Historička umění Věra Beranová se zamýšlí nad současným obrazoborectvím.
Pomníková tematika je stále jedním z nejfrekventovanějších témat na stránkách nejrůznějších periodik, ve velké míře také rozhlasových a televizních kanálů. Téma se však stále rozšiřuje, přeskračuje hranice, už se dalece netýká našeho Koněva, Mariánského sloupu či rychle dokončované Marie Terezie. Tyto spory však představují jen jakousi jevovou skutečnost; něco, co poukazuje na mnohem hlubší kořeny.
Je až komické, že to, co jsme považovali za specifičnost naší národní povahy, na co byli mnozí hrdí a jiní se za to styděli, nabývá obecných rozměrů. Můžeme se tak ptát: z čeho pochází takové chápání historie, které je jednou adorace, vzápětí zatracování? Takový výklad historie by neměl akceptovat vzdělaný učitel dějepisu. Kde je tedy původ takového diletantství? Najdeme ho jen v nevzdělanosti, v našem současném podceňování především humanitního vzdělání, které je chápáno jako služka ideových manipulací? Asi to bude všechno to dohromady.
Toto podcenění se týká samozřejmě také historie jako takové, jejího nepochopení, často směřující až do tzv. odborných kruhů. Tento diletantismus vychází již z prostého směšování dvou pojmů a jejich významu, a to historie a historiografie. Pro rekapitulaci: Historie je věda sledující sled událostí, myšlenek, dějů, které se staly bez pozdějších hodnocení a soudů, jak velmi dobře věděli pozitivisté. Historiografie se zabývá dějinami vědeckého dějepisu, a tedy v podstatě jejich dobovým výkladem, který se těžko vyvarovává hodnocení, jehož se nemůže zbavit každá následující doba. Tedy, Bílá hora se chápe, interpretuje a hodnotí v mnoha polohách a rovinách. Z pohledu aktuálního 17. století a také z perspektivy století následujících (18., 19, 20. a 21. století). A aby toho nebylo málo a nebylo to tak jednoduché, také z hlediska různého náboženského výkladu nebo později rovněž z hlediska ateistického.
Historiografie, ať se snaží, jak se snaží, neodráží dobu, o které píše, kterou vykládá a hlavně, kterou hodnotí. Reflektuje spíše dobu, ve které tuto historii píše. Asi by mělo platit, že prvním činem, v rámci seznámení se s knihou, a to nejen odbornou, by mělo být zjištění data jejího prvního vydání, popřípadě i vydání dalších, spolu s otázkou, proč pozdější vydání vznikla. Jistě mi čtenář namítne, že existují tzv. trvalé hodnoty. Jistě to jsou ty vzácné chvíle, kdy se protnou potřeby, názory, cíle, hodnoty etické, ale i estetické s těmi z minulé doby. Stejně je to i s osobnostmi. Je však zajímavé, že i ty nezpochybnitelné osobnosti (například v našich dějinách) to nemají vždy tak jisté. Jen na okraj: nejvýstižnější odpovědí na tento problém byla anketa o Největšího Čecha. Jestli si vzpomínáte, vyhrál Jára Cimrman.
K úvahám nad touto tematikou mne doslova inspiroval jeden rozhovor, který měl pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů v jednom rozhlasovém pořadu. Vyjadřoval se k současném stavu diskusí a dokonce demonstrací až likvidací plastik různých významných osobností většinou v zahraničí. V USA, Velké Británii a dalších místech. Obyčejně, když zjistím, že se jedná o výstupy v médiích pocházející z tohoto ústavu jsem velmi obezřetná. Tady jsem udělala výjimku a celkem se zájmem jsem si rozhovor vyslechla, i když ne vždy jsem souhlasila s přednesenými úvahami. Vždyť již sám název ústavu deklaruje svá spíše politická než odborná východiska.
Spolu s historikem tohoto ústavu bychom si měli klást otázku, proč tato vlna násilí proti mlčícím sochám? Proč právě v současnosti takové obrazoborectví? Zjistíme, že to není nic nového pod sluncem. Jenom jsme si zřejmě mysleli, že je to jev historický a s našim dnešním světem nemá nic společného. Již staří Egypťané měli také takové problémy, řešili je však poněkud ekonomičtěji a elegantněji. Oni nebourali, oni jen přepisovali texty pod sochami svých vyvolených, a tím měnili jejich totožnost. V éře realistických portrétů by to byl jistě problém, i když si nemohu odpustit poznámku. U připravované sochy Marie Terezie by to jistě nebyl problém. Tato socha by se dala zaměnit za nejrůznější postavy dějin minulých, současných, ale i budoucích. Třeba měl autor sám tento geniální nápad.
Na otázku, proč je tomu tak a jak tedy vyučovat historii, odpověděl zmíněný historik Ústavu pro studium totalitních režimů s jistou váhavostí. Poukázal na relativností posuzování historických jevů ve smyslu „historie má mnoho tváří“ a tedy je nutné ji chápat z různých zorných úhlů. Dalo by se to shrnout do sloganu pro někoho bídák, pro někoho hrdina. Jak se tedy s tímto poznáním slučuje stavění a bourání pomníků? Vždyť ti největší historici dávno věděli, že dějiny se mohou posuzovat jen z pozic doby, ve které vznikly.Nikdy nezapomenu na jednoho pedagoga a historika, který kritizoval Františka Lotrinského, že nezakládal továrny, ale pouhé manufaktury.
V této souvislosti bychom se ale ještě mohli ptát na jinou otázku. Neměl by se tento ústav přejmenovat, když se kolem něj objevují takové myšlenky, které poukazují na relativnost výkladu a na nutnost plastického pohledu na různá historická dění?