Jan Zeman se ve svém článku zamýšlí nad letitým sporem mezi ekologií a ekonomií. Co znamená pro budoucnost?
Velký spor, který lze s jistým zjednodušením nazvat „preference ekonomiky versus preference ochrany životního prostředí“ či ještě lépe prosazování trvale udržitelného rozvoje, je letitý. I když na obou stranách nelze mluvit o jednotném názoru na celou dílčích řadu otázek, provedu určité zjednodušení. Na jednu stranu postavím typického ekonoma, lobbistu za ekonomiku, na druhou stranu radikálního ekologa, nejlépe energetika. Otázkou je, kdo z nich svými požadavky napáchá jak na ekonomice, tak na životním prostředí a udržitelném rozvoji více škod. Zejména udržitelnost nutí uvažovat v celosvětovém rámci, resp. přesouvat problém ze země do země nemá smysl.
Radikální ekolog
Poměrně dobře se charakterizuje radikální ekolog-energetik. Je zásadně proti mírovému využívání jaderné energie, dnes zásadně odmítá využívání všech druhů fosilních paliv (reálně je ale hlavně proti domácímu uhlí, zatímco dovážená ropa a plyn mu nějak uniká, podobně odmítá vývoz elektřiny, ale velký dovoz ropy a plynu mu uniká), žádá zásadně zvyšovat využívání tzv. obnovitelných zdrojů paliv a energie, takřka za každou cenu, poněkud přehlíží úspory paliv a energie. Tedy, obecně je chce veliké, ale uniká mu malá funkčnost doporučovaných mechanismů jejich dosahování.
Jeho kolega zemědělec pak žádá maximálně podporovat tzv. ekologické zemědělství a tradiční konvenční zemědělství nejlépe zlikvidovat. Lidé mají méně jíst, zvláště masa.
Kolega dopravák žádá zásadní rozvoj elektromobility a cyklistiky, ostatnímu nepřikládá zásadní význam, pokud prosazovaná dálnice není trasována skandálně, což se v Česku běžně stává. Sem nepatří známá skupina ekologů-dopraváků Mirka Patrika, předsedy Dětí Země, odmítající špatnou dopravní politiku maximalizace dopravních potřeb a reálné preference hrubě závadné silniční, dále letecké a vodní dopravy a dlouhodobě bojující proti realizaci řady špatných dopravních projektů.
Máme i ekology-ochránce přírody, z kterých se ale může stát zuřivý bojovník za divočinu za jakoukoliv cenu, ochránce přírodní rezervace (bezproblémový, pokud nějaký perverzní investor nezačne mít na ni zálusk) a zoufalý ochránce zvířat. Chraňme zvířata, ale jejich maso jíst chceme a na nějaké pokusy je také sem tam potřebujeme.
Novým písmem svatým se pro radikální ekology a zejména ekology-energetiky stal boj za záchranu klimatu Země a za kontroverzní tzv. Zelenou dohoda pro Evropu. Tato dohoda má sice výborný cíl – dosáhnout do roku 2050 u členských států EU klimatické neutrality – ale ropa, zemní plyn, jaderná energie a mnohé další zásadní problémy ji nestály za zmínku. Chce toho dosáhnout pomocí neefektivního obchodu s povolenkami na emise CO2. Připočteme-li totální krach vedení EU tváří v tvář koronavirové pandemii, je krach Zelené dohody prakticky zaručen, i kdyby nebyla pravdivá ekonomy vznášená podezření, že v Zelené dohodě nejde o klima, ale o krachující německou politiku „Energiewende“, resp. potřeby jí sanovat z peněz EU a členských států.
Ač v zájmu svých priorit takový ekolog znásilňuje hodnotové tržní vztahy nejednou mnohem víc, než činil někdejší reálný socialismus v Evropě, přísahá na soukromovlastnickou demokratickou tržní ekonomiku. Jak taková ekonomika funguje, ví málo. Pravda, činnost těch či oněch lobbistů proti jeho prioritám ho zneklidňuje. Uvažovat v širokých souvislostech příliš neumí nebo nechce (boj s jádrem je mu co písmo svaté), s počítáním to nepřehání.
Na jeho obhajobu je nutné uvést, že se také v zemi české ekonomické škody na životním prostředí nepočítají. Reálně se kalkulují v účtech poškozených, nikoliv původců. Tím je podstatně zkreslována efektivnost. Podobně se prakticky vůbec nebo jen symbolicky oceňují omezené přírodní zdroje. Jistě, jak externality, tak přírodní zdroje, lze ekonomicky oceňovat různě. Různě vysoké odhady pak citelně komplikují rozhodování, pokud se na ně bere ohled.
Lobbista za ekonomiku
Obtížněji se charakterizují lobbisté za ekonomiku. On je přece jen rozdíl, zda je to lobbista za velkou energetiku (navíc se člení na uhelnou, ropnou, plynovou a jadernou), za těžbu paliv a surovin, za hutnictví, za chemický průmysl, za zemědělství, za dopravu (v oborovém členění), za stavebnictví, za banky… Všichni jistě žádají ekonomický růst, měřený hrubým domácím produktem, neboť jen tak lze prý získat prostředky na rozvoj a jen tak lze zabezpečit blíže nespecifikovanou prosperitu. Že jde často o rozvoj převážně perverzní, je prý jen malá vada na kráse. Nemusí jít o ekology více méně tolerované vysoké zbrojení a neomluvitelné války.
Formulace „udržitelný ekonomický růst“ jim většinou nevadí. Instinktivně tuší, že se pod ní dá schovat leccos, že „se zelený vlk nažere a koza ekonomické prosperity zůstane v zásadě zachována“. Protože nad růstem výroby stojí růst zisků z té či oné výrobní či nevýrobní činnosti, mají za to, že se to s ochranou životního prostředí, ale také s ochranou sociálních práv pracujících a dalšími nemůže přehánět, že napřed soukromé zisky podnikatelů, zvláště těch velkých, a teprve pak se může uvažovat o jiných veřejných zájmech. Něco prý těžit a spalovat musíme, něco musíme vyrábět, něco pěstovat, něco stavět… Ti slušní se optají: „Tak kudy máme tu dálnici vést?“ Pravda, stalo se to jen jednou při sporu o trasu jihozápadní části vnějšího okruhu Prahy. Ti neslušní řeknou: „Už se jednou (špatně a kolikrát i korupčně) rozhodlo (a my tu dálnici prosadíme, i kdyby měla republika zbankrotovat)!“
Finančníci neopomenou zdůraznit, že se dluhy musí platit a že sociální věci či životní prostředí sem tam mají smůlu. Zmasakrovat tzv. sociální stát a znásilnit v demokratických volbách zvolenou vládu prý není větší problém. Průmyslníci nezapomenou zdůraznit, že odbyt se musí zajistit. Pokud jsou pravé lidské potřeby v zásadě uspokojeny, musí se rozvíjet potřeby nepravé, falešné a sem tam i perverzní. Konečně, i perverzním předvolebním slibem „legalizovat měkké drogy“ se lze dostat do parlamentu. Je pak na pracovnících reklamy, aby za tučný peníz tyto falešné potřeby lidem vnutili. Ti s tím problém nemají. Morálku mají tržní, jejich specializace je dělání z občanů blbce, tupého, málo myslícího spotřebitele.
Lobbista za ekonomiku docela dobře počítá, kalkuluje. Problém je, že jeho výpočty slouží jedinému cíli – jak tam či onde co nejvíc vydělat a jak se tam či onde vyhnout možným ekonomickým ztrátám. Tedy, vadí mu ztráty z příslušného podnikání. Ztráty celospolečenské mu v zásadě nevadí a ztráty u konkurence vítá.
Máme ještě zvláštní typ podnikatele, spekulanta na burze. Spekuluje, spekuluje, získává zisky na úkor druhých, jindy inkasuje ztráty. Občas se některý nervově zhroutí a třeba se i zastřelí. Není třeba ho litovat, náboženství vesměs spekulanty a také bankéře proklínají.
Čím úspěšnější spekulant, tím víc jiných připravil o zisky a nejednou i sedral z kůže. Takový George Soros mimo jiné položil britskou libru, zafinancoval rozvrat řady států, který způsobil milióny mrtvých atd. a prý je to lidumil, filantrop. Takový černý humor mnozí ekonomové i ekologové žerou. Zvláště když mají strach, že se EU svou nemohoucností zasebevraždí.
Argumenty v energetice
Nechci rozhodně zpochybňovat, že stále ničivější rozvrat klimatu lze zachránit jen zásadní redukcí emisí antropogenních skleníkových plynů – oxidu uhličitého CO2, metanu CH4, oxidu dusného N2O, freónů… K tomu je v prvé řadě nutné urychleně skoncovat se spalováním fosilních paliv – uhlí, ropy, zemního plynu, hořlavých břidlic, a tím i s jejich těžbou. Ožehavou otázkou je, čím fosilní paliva nahradit. V zásadě jsou jen tři cesty:
- razantní absolutní úspory paliv a energie,
- zásadně zvýšit využívání těch druhů obnovitelných druhů paliv a energie, které lze využívat efektivně,
- rozvíjet mírové využívání jaderné energie, zejména v elektrárenství.
Ti, kteří volají po rozumné vyvážené energetické politice zásadně, naráží u ekologů-energetiků, svatých bojovníků proti mírovému využívání jaderné energie a za využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů prakticky za jakoukoliv cenu, dále proti závodům na energetické využívání odpadů a ignorující nemalé možnosti úspor paliv a energie v rámci tradiční velké energetiky. Asi je celá určena na rychlý odstřel. Že neznáme celkové emise skleníkových plynů při získávání jednotlivých druhů paliv a energie málokomu vadí, hlavně když se za to či ono lobuje, nejčastěji pomocí polopravd, a nejednou i křiklavě podvádí. Podobně neznáme o rozsah externalit prakticky u všech používaných zdrojů paliv a energie.
Že vodní elektrárna vyžaduje vodní dílo a devastaci určitého území zatopením, těmto ekologům nevadí. Že výroba tzv. biopaliv zhoršuje potravinovou soběstačnost ČR a v řadě zemí prohlubuje hlad a stimuluje ničení půdy a tropických deštných pralesů, jim také nevadí. Že mnoho problémů mají větrné elektrárny včetně příspěvku k suchu (brzdí větry a zejména na nich kondenzuje voda, takže se nedostane například z pobřeží Velké Británie, Německa a Dánska do střední Evropy) také nevadí. Otázkou je, v jak velkém rozsahu k tomu dochází. Konečně psát o velkém převážně fotovoltaickém tunelu v Česku je nošení dříví do lesa. Ekologové, kteří ho pod vedením předsedy Zelených a ministra životního prostředí Martina Bursíka brutálně prosazovali, prý s ním najednou nemají nic společného.
Zatímco ekologové-energetici ženou společnost do energetické krize, lobbisté za velkou energetiku pomáhají prohlubovat krizi ekologickou i klimatickou. Obě strany hrubě plundrují krajinu, byť každá jinak. Obě podceňují absolutní úspory paliv a energie a mechanismy jejich dosažení. Pokud má i státní strategie udržitelného rozvoje za cíl „(trvale) udržitelný ekonomický růst“, nemůže o udržitelný růst jít, protože ekonomický růst je principiálně neudržitelný. Hlavní prý ale je, že má souhlasné razítko EU.
