Historik Jiří Malínský recenzuje novou knihu M. Krause Historický vývoj sociálního významu sportu ve společnosti.

O vztahu Prahy a Bruselu se proslýchá mnohé; je předmětem polemik, pochybovačných soudů (těch je přehršel), ale i pozitivních prvků (není jich tolik, ale i o existenci těch, které nelze zpochybnit, se nedozvíte nic). Fyzický stav naší zejména mladší populace je znepokojující; dat a povzdechů je víc než dost. Prvorepubliková, ale v mnohém i poválečná tělocvičná tradice zarůstají ve veřejném povědomí travou; konzumno vítězí nad sportem, tělovýchovou zejména rekreační a výkonnostní a projevuje se i zřetelně slabšími výsledky země hlavně v kolektivních sportech včetně těch nejpopulárnějších – hokeji a fotbalu. Zevrubnou pozornost tomuto ožehavému tématu věnoval ve své sevřené studii Historický vývoj sociálního významu sportu ve společnosti přední činitel České tělovýchovné unie (pokračovatele ČSTV) mistr sportu Michal Kraus (současně i jedna z nejvýraznějších a nejdůraznějších osobností české a československé polistopadové politiky).

Publikace vydaná příznačně v na sport zaměřeném nakladatelství Olympia se snaží o komplexní pohled na oblast sportu a tělovýchovy in toto. Nepostrádá přitom ani – to je zvlášť záslužné – i historický rozměr. Tomu odpovídá i Krausovo členění textu. První část Historický vývoj sociálního významu sportu v ČR (s. 11 – 27) začíná netradičně prehistorií a vysledovává v tomto ohledu našich dějin první známky a znaky vzniku a rozvoje sportu.  Smysl tohoto kroku přibližuje i zvolené motto „… Sport má zvláštní společenskou roli jakožto nástroj sociálního zabezpečení a integrace, je důležitým nástrojem podpory mezikulturního dialogu a mimořádným způsobem přispívá k rozvoji a prosazování zásadních společenských, kulturních a výchovných hodnost jako je čestnost, tolerance a vzájemná úcta, solidarita, dodržování pravidel, týmový duch a sebekázeň. Sport hraje v evropské společnosti zvláště významnou roli, pokud jde o zdraví, vzdělávání, sociální integraci a kulturní hodnoty“ (s. 9) a je zvoleno z textu vládní Bílé knihy o sportu. Nese v sobě antickou ideu souladu krásy fyzické i duchovní (ideálu kalokagathie) a současně v sobě zahrnuje i moderní coubertinovský i sokolský pohled hájený oběma meziválečnými československými prezidenty TGM a EB. Naznačuje současně autorovu metodu, metodologii i odborný pohled. Včetně zásadního sociálního a aktuálního společenskoborného aspektu této významné součásti lidského života.

Historie sportu a tělovýchovy – nástin

Z prapůvodního východiska sportu a tělovýchovy – kultovních slavností a obřadů – se autor dostává k prvním známkám sportu v užším slova smyslu především v antice, ale obírá se i alternativními civilizačními okruhy. Všímá si antických olympijských a panhelénských (všeřeckých) her i ideálů a konceptů, které v této době vznikaly. Do moderní Evropy se tyto prvky začaly vracet velmi zhruba během renesance spolu s prvky tělesné výchovy, které Kraus demonstruje na odkazu učitele národů, myslitele, vývojového revolucionáře a posledního biskupa raně novověké Jednoty českobratrské Jana Ámose Komenského (JAK). Základní myšlenky, uplatňované JAK, jsou až překvapivě současné (pohyb základní biologickou potřebou dítěte, pohyb a sport zlepšují jeho zdraví, pomáhají navazovat kamarádství a učí smiřovat se s prohrou atd.). Tyto myšlenky obsahuje už Komenského dílo Informatorium školy mateřské. Úzce s tím souvisí i demokratickým socialismem převzatá zásada třetinových osmihodinových dnů (spánek, práce, zábava a /sebe/zušlechťování). Na Komenského v osvícenském 18. století navázala řada dalších myslitelů (John Locke, Johann Christian Gutsmuths, Jean Jacques Rousseau). Od poloviny 18. století začaly v Anglii vznikat první sportovní kluby, které svým úsilím poznamenávaly i kontinentální Evropu (např. německé hnutí turnerů, které ovlivnilo sokolskou myšlenku Tyršovu). Z kolébky moderního sportu – Spojeného království Velké Británie a Severního Irska – se ve druhé polovině 19. století rodí moderní pojímání tělocvičných aktivit i jejich organizační struktura včetně prvních mezinárodních federací. Pierre de Coubertin oživuje antický olympijský ideál a symbolicky zahajuje první moderní olympiádu r. 1896 v řeckých Aténách. Jak Kraus prokazuje, sport a tělovýchova mají své hluboké historické kořeny a už ve svých moderních prapočátcích (Komenský) zahrnují základní myšlenky, na nichž je budována také jeho studie-příručka.

Druhá polovina minulého století zesiluje impulzy předcházejícího času, odděluje amatérský a profesionální sport i tělesnou výchovu ve smyslu fyzické hygieny těla. Sport se současně stává výrazným prvkem zdravotní a sociální prevence, ale i svébytným komercionalizujícím se odvětvím; zvlášť dobře je to vidět na přípravě i průběhu olympijských her, které se z původních skromných počátků rozrůznily na letní a zimní a rozrostly se i počty jejich dějišť a zápasišť. Obdobný vývoj probíhal i v sovětizované části světa, kde byl centralizován do jedné střechové organizