Jaká je současná politická situace v Libanonu, kterým otřásly velké protesty, objasní další z rozhovorů s libanonskými politiky a aktivisty. Místopředseda parlamentu Ílí al Farzalí mluví o výbušné situaci v zemi.
Jedním z hlavních rysů či důsledků ekonomicko-politické krize současného Libanonu je jeho faktické rozdělení do tří hlavních antagonistických skupin: jednak jsou jimi staré „poválečné“ elity, které se do značné míry protínají s třídou, jež zemi vládla do roku 2018 – 2019 a která (v zásadě „za úplatu“) držela formálně „západní“ orientaci země; dále nově nastoupivší vláda, do větší či menší míry tvořená elementy sympatizujícím spíš e Sýrií a úměrně tomu i hlavními „východními“ mocnostmi; dále pak protestující „ulice“, která je nespokojena nejen s oběma výše uvedenými geopolitickými směry, ale i se samotnými osobnostmi a stranami, které je představují. Kromě těchto hlavních bloků či programově vymezených proudů existují na libanonské politické scéně i nadále politické osobnosti, jejichž krédem je především zájem o službu elektorátu, a to i s minimální stranickou či ideologickou afiliací. Tato zdánlivá strategická nevýhoda je v případě úspěchu kompenzována privilegiem výjimečného nadhledu a jistou svobodou názoru i flexibilnější vyjednávací pozicí. I z těchto důvodů jsme o zhodnocení současné situace v Libanonu požádali politika do značné míry tento přístup ztělesňujícího – zástupce předsedy parlamentu, poslance a bývalého ministra zpravodajství Ílího al-Farzalího:
Rebuild Syria: Poslední parlamentní volby v Libanonu se konaly v květnu 2018 a po složitých politických jednáních, která trvala téměř 9 měsíců, bylo v únoru 2019 oznámeno vytvoření vlády “národní jednoty” pod vedením Saada al-Harírího. Ten ovšem již v říjnu téhož roku v důsledku interních tlaků v podobě setrvalých demonstrací, ale i externích tlaků ze strany zahraničních sil předložil coby premiér rezignaci…Jaké byly dle Vašeho názoru hlavní příčiny vedoucí k dramatickému pádu vlády, která měla ztělesňovat národní jednotu a vrátit Libanon na “správnou kolej”?
Ílí al Farzalí: Nemá smysl zastírat, že vláda “národní jednoty”, od které si mnozí slibovali, že bude usilovat o dosažení základních cílů nezbytných pro nastolení správného kurzu pro směřování země – přičemž každý ví, jaké problémy nás sužují na úrovni financí, ekonomiky a služeb -, v tomto ohledu neuspěla. To také vedlo k vzedmutí vlny lidové nespokojenosti s vládou, jíž stěží mohla čelit. To se týkalo zvláště premiéra, který nabyl dojmu, že lidé jsou již netrpěliví a on ztratil mnoho ze své někdejší popularity. K tomu se přidávaly rozpory mezi vládními složkami, obzvláště mezi Harírím a Džibránem Básílem, předsedou Svobodného vlasteneckého hnutí, které má v libanonském parlamentu nejvíce křesel. Premiér Harírí tak nakonec rezignoval a jak je zvykem v libanonském parlamentně-demokratickém systému, když padne premiér, padne i vláda.
RS: Libanon bezpochyby prochází velmi citlivou, možná i osudovou fází a není tajemstvím, že rozdělenost a nekompatibilita jednotlivých libanonských stran a politických bloků dosáhla svého vrcholu, což celou věc komplikuje, ať již na politické, ekonomické či společenské úrovni…Jaké jsou dle Vás hlavní příčiny a faktory – interní i externí –, které prohlubují politické příkopy v zemi?
ÍF: Samozřejmě zde máme vnější i vnitřní faktory, které situaci v Libanonu dále komplikují a zhoršují krizi. Z vnějších faktorů je evidentní, že se na libanonské scéně negativně odráží americko-íránský konflikt. Taktéž návrh “dohody století” a izraelské plány na anexi území Západního břehu s jejich celkovými dopady na Sýrii, Irák, Libanon a region jako takový. Neprospěje to nikomu a proto americká administrativa zamýšlí zintenzivnit tlak na Libanon prostřednictvím nátlaku na Hizballáh, který představuje integrální složku libanonského politického uspořádání. Co se týče vnitřních faktorů, tak vedle tradičních kontradikcí, jež představují vztahy mezi jednotlivými konfesemi, je hlavním problémem to, že současná vláda nemá ve svém čele premiéra, který – byť jím dle zažité konvence je i nyní sunnita – není v očích sunnitské komunity dostatečně přesvědčivým představitelem jejích zájmů. Tento stav je výbušný, ať již jde o ekonomiku, sociální otázky, finančnictví či ropu a zcela chybí reformy potřebné pro zajištění budoucnosti občanů.
RS: Jak byste charakterizoval tlaky, jimž je Libanon vystaven v souvislosti s regionálním děním, zvláště ve vztahu k “dohodě století” a novým americkým sankcím proti Sýrii známým pod názvem Caesar Act? V čem se liší od předchozích tlaků, když předseda parlamentu Nabíh Berrí přirovnává současnou situaci v zemi k roku 1982? Víte o konkrétních opatřeních, kterými chce vláda tyto tlaky překonat či přinejmenším zmírnit?
ÍF: Nedomnívám se, že by vláda do dnešního dne přijala efektivní opatření proti těmto tlakům. Proto sílí pocit – a já jsem o tom přesvědčen více, než kdy předtím –, že potřebujeme uvažovat o vládě národního sjednocení, která by představovala pomyslný zátaras. Samozřejmě by nebyla schopna tyto tlaky zcela zastavit, ale alespoň by bránila tomu, aby se situace na místě dále zhoršovala. Potřebujeme vládu s podporou veřejnosti, takovou, která bude konvenovat všem konfesionálním složkám. To je realita a tak se k ní musíme stavět. Současné teorie, že by se měla ustavit jakási na politice nezávislá vláda technokratů, nejsou přirozené. Byl by to puč proti demokratickému systému v zemi. Co se týče aktuální situace: ano, podobá se v něčem roku 1982. Je zde Izrael se svým kolonizačním a expanzionistickým projektem a vůlí soustavně útočit na Libanon…Nemyslím, že by vláda byla schopna adekvátně reagovat.
RS: Od událostí a demonstrací v loňském říjnu řada politických stran a společenských hnutí požaduje důslednou a radikální změnu libanonského politického uspořádání. Ta má obnášet zrušení konfesionálního systému a jeho nahrazení moderním občanským systémem, který by vytvořil cestu k nastolení silného a nezávislého civilního státu, kterému by vládly ústavní instituce a nikoliv vůdci jednotlivých konfesí, kteří dostali Libanon do současného stavu podle názoru většiny opozičních stran a účastníků demonstrací. Co si o požadavku zrušení konfesionálního systému myslíte? Je v praxi možné ustavit v Libanonu civilní stát?
ÍF: Musíme si přiznat, že lidé jsou už naštvaní z politické reality a že je zde poptávka po přehodnocení společenské smlouvy a politického systému. Zároveň ale musíme brát v potaz, že jde o nesmírně citlivé téma, pokud jde o přístup k oprávněnému požadavku na změnu na jedné straně a otázkou konfesí a konfesionální vyváženosti v Libanonu na straně druhé. Nemůžeme se ke konfesím jednoduše otočit zády a tvářit se, že neexistují, protože by nás to uvrhlo do vzájemného zajetí a země by tak či onak skončila rozdělená. S tím, že si toto vážně uvědomíme, můžeme směřovat k variantě ustavení civilního státu. Základem pro něj je moderní volební zákon, na kterém musíme začít pracovat v parlamentu s veškerým nasazením. Problémy s ustavením civilního státu se týkají Orientu jako takového. Můžeme jít do historie až k faraonům či Chammurapimu a nikde nenajdeme civilní stát. Věříme však, že se nám to v Libanonu může podařit a pokusíme se o to přese všechny složitosti.
RS: Jaké má současná vláda alternativní možnosti ve finanční a ekonomické oblasti, v případě, že by selhala vyjednávání Libanonu s Mezinárodním měnovým fondem?
ÍF: Věřím, že jednání s MMF neselžou, ačkoliv se mohou zadrhávat. Na vině nejsou podle mě pouze technické důvody, ale také politická rozhodnutí. Parlament se snaží sjednotit svoji pozici, abychom dosáhli dohody s MMF. Opravdu si to přejeme.
RS: Jaký je Váš názor na případnou možnost integrace libanonské a syrské ekonomiky?
ÍF: Tyto úvahy pro nás nemohou představovat cestu. Libanonsko-syrské vztahy – zvláště na ekonomické úrovni – musí být přirozené. Strategické zájmy Libanonu vyplývají ze skutečnosti, že Sýrie je naší branou do světa. Naše geografická poloha je daná a Sýrie je náš jediný soused. Musíme k této otázce přistupovat uvážlivě.
RS: V pondělí 29. června informovala izraelská média, že izraelská vláda schválila průzkum zemního plynu v oblasti Alon D, tedy v někdejším bloku 72, o který se mezi Libanonem a Izraelem vede spor. Prezident Mišel Aún prohlásil, že izraelské vrty pro těžbu ropy a zemního plynu ve sporné oblasti představují vážný problém a varoval, že Libanon nedopustí pronikání do svých mezinárodně uznávaných teritoriálních vod. Jaké kroky jsou ve hře? Může být tento krok chápán jako nepřátelský akt Američanů proti současné libanonské vládě?
ÍF: Nemám nejmenších pochyb, že otázka těžby plynu v bloku 72 a povolení ze strany izraelské vlády představuje formu pokusu o nátlak na náš stát a jedním z důvodů je snaha donutit Libanon, aby se podřídil Frederickově linii, která nás připraví o stovky miliard dolarů. Američané se ve službách Izraele snaží dotlačit Libanon, aby se smířil s tímto požadavkem, autorizace průzkumu je pokus o nátlak na libanonskou vládu. Jsme přesvědčeni, že průzkum – a především v bloku 72 – vytvoří strach mezi Libanonci, že Izrael bude krást plyn z podmořských bloků 9 a 10. Síly libanonského státu a všechny složky libanonské společnosti – hnutí odporu nevyjímaje – na to nahlíží s maximální obezřetností.
Rozhovor pro Rebuildsyria.cz pořídil Karím al-Árif. Publikujeme ve spolupráci s webem Rebuild Syria. Zveřejňujeme se svolením.