Rozsudek zvýšil šance na defaulty členských zemí EU a položil základy pro krizi s devastujícími dopady, včetně rozpadu eurozóny.
Komentátor Martin Wolf se domnívá, že historici budou jednou rozsudek německého ústavního soudu považovat za rozhodný krok směrem k evropské dezintegraci.
Jen těsně před výročím konce druhé světové války vypustil německý ústavní soud šíp přímo do srdce evropské integrace. Je to specifický rozsudek, píše Wolf, protože se jedná o útok na základní ekonomii, integritu centrální banky a její nezávislost a také na právní řád EU.
Soud rozhodl proti programu Evropské centrální banky (ECB) týkající se kvantitativního uvolňování a uvedl, že nebyla provedena analýza proporčnosti. Jak uvádí Wolf, následuje obvyklá konzervativní litanie zahrnující oslabení osobních úspor, ekonomicky neživotné firmy jsou drženy uměle nad vodou a penzijní fondy jsou poškozeny atd.
Monetární politika je ekonomická politika. Wolf ale připomíná, že rozsudek vede k tomu, že by se německá Bundesbanka neměla zapojovat do operací „ultra vires“, tj. neměla by se dále účastnit programů kvantitativního uvolňování.
Wolf se dále vrací ke smlouvám EU, kde je uvedeno, že ECB nemá přijímat instrukce ani od žádné vlády členské země či jiného orgánu. Kvůli rozsudku se i německá centrální banka ocitá ve střetu zákonů.
Soud zároveň napadl nezávislost ECB. Přitom to bylo Německo, které si na nezávislosti tolik zakládalo. Ostatní země si to mohou vyložit tak, že se nebudou účastnit politických kroků, které se jim nelíbí. Tímhle způsobem by se ECB propadla do nicoty.
Navíc, stěžuje si dál Wolf, německý ústavní soud se rozhodl, že bude ignorovat dřívější rozsudky Evropského soudního dvora, protože ten překročil svůj mandát. To je akt právní secese.
Evropská unie je integrovaný právní systém, nebo není nic. EU spočívá na tom, že členské země uznávají autoritu EU v přidělených oblastech. Teď je tu najednou německý rozsudek, který tvrdí, že „rozhodnutí Evropského soudního dvora byla z objektivní perspektivy arbitrární.“
Možná, že se německý soud nakonec spokojí s vysvětlením ECB o druhotných dopadech politiky kvantitativního uvolňování. Nicméně německý soud významně omezil budoucí flexibilitu ECB tím, že stanovil limity na nákupy cenných papírů a rozložil je dle podílu akcií členských zemí na ECB.
Vzhledem k tomu, že zde programy nejsou, tak šance defaultu členských zemí vyskočily řádně vzhůru, píše Wolf. Může vzniknout krize s devastujícími dopady – včetně rozpadu eurozóny.
Další země mohou tohoto příkladu následovat a jasnými kandidáty jsou Polsko a Maďarsko. Budoucí historici mohou jednou dojít k závěru, že zde byl rozhodný bod směřující k dezintegraci EU.
Jaké jsou možnosti? Možná Bundesbanka může dodat onu „proporční analýzu“ ústavnímu soudu, i když i to byl špatný precedent. Nebo, pokud německý ústavní soud ignoruje rozhodnutí Evropského soudního dvora, pak možná může i Bundesbanka ignorovat rozsudek německého ústavního soudu. Nebo se rovněž ECB může vzdát své snahy o záchranu eurozóny.
EU by mohla zahájit řízení proti Německu, ale to by se dotklo německé vlády, která je sama v pasti mezi dvěma soudem a orgány EU. Co může udělat proti rozsudku? Radikálnější postup by směřoval k fiskální solidaritě. Překážky jsou obrovské a připočítejme k tomu i atmosféru vzájemné nedůvěry. Nebo snad Německo odejde z eurozóny? Doufejme, píše ironicky Wolf, že i před tímto krokem provede analýzu „proporcionality.“
Spolkový ústavní soud ukázal, že si „může vzít zpět kontrolu.“ (zde Wolf cituje heslo, které bylo použito pro Brexit). Nicméně tímto krokem vytvořil možná neřešitelnou krizi.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.