Marek Pavka ve svém článku ukazuje jiný pohled na Marii Terezii z perspektivy moravských dějin. Od toho českého dokonce diametrálně liší.
Pokusím se doplnit článek Ivo Šebestíka o pohled z Moravy. Ten je totiž jiný než pohled český a mnohdy je dokonce diametrálně odlišný. Klíčovým faktorem je skutečnost, že moravští stavové na počátku 40. let 18. století na rozdíl od stavů českých zůstali Marii Terezii věrní, když ji uznali za svou panovnici, tedy moravskou markraběnku. To Marie Terezie Moravanům nikdy nezapomněla, stejně jako skutečnost, že se v roce 1742 Prusům ubránilo Brno a v roce 1758 Olomouc.
Císařovna tak Moravu osamostatnila od Čech ve správní sféře zrušením České dvorské kanceláře (1749), v soudní sféře vytvořením samostatného apelačního soudu pro Moravu (1752) a v církevní sféře povýšením olomouckého biskupství na arcibiskupství (1777). Morava a Čechy se díky tomu staly rovnocennými korunními zeměmi.
V této éře také startuje rozmach moravského textilního průmyslu. Marie Terezie přivedla do Jihlavy nizozemské odborníky na soukenictví, díky čemuž se Jihlava stala druhým největším producentem sukna v podunajském soustátí. V roce 1767 vzniká manufaktura na zpracování vlny v Uničově, která se stala jednou z největších továren svého druhu v monarchii. Ve stejném období je zahájena manufakturní textilní výroba v Brně, kde vyniká jméno Johanna Leopolda Köffilera, jehož sukno se vyváží do Ruska, Itálie a na Blízký východ. Tento podnikatel také v Brně založil Půjčovní banku a vůbec první dělnickou kolonii v habsburské monarchii. V roce 1766 kupují Salmové blanenské panství i s jeho hamry, jež se staly základem pozdějších železáren v Blansku, které byly dlouho největší továrnou v monarchii. V roce 1763 potom dochází k události, která ovlivňuje východní část moravsko-slezského pomezí dodnes – na území dnešní Ostravy je nalezeno uhlí.
Vláda Marie Terezie znamená pro Moravu též velký kulturní rozmach. Uveďme jen nejvýznamnější stavby z tohoto období: Kostel Jména Panny Marie ve Křtinách (národní kulturní památka ČR), měšťanské domy v Novém Jičíně (v roce 2015 oceněno jako Nejkrásnější náměstí v ČR), zámek Vizovice (národní kulturní památka ČR), barokní hřbitov ve Střílkách (národní kulturní památka ČR), zámek Leopoldsruhe u Pohořelic (kulturní památka ČR), kostel Nejsvětější Trojice v Drnholci (kulturní památka ČR), interiéry kroměřížského zámku (součást světového dědictví UNESCO), poutní kostel Očišťování Panny Marie v Dubu nad Moravou (kulturní památka ČR), zámek Slavkov u Brna (národní kulturní památka ČR), kostel sv. Jana Křtitele v Kroměříži (kulturní památka ČR), kostel Stětí svatého Jana Křtitele v Hranicích na Moravě (kulturní památka ČR), zámek Kupařovice (kulturní památka ČR), přestavba Dietrichsteinského paláce v Brně, zámek v Napajedlech (kulturní památka ČR), kostel Zvěstování panny Marie ve Šternberku (kulturní památka ČR), zámek v Rájci-Jestřebí (národní kulturní památka ČR). Nejsou tyto památky dokladem alespoň jisté prosperity? Anebo jinak, zůstane i z naší doby na Moravě tolik architektonických skvostů?
Moravští umělci dobývali Evropu, ať už jde o Jakoba Fellnera z Mikulova, nejvýznamnějšího barokního architekta Uher či Gottfrieda Bernharda Göze, malíře z Velehradu, jehož tvorbu nalezneme v Řeznu, Solothurnu i slavném klášteru Admont. Jiný malíř Martin Ferdinand Chvátal z Němčic na Hané uspěl na carském dvoře, takže jeho díla nyní nalezneme v Ermitáži i v Treťjakovské galerii.
Probouzela se také moderní věda. Christian Mayer z Modřic, který se stal profesorem matematiky a fyziky v Heidelbergu, jako vůbec první vysvětlil existenci dvojhvězd. V roce 1746 markraběnka umožnila založení první akademie věd v celé habsburské říši, totiž olomoucké „Společnosti neznámých učenců v zemích rakouských“, která vydávala první vědecký časopis na území podunajského soustátí „Měsíční výtahy starších a novějších učeností“.
Olomouc měla Marie Terezie vůbec velmi ráda. Zúčastnila se zde například vysvěcení Sloupu nejsvětější trojice (součást Světového dědictví UNESCO). Po odražení pruského útoku povýšila šestnáct městských radních na šlechtice a doplnila znak věrné Olomouce štítkem s iniciálami F. M. T. (Franciscus – Maria Theresia) na prsou moravské šachované orlice. Uhradila městu válečné škody ve výši 25 tisíc zlatých a každoročně ve výroční den ukončení pruského obléhání Olomouce – 2. července – mu udílela subvenci na připomínku jeho bojových tradic. Byl to také – na její přání – olomoucký biskup Jakub Arnošt z Lichtenštejna-Kastelkornu a nikoli pražský arcibiskup, kdo ji v roce 1743 korunoval na českou královnu.
Jistě, bylo to též období, kdy obyvatelstvo Moravy trpělo válkami a kdy se na lesonickém panství na Horácku v roce 1775 vzbouřili místní rolníci. Ale císařovna a markraběnka na tyto události reagovala prozíravě. Na rolnickou vzpouru odpověděla vydáním robotního patentu z toho samého roku, který podstatně zmírnil robotní povinnosti. Místa zpustlá ve válkách kolonizovala – například Čejč na Hodonínsku francouzskými osadníky. A k válkám obecně si vypěstovala odpor hraničící s pacifismem. Znám je její výrok: „I průměrný mír je lepší než úspěšná válka.“ Kolik současných evropských státníků by dokázalo pronést takováto slova?
Jejími nejdůležitějšími spolupracovníky byly osobnosti bezprostředně spjaté s Moravou. Vnitřní reformy řídil Bedřich Vilém hrabě Haugwitz, majitel zámku v Náměšti nad Oslavou. Zahraniční politika byla v rukou Václava Antonína hraběte Kounice, příslušníka významného moravského rodu, který byl hlavním autorem tzv. diplomatické revoluce, jež ukončila téměř tři staletí trvající nepřátelství mezi Habsburky a Francií. Vychovatelem následníka trůnu, tedy Josefa II., byl nejvyšší komoří Antonín Karel Salm-Reifferscheidt, majitel rájeckého panství. Velký vliv měl i předseda Nejvyšší rady pro Nizozemí a dvorní důvěrník hrabě Emanuel Silva-Tarouca, majitel zámku v Čechách pod Kosířem, nedaleko Prostějova. V justiční sféře je klíčová role Josepha von Sonnenfelse z Mikulova, který prosadil zákaz mučení, k němuž došlo patentem z 2. ledna 1776. Že to není nic samozřejmého ani dnes na „vyspělém Západě“, ví každý, komu je známo, co prováděli francouzští výsadkáři v Alžírsku nebo Američané v rámci boje proti terorismu (s podporou české vlády).
Morava tedy za vlády Marie Terezie profitovala politicky, ekonomicky i kulturně. Podle kunsthistorika Richarda Biegela se „od poloviny 18. století moravská kosmopolitní osvícenská společnost stává jedním z hlavních ohnisek kulturního rozvoje habsburského soustátí – a to v době, kdy význam Čech poměrně rychle klesá.“
Moravané proto patřili k předním propagátorům památky Marie Terezie. Ještě za jejího života v roce 1747 Jan Kryštof Handke, malíř z Janušova u Rýmařova, vytvořil portrét císařovny na nejčestnějším místě olomouckého radničního orloje. Velehradský mnich Alanus na počest markraběnky složil hanáckou operu. Dvorním malířem Marie Terezie, který portrétoval svou mecenášku i její příbuzné, byl Johann Nepomuk Steiner z Jihlavy. Monumentální pomník císařovny ve Vídni, který dnes patří ke světovému dědictví UNESCO, vytvořil se svým učitelem Casparem Zumbuschem brněnský sochař Antonín Břenek (Anton Brenek). Autorem sousoší Marie Terezie v Prešpurku, které v roce 1921 zničili českoslovenští legionáři, byl tamní rodák s moravskými kořeny Ján Fadrusz. (Důvody, proč by socha Marie Terezie měla v Bratislavě opět stát, shrnuje zde Eduard Chmelár)
Když jsme u Uher, dovolil bych si ještě jednu poznámku.
Maďaři měli tolik velkorysosti, že v Szigetváru postavili jako součást parku turecko-maďarského přátelství sochu osmanskému sultánu Sulejmánu Nádhernému, přestože proti Turkům tři sta let bojovali a právě Sulejmán obsadil velkou část země včetně Budína. Skutečně chceme dosáhnout stavu, kdy bude pro Maďary přijatelný pomník Sulejmána Nádherného, zatímco u nás nebude přijatelná socha Marie Terezie?