Argumenty v zemědělství
Není těžké kritizovat zemědělství za to, že se chová ne příliš ekologicky. Že ohrožuje i svůj základní zdroj – zemědělskou půdu, o znečišťování vodních zdrojů a někdy i potravin nemluvě. Není problém vytyčit cíl – celé ho převést na tzv. organické či ekologické zemědělství, jak požadují mnozí ekologové.
Zásadní problém je, že naše zemědělství v 90. letech v důsledku velmi špatné transformace, činěné tehdy mimo jiné s podporou ekologů, již nezabezpečuje výživu našeho obyvatelstva, přičemž naši potravinovou soběstačnost dál podstatně snížily polokoloniální podmínky vstupu ČR do EU, které si ČR v oblasti zemědělství nechala nadiktovat. Potravinová nesoběstačnost Česka, zvláště pak v mase, ovoci a zelenině našeho klimatického pásma, je enormní a silně riziková. Nemusí přijít zrovna válka či pandemie, stačí jen prohlubující se sucho (to snad nebude popírat ani exprezident Václav Klaus) a situace v zásobování obyvatelstva potravinami se stane problematická. V případě delšího trvání či opakování takové krize hrozí hladové bouře. Ty snad nikdo soudný riskovat nechce.
Jak funguje mezinárodní solidarita, jsme se přesvědčili při koronavirové krizi. Vedení EU škodilo ze všech sil a náš vzor – Německo – důsledně kradlo zdravotní potřeby koupené jinými státy, dopravované přes Německo: „Krademe všechno, krademe všem, nedopouštíme se žádné diskriminace!“ Neříkám, že nedostatkové zdravotní potřeby kradli pouze Němci. Uvádím to jen jako ilustraci, jak v případě nouze vypadá u přátel mezinárodní solidarita.
Ano, máme dnes 15 % plochy zemědělské půdy obhospodařované ekologicky, tj. bez chemie a bez geneticky modifikovaných plodin. Problém je, že jde asi z 80 % o louky a pastviny a na ně navázaný chov skotu a ovcí, vesměs s nízkými výnosy. Ano, ekologické zemědělství nás není s to uživit. Lze si jistě stěžovat na naši (a nejen naši) rozežranost, ale řešení problému to příliš nepomůže. Pokud se výrazně nezekologizuje i tradiční velké zemědělství, zle na to doplatíme. V chemizaci jsme na tom dobře, naše západní vzory ji užívají mnohem více, ke škodě životního prostředí. Vážným problémem jsou ale velké lány polí. Snadno vysychají, snadno erodují atd. Musíme je rozdělit pásy křovinné a lesní vegetace, aby nebyly větší než 30 hektarů. Výrazně se sníží eroze, zejména orné půdy, podstatně se sníží její vysoušení, obnoví se malý koloběh vody. Pokud podstatně zvýšíme i stavy skotu, budeme mít i dost chlévské mrvy na hnojení orné půdy a zlepšování její kvality. Samozřejmě, těžko toho dosáhneme křižáckým tažením proti velkým zemědělcům, jak v zájmu zahraniční konkurence činí mnozí, nejen ekologové.
S tím úzce souvisí otázka zajištění dostatku vody v zemi. Sucho je veliké, voda leckde chybí, výhled do budoucna je problematický. Vodohospodáři, odchovanci silně kontroverzní rýnské koncepce z roku 1809, volají po výstavbě dalších přehrad a jiných vodních nádrží k zadržení většího množství vody. Ekologové nové přehrady vesměs odmítají s tím, že jsou nákladné, že těžce devastují zátopové území a vodní poměry v jejich okolí a že budou stále více na suchu, jak se děje u stávajících přehradních jezer už v současné době. Poukazují zvláště na hrozivou neschopnost mnohé orné půdy zadržovat srážkovou vodu.
