvědomuje, že je zde něco v nepořádku, ale jeho závěry, byť víceméně správné, postrádají dotažení do konkrétní, ekonomickými rozbory podepřené kritiky.
Na závěr uvádím výrok jednoho starosty z hnutí STAN, kterého v žádném případě nelze podezírat z levicovosti, z rozhovoru pro Parlamentní listy. Svědčí ale o tom, že potřeba změn proniká i do vědomí středopravých komunálních politiků na základě každodenního styku s realitou a odráží i mínění jejich spoluobčanů. „Ukázalo se, že jsme vystrašení, chaotičtí, bezkoncepční. Je zjevné, že Evropa je vesměs slabá, neschopná se účinně bránit či chránit, což je hrozivé zjištění, které se může snadno proměnit v paniku poté, co si uvědomíte, jakým dalším výzvám bude starý kontinent čelit… Konfrontace na řeckých hranicích mezi Řeky na straně jedné a Turky s uprchlíky na straně druhé napovídá, jaké nesnáze nás čekají. Je nasnadě vzít si ze současné situace ponaučení a zařadit mezi naprosté priority skutečnou ochranu obyvatelstva. Zdá se, že to mnohé evropské státy chápou a já si dovolím tvrdit, že i přes různé kiksy, kterých jsme občas svědky, a kterých se sami dopouštíme, patříme i my mezi ty chápavé. Kdo však jako by padl do hlubin rezignace a absence zdravého rozumu, jsou například Švédové a Nizozemci. Celou bezradnost završuje úřední aparát Evropské unie, který se prokázal jako totálně neakceschopný, zbytečný, překážející.“
Poučení z krizového vývoje: zdraví je víc než byznys
Česká republika si vedla v průběhu krize velmi dobře. Říkám úmyslně Česká republika, protože se nejednalo jen o vládu a státní správu, ale příkladně se chovali i občané. Ukázalo se sice na počátku, že leccos chybí, ale postupně se dařilo původní deficit odstraňovat a nyní je naše zdravotnictví schopno zvládnout i rozsáhlejší epidemii, než je ta stávající. Opozice sice vládu neustále kritizuje, trnem v oku jsou především masové dodávky ochranných pomůcek z Číny, občas předražené (protože nakoupené přes prostředníky), občas bez potřebných certifikátů. Bez nich by ale umíralo podstatně více osob, především zdravotníků. Lidová iniciativa domácí výroby roušek pronikla postupně do celého světa a stala se pro mnohé vyspělejší a bohatší země vzorem. Lidé velice dobře vnímají, kdo skutečně pomáhá, a kdo jen vytlouká laciný politický kapitál z chyb, které v nezvyklé situaci logicky nastávají. Průzkumy veřejného mínění ukazují na posilování hnutí ANO, a naopak posílají například lidovce mimo sněmovnu. Ty lidé podezírají, že stojí za rozhodnutím Městského soudu v Praze o zrušení platnosti některých opatření proti nákaze. Asi není náhoda, že hlavní aktéři – advokát podávající stížnost i předseda senátu – pracovali v jedné poslanecké kanceláři (bývalého poslance KDU-ČSL Ludvíka Hovorky) a soudce je také bratrem lidoveckého poslance Výborného.
Nehodlám vést polemiku se soudním rozhodnutím, počkám na verdikt Nejvyššího správního soudu. Chci jen poukázat, že podobná podání založená na právním formalismu veřejnost většinově zcela po právu chápe jako neférová, ať už jsou z legislativně správná či nikoli. Cílem je totiž otevřít cestu k soudním žalobám na stát, v jejichž důsledku bychom se všichni skládali na náhradu ušlého zisku soukromým podnikatelům, kterým byznys zkomplikoval nikoli český stát, ale pandemie vyhlášená nadstátním orgánem – Světovou zdravotnickou organizací.
Zmínění i ostatní právníci ve svých podáních proti vládním opatřením ovšem zapomínají na skutečnost, že současná krize není jen nabídkovým šokem z titulu přijatých omezení, ale také šokem poptávkovým. Ten je dán, a bude to tak i v budoucnu, tím, že došlo k zásadní změně hodnot ve prospěch ochrany zdraví, a tudíž i spotřebitelských preferencí. Většina občanů ráda obětuje příležitost k pořizování zbytných předmětů a prožitků ve prospěch životně nezbytných potřeb. Prostě jsme si uvědomili, že něco potřebujeme více a něčeho se můžeme klidně na čas nebo i trvale vzdát. Součástí tohoto poznání je i uznání zdravotnictví jakožto produktivní služby, a nikoli zátěže, která zvyšuje náklady práce a komplikuje podnikatelům život placením podpory v pracovní neschopnosti.
