Josef Buřič píše o tom, že vysoké marže a celá řada dalších fíglů řetězců a firem na vytahování peněz se nechává ze strany státu prostě ladem.
Někdy mám pocit, že někteří lidé – zejména ti, co sedí na ministerstvech a především ministři – žijí v jiném světě než ostatní občané. Nepochybně za to oddělení ministrů i náměstků na nejrůznějších ministerstvech mohou ti jejich podřízení, kteří se je snaží oddělit od toho světa, který je za zdmi jejich ministerských paláců.
Tak se třeba dozvídáme, že ministryně financí národu v televizní diskusi sdělí, že obchodní řetězce mají velké marže a že by se s tím mělo něco dělat. Co konkrétně, již nám neprozradila. Ale možná by se zvědavý či dotěrný novinář či jenom pouhý občan mohl zeptat, zda právě to – „něco s tím dělat“- není kromě jiného i práce toho ministerstva, které řídí.
Ten, kdo se pohybuje v tom reálném světě kolem obchodních řetězců, zná řadu fíglů, kterými od nás – tedy z naší ekonomiky – právě tyto řetězce vytahují peníze. Někteří dodavatelé vám ve slabé chvilce prozradí, že třeba dvě procenta z platby za dodávku svých produktů do řetězce odvádějí na účty do zahraničí. Vědí, že se zvlášť platí za umístění zboží v regálech, že se samostatně platí zboží nabízené v akcích, které naši spotřebitelé tak rádi vyhledávají, že platí za reklamu atd. Znají i některé další fígle a o těch asi finanční správa nic neví a toleruje je?
To jsou všechny triky, kterými zatěžují řetězce dodavatele a nutí je stlačovat ceny dodávek pro řetězce dolů. Proto pak mohou mít v některých případech i marže 50 % a dokonce 80%, jak nedávno uvedl ministr zemědělství. A úkolem finanční správy je zabývat se tím, kam takové velké marže mizí. Kdo jiný, než právě finanční správa by se tím měl zabývat: Ministerstvo dopravy, nebo průmyslu nebo snad školství?
Tyhle fígle známe to nejen z řetězců. Takovým dobrým příkladem mohou být třeba i finanční instituce. Jen se podívejme, kolik z nich sedí v budovách, které patří nějaké realitní společnosti ze stejné finanční skupiny, která ovšem má sídlo někde v zahraničí a té ta naše banka platí nájemné. Ta česká banka to má v nákladech a o to si krátí zisk. Tento trik, jak odsud vyvést nějaké peníze prostřednictvím nájemného a nemít to v zisku, a tudíž to zde nezdaňovat, je přece dobře znám.
Je to totiž stejné i s dalšími „dodávkami“ ze zahraničí. Tak se sem poskytují služby IT specialistů, platí se nájem softwaru, za reklamu apod. Těch možností, jak odsud odvádět zisk je řada. A je jen na finanční správě, aby někdy řekla, že to tak nebude.
Ne všude ve světě jsou tak tolerantní. Onehdy mi vyprávěl jeden náš podnikatel podnikající v zahraničí, že si chtěl nechat vyplatit dividendy. A hle, přišla finanční správa a upozornila ho, že takový odvod dividend mu nedovolí, protože podle jejího názoru by touto formou ohrozil finanční stabilitu firmy.
S těmi řetězci to vůbec není snadné, ale i my máme řadu nástrojů. Co použít např. takový nástroj jako je veterinární kontrola, které se také s oblibou používá proti našim vývozům zemědělských produktů do zahraničí. To se dělá tak, že se kamion s nákladem odstaví a začnou se dělat nejrůznější kontroly a protože se na ně musí čekat třeba den či dva, zboží se zkazí – a je hotovo. S tím vším se naši podnikatelé již setkali – prozradí vám to, ale nesmíte být konkrétní a musíte jim zaručit, že to nikde neřeknete.
Není to tak, že bychom s tím nemohli něco dělat. Ale je to především o soustavnosti a důslednosti a ta nám asi chybí. Možná je to také o znalosti konkrétního prostředí a také snaze pochopit a naslouchat těm podnikatelům, kteří jsou takovou činností postihováni.
Někdy totiž mám pocit, že žijeme jakoby za skleněnou stěnou. Jen zase jeden maličký příklad. Teď se třeba řeší problém paušální daně. Přitom zaznívají v médiích argumenty, že je nutno těm OSVČ, kterých se to týká, pomoci. Prý se toho pro ně udělalo málo.
Hovoří se o nákladových paušálech. Pro vysvětlenou – výdajový paušál znamená, že když ideálně má podnikatel tržbu za rok 1 mil a je to třeba instalatér, nebo malíř pokojů, pak si může – aniž by cokoli dokládal od těch příjmů odečíst až 800 tisíc a my mu to uznáváme jako jeho náklady. To nemusí nijak dokládat, žádnými účty, prostě ničím. A těch zbývajících 200 tisíc je jako jeho mzda, která se pak zdaňuje.
A někteří státní úředníci vám říkají, že je to skutečně tak, že v těchto 800 tisících má ten řemeslník i např. cenu za nákup materiálu. Možná, že takový člověk viděl takového řemeslníka jen hodně zdálky.
Co by to bylo za řemeslníka, kdyby se třeba při výměně koupelnové baterie nenechal tuto baterii zaplatit zvlášť – třeba proti účtu, za který ji koupil. A pokud vám někdy už vystaví fakturu, pak ta bude jen za práci – bez materiálu. Ale my se tváříme, že tento jeho příjem má v sobě i náklady na materiál.
Tento náš systém se dá tak snadno obejít, až je to k nevíře. Ale všichni se tváříme, že v reálném životě se to odehrává právě tak, jak nám to státní úředník od svého stolu vysvětluje. Tahle „slepota“ je a v nebližší době ještě více bude zdrojem problémů. Taky proto, že – ve svém důsledku – zde vytváří evidentní nerovnost mezi zaměstnanci a drobnými podnikateli.
Kdo by to však asi tak chtěl změnit? Blíží se volby a každý hlas se bude počítat.