K tomu přichází bezprecedentní lesní kalamita, zejména ve smrčinách a borech. Máme jich asi dvě třetiny. S odumírajícími lesy jdou do kytek i jejich mimoprodukční funkce včetně funkce vodohospodářské, schopnosti zadržovat vodu. Pro vodní hospodářství znamenají velký úder. To je další argument pro prosazení praxe, že bloky orné půdy nesmí přesahovat 30 ha a že jen na takto obdělávanou půdu se budou udílet dotace.
Ekologové zpravidla odmítají výrobní dotace do zemědělství. Agrární komora právem žádá rozhodující část dotací směrovat do výroby, jinak se z té potravinové nesoběstačnosti těžko dostaneme. Zemědělská politika je především souboj dotací jednotlivých států. O rovné ekonomické soutěži nemůže být v EU řeč, přes četná žvanění v Bruselu. Mám za to, že by dotace měly směřovat především do výroby. Udílet by se měly jen za podmínky, že lány orné půdy nebudou větší než 30 ha, resp. jednotlivé bloky půdy budou odděleny pásy zeleně keřové a stromové.
Tragédie našich lesů
Na zkáze českých klesů se svorně podílí zděděná a málo změněná nevhodná druhová skladba, katastrofální transformace lesního hospodářství po roce 1989, činěná převážně s podporou ekologů, rychlé oteplování klimatu a boj za neregulaci kůrovce v Národním parku Šumava některými ekology. V současné zkáze jedou s mnoha dalšími „demokraty“.
Argumenty v dopravě
Resort dopravy v ČR i v EU do omrzení zpívá, že základem prosperity je maximální mobilita osob a zboží a že stát má pro ni vytvářet optimální podmínky. Tomu odpovídá již 30 let trvající snaha rozvíjet všechny druhy dopravy. Tedy, v ČR se v letech 1990-98 intenzivně rozbíjela železniční doprava. Poté byla jen chudým příbuzným preferované dopravy silniční.
Doprava prý táhne prosperitu. Zvláště prý ta silniční. Současně produkuje obrovské množství externalit, mimoekonomických a ekonomických škod na životním prostředí, veřejném zdraví, územní struktuře sídel a klimatu. Externality v perverzním indikátoru hrubý domácí produkt jsou vykazovány jako klad. Podle mých rozborů obrovské peníze, které jdou přímo (dotace, zvláště pak do dopravní infrastruktury), nepřímo (z velké části perverzní daňové úlevy) i tolerancí externalit do dopravy, rozvoj ČR spíše podvazují, než rozvíjí. Externality, způsobované zejména silniční dopravou, jsou obrovské.
Pokud skupina ekologů – dopraváků pod vedením Mirka Patrika bojuje proti dopravně neodůvodněným (typicky vodní díla Přelouč, Děčín ad.) dopravně či jinak neúnosně trasovaným stavbám dopravní infrastruktury, měl by být za to ceněn a ne skandalizován. Že dopravní lobbisté a dopravně i ekologicky negramotní politici bojují prakticky za jakoukoliv stavbu dopravní infrastruktury na jejich území a jiné názory zpravidla ignorují či proti nim používají zpravidla hrubě falešných argumentů, je věc jiná.
Pokud ale mnozí ekologové – dopraváci bojují především za elektromobilitu (prosazení elektrického pohonu zejména aut a autobusů), jedou tzv. na tygru. Na jedné straně čistí ovzduší měst, obcí a okolí hlavních silnic od často vysokých emisí dopravy, na druhé straně neřeší vysokou energetickou náročnost silniční dopravy a její negativní dopad na klima. Protože ji v zájmu elektromobility mnoha způsoby dále zvýhodňují, poškozují tak šetrnou, energeticky úspornou železniční a další kolejovou dopravu.
Závěr
Odpověď na otázku, kdo je větším škůdcem nechám na čtenáři. Zdá se, že při spojení sil ekonomů a ekologů nás ekologická a zejména světová klimatická katastrofa nemine.