V této souvislosti je třeba odmítnout individualistické, libertariánské pojetí svobody a lidských práv, které se projevuje v neochotě dodržovat nařízená opatření proti nákaze, či dokonce snažit se je rušit jako neústavní. Plně souhlasím s textem zmíněného dokumentu „Bez solidarity není imunity“ uvedeným v preambuli, kde se píše, že „krize vyvolaná pandemií tak vyvrací desítky let opakované moudro, že neexistuje společnost, jen jedinci a jejich rodiny“. Jen pro pořádek ale připomínám, že někteří signatáři s gustem kvitovali individualisticky motivovaná podání advokátů proti Babišově vládě, čímž étos prohlášení značně zpochybnili.
S tím, jak je den ode dne jasnější, že SARS-Covid-19 není jen obyčejná chřipka, jejíž epidemie trvá několik týdnů a s prvními mrazy či předjarním sluníčkem zmizí bez vážnějších následků, se bohužel politizuje původně odborná diskuse o formách a metodách boje proti epidemii. Tlaku podnikatelské sféry na rychlé rozvolňování přijatých opatření podléhají i někteří lékaři, kteří volají po „promořování“ určité části společnosti v zájmu vytvoření kolektivní imunity. Jak by se to mělo udělat, ale nevědí ani oni sami, navíc nejeví příliš ochoty jít příkladem a cíleně se nakazit. Těchto výzev, prohlášení či rozhovorů se ochotně chápou liberální média s manipulativními titulky „Odborníci doporučují …“, jako by šlo o většinový odborný názor. Ve skutečnosti však jde o skupinky lékařů, kteří žehrají na dočasné omezení vlastní činnosti nebo soukromého byznysu.
Přitom i laikovi musí být jasné, že vytvoření kolektivní imunity je dlouhodobý proces s nejistým výsledkem, a že nadějí je především vakcína nebo účinný způsob léčby. Problémem je, že proti rychle mutujícím virům se stoprocentní vakcína vytváří velmi těžko a například proti HIV se jí přes velké úsilí a finanční náklady nepodařilo vytvořit dodnes. Rovněž na obyčejnou chřipku univerzální lék není, i když už existuje poměrně spolehlivé očkování. V každém případě jde o proces minimálně v trvání mnoha měsíců, ne-li let. Po tu dobu se budeme muset smířit s jistými omezeními a přísnou hygienou a být materiálně i lidsky připraveni na možné další vlny nákazy.
Liberální přístup k epidemii „chřipečky“ se ukázal jako smrtící pro tisíce lidí na celém světě. Výrok, že by tito lidé stejně dříve nebo později zemřeli na jiné choroby, je nehorázně cynický. Pokud jej vyslovil lékař, měl by být vyloučen z lékařské komory a měla by mu být odňata licence pro vykonávání povolání. Umřít musíme všichni, ale civilizovaná společnost musí bojovat o zdraví a život každého svého příslušníka. Buďme rádi, že se naše vláda nemusí omlouvat občanům za zbytečně zmařené životy, na rozdíl od britského nebo švédského premiéra. Buďme též rádi, že se ukázalo, jak je výše HDP nespolehlivým ukazatelem kvality společnosti, a že se můžeme nejen rovnat materiálně bohatším státům, ale dokonce je v lecčems překonat.
Zavirovaná ekonomika
Epidemie bude mít za následek výrazný pokles výkonnosti ekonomiky měřený výší HDP a některá odvětví spojená s globalizací se po dlouhou dobu nevrátí na předkoronavirovou úroveň. Ti, co ještě před pár týdny sebevědomě prohlašovali, že stát jim jen překáží, teď volají po podpoře z veřejných zdrojů. Nic proti tomu, jen by jim někdo měl připomenout, že podnikání je rizikové povolání, a že by jako moudří hospodáři měli vytvářet rezervy na horší časy. Nechce se věřit, že kvůli dvouměsíční pauze zkrachují mnohé firmy, zejména z oblastí stravování, ubytovacích služeb a spojených s cestovním ruchem. Pokud se jedná o „podnikatele“ jako OSVČ (průvodce, tlumočníky apod.), je to logické a těm stát poměrně rychle pomohl. Prakticky všichni už mají „pětadvacítku“ na účtu, hlady tedy neumřou, a navíc mají ještě odloženy daňové povinnosti.
V každém případě se ukázalo, že státu chybějí přinejmenším dva důležité nástroje, které by měly zmírnit ekonomické dopady epidemie. Prvním je státní krizová pojišťovna. Rizika z titulu vyšší moci jsou sice pojistitelná, jak ukázal zrušený tenisový turnaj ve Wimbledonu, ale jde o velmi drahou záležitost, pokud bychom měli spoléhat pouze na soukromé instituce. Stát by měl založit speciální pojišťovnu pro případ škod způsobených „vyšší mocí“ (nejen z titulu epidemie, ale i povodně, zemětřesení a podobných katastrof). V ní by se pojišťovali podnikatelé, případně i občané za výhodnějších podmínek, než nabízí soukromý sektor. V případě vzniku pojistné události by jim byla vyplacená částka, kterou si předem dohodnou s pojistitelem. Stát by pro zmíněnou pojišťovnu fungoval jako zajišťovna kryjící rizika přesahující její platební schopnosti. Tím by se finanční náklady na řešení ekonomických dopadů katastrof rozdělily mezi stát, podnikatelskou sféru a částečně i občanskou veřejnost. Snížily by se i požadavky na státní rozpočet a nevznikal by tak enormní deficit.
Druhým nástrojem by mohl být dlouho avizovaný, ale nikdy neuskutečněný státní fond rizikového kapitálu. Ten by finančně vstupoval do soukromých firem výměnou za finanční injekci pro zachování, případně rozvoj firem v potížích. Jeho funkce by logicky byly širší než u pojišťovny, protože k potížím může dojít i z jiných důvodů než přírodních katastrof. Nejde o žádné znárodňování, jak tvrdí kritici tohoto nástroje, protože fond by se zavázal po skončení smluvního období podíl prodat zpět původním majitelům, potažmo dalším zájemcům. Podobné fondy by mohly zakládat i kraje či obce v zájmu záchrany potřebných výrob a služeb místního významu.
Krize ukazuje zcela zřetelně, jak nevýhodná je struktura ekonomiky, která se vytvořila v rámci transformace i zapojením do evropské integrace. Chybí nám, co naléhavě potřebujeme, a přebývají kapacity pro výrobu toho, po čem klesá poptávka. Je naprostou iluzí, že po vytvoření vakcíny či náhlém záhadném zmizení viru se ekonomika vrátí do předchozího stavu. Z důvodů přiměřené opatrnosti poklesne intenzita cestovního ruchu a dalších aktivit spojených s globalizací, posílí se naopak význam lokálních výrob nejen v oblasti potravin a zdravotního zboží. Ekonomiky jednostranně orientované na určitá odvětví (především právě na turismus) pocítí epidemii jiné, tentokrát ekonomické nemoci, která bývá podle místa jejího prvotního projevu nazývána „holandskou“. Částečně se to bude týkat i České republiky, jednostranně zapojené do složitých a na krizi náchylných logistických řetězců v automobilovém průmyslu a velkoobchodu. Také doplatíme na přebujelou infrastrukturu pro turistický ruch, vybudovanou díky nevhodné alokaci evropských strukturálních fondů. Zde pravděpodobně dojde k zeštíhlení, větší naději mají menší podniky zaměřené spíše na tuzemskou klientelu. Stát bude muset přidat prostředky do výzkumu a vývoje s cílem vyrábět finální výrobky s vyšší přidanou hodnotu. V tom nám ovšem Evropská unie pomůže jen málo, neboť jí brání příliš sešněrovaná pravidla jednotného trhu. Jako nadějnější proto vidím spolupráci s inovačními „tygry“ mimo EU, především s Izraelem, Jižní Koreou a podobnými partnery. Určitě se také zrychlí přechod na Společnost 4.0, k čemuž máme velmi dobré kapacitní předpoklady.
Příroda nás tlačí k „třetí cestě“
Nejen koronavirus, ale i jiné nepříznivé přírodní jevy nás nutí přemýšlet, zda něco není s naší společností v nepořádku, a jak současný stav změnit. Trápí nás klimatické změny, sucho, kůrovec, hrozí obrovské sopečné erupce s globálním dosahem. Nevíme, co s obrovským množstvím nerozložitelných odpadů, probíhá migrace nevídaných rozměrů. „Ekologie je základ, ne luxus“ tvrdí autoři výzvy o 11 bodech, a já s nimi souhlasím. Kořistnický vztah k přírodě musí skutečně skončit, nebo to s lidskou civilizací dopadne špatně. Problém ovšem je, že si autoři neuvědomují, nebo nechtějí připustit, že „zelený úděl“ nelze jen roubovat na současný kapitalismus, bez toho, abychom změnili celou metodologii, především ovšem ekonomickou teorii, která neustále prosazuje mantry 19. století, vycházející z individuálně soukromovlastnického pojetí hospodářství. Zdravé a udržitelné životní prostředí je vrcholný veřejný zájem, který nelze podřizovat soukromovlastnickému způsobu přivlastňování. Ten naráží na poněkud jiné limity, než předpokládal Karel Marx, nicméně byl to on, kdo prorocky předpověděl, že uvedený rozpor jednou nazraje k řešení.
Jednoduše řečeno, soukromé pojetí Robejškovy „eficience“ a z něho vyplývající zájmy jsou v rozporu s efektivností na úrovni celé společnosti. Ekonomická teorie to už dlouho ví. Problém externalit pronikl i do mainstreamových učebnic. Bohužel je v nich pouze eklekticky přifařen k neoklasickým poučkám a interpretován nezřídka podle konzervativního neoklasika Coaseho. V praxi existuje tučný manuál Evropské unie, podle něhož se má posuzovat efektivnost velkých projektů, bohužel jen velkých. U těch malých a středních, které v celkovém objemu daleko převyšují ty velké, však zůstává prioritní individuální soukromovlastnická efektivita.
Tímto zorným úhlem se posuzují i ekologické projekty, které v důsledku přinášejí zisk bez rizika solárním a jiným baronům. Říká se tomu „dobývání renty“. Že se v ní přemění i „Zelený úděl“, doufají podnikatelé i pod tlakem lobbistů bruselská administrativa. Spatřují v něm novou naději pro soukromovlastnický kapitalismus.
Naproti tomu levicově se tvářící intelektuálové z Deníku Referendum i jejich zarytý odpůrce národní konzervativec Robejšek nějak tuší, možná bez nadšení, že současný typ ekonomiky spěje ke svému neodvratnému konci. Nejsou schopni však definovat, že se jedná o svérázné opožděné řešení základního rozporu poválečného světa, protože jsou stále ještě až po krk uvízlí v dogmatu o liberálním konci dějin, který ovládl společenskovědní diskurs konce 20. století. Dogma vzniklo pod dojmem vítězství neoliberálního kapitalismu nad centralistickým a autoritářským „reálným socialismem“. Bylo to ale Pyrrhovo vítězství. Již záhy se ukázalo, že jde o omyl, který pod tlakem reality později připustil i jeho stvořitel Francis Fukuyama. Nyní krachuje i samotný neoliberální kapitalismus. Mnozí to přičítají špatné politice státu, která „zaškrtila“ ekonomiku a kvůli „jednomu procentu nakažených“ obětovala prosperitu chiméře zdraví. Domnívají se, že teď je třeba „rozházet peníze z vrtulníku“ (podtrhuji: naše peníze!) a vytvořit iluzi (opravdu to tak říkají), že je vše v pořádku a systém pojede dál.
Jenže současný neoliberální kapitalismus krachuje z objektivních příčin a současná pandemie tento vývoj jen urychluje. Dialektika přírody zároveň naznačuje, kudy by se vývoj měl ubírat. Není tedy pravda, že by nebyla vize budoucnosti. Existuje tady už více než 60 let. Pracovali na ní nezávisle na sobě učené hlavy na Západě i Východě, které si uvědomovaly nedostatky obou tehdejších systémů. Tvůrci teorie konvergence, Římský klub, Bertrand Russell, Radovan Richta, čeští a polští ekonomové, filozofové jako György Lukács či Louis Althusser atd., italští „eurokomunisté“ a mnozí další razili „třetí cestu“, jejímiž politickými nositeli byli především sociální demokraté, reformní komunisté a pokrokoví liberálové. Naděje na praktickou realizaci ovšem skončily pod pásy Brežněvových tanků i v důsledku ropných šoků z počátku 70. let. „Třetí cesta“ Tony Blaira z počátku tohoto století neměla s tou původní mnoho společného, byla to „třetí cesta“ mezi ní a neoliberálním Washingtonským konsensem, který převzaly tehdejší sociální demokracie. Jednalo se v podstatě o kapitulaci demokratické levice před neoliberalismem a převzetí dogmatu o liberálním konci dějin. Sociální demokracie přísahající na neoliberalismus je zbytečná, a pokud bude v tomto trendu pokračovat, jako vlivná politická síla zanikne. Její místo ostatně už dnes zabírají tzv. „populisté“, kteří spíše z pragmatismu, než z přesvědčení přebírají některé koncepce „třetí cesty“ a bodují u voličů.
Rozebírat „třetí cestu“ je na další stať, a proto zde uvedu jen základní charakteristiku. Jádrem je silný sociální stát a klíčová role veřejného sektoru v ekonomice, přičemž soukromý sektor hraje významnou roli zejména ve výrobě spotřebního zboží a potravin, jakož i ve službách. Ekonomika je regulována plánem, nikoli však direktivním, ale indikativním. Existuje podíl zaměstnanců na řízení firem (v Německu tzv. Paritätische Mittbestimmung, které ovšem v průběhu let zdegenerovalo), popřípadě jiné formy ekonomické demokracie (například družstevnictví). V současné době k tradičnímu sociálnímu aspektu přistupuje výrazný ekologický rozměr. V zahraničních vztazích se důraz kladl nikoli na konfrontaci, ale na mírové soužití států a aliancí s různým společenským systémem.
Právě zde ale selhává nemalá část signatářů dokumentu „Bez solidarity není imunita“, která se aktivně zapojuje do mezinárodně politických konfrontací pod pláštíkem boje proti dezinformacím a obrany v hybridní válce. Opírá se přitom o ideologii univerzality lidských práv chápané v duchu teorie přirozeného práva z doby osvícenství a Kantovy etiky. Ve skutečnosti lidská práva nejsou univerzální, jsou taková, jaké si je daná společnost většinově přeje mít nebo si dokáže vybojovat. Tím, že jsou v obecné podobě zakotvena v dokumentu OSN či jiné mezinárodní organizace, se ještě univerzálními nestávají, protože v praxi mají nekonečné množství podob a výkladů, jsou výsledkem kompromisních formulací. Kdo zaručí, že ten náš je správný? Nekritické přesvědčení o vlastní absolutní pravdě vede k pocitu nadřazenosti, mentorování nositelů jiných přístupů a pokusům zvenčí podrývat politické systémy, které se třeba liší jen v detailech. Přesvědčujeme se o tom nejen na vlastní historii, ale i na dnešní praxi Evropské unie a jejích přístupů k Polsku či Maďarsku.
Sociálně a ekologicky orientovaná „třetí cesta“ má nejen stoupence, ale i hodně odpůrců. Nejsou to jen soukromí podnikatelé a pravicoví politici. Je zde i nemalé množství libertariánských individualistů vzývajících hodnoty iluzorní neomezené svobody a „užívání života“ bez ohledu na důsledky. Jim všem se nelíbí regulace a omezení v zájmu zachování celku. Bránit změnám bude jistě i Evropská unie, jelikož současný, z našeho pohledu nikoli optimální stav, vyhovuje některým vlivným členským zemím. Čeká nás proto velmi složité a politicky konfliktní období, jehož výsledkem může být dočasně i to, že se mnohá nutná opatření neuskuteční, jak trefně poznamenává Petr Robejšek. Krize proto může pokračovat ještě dlouho. Nicméně na rozdíl od ještě nedávné minulosti zůstanou východiska k budoucím změnám minimálně ve formě neodstranitelné součásti společenského vědomí, což skýtá naději, že se myšlenky mohou jednou stát materiální silou, která změní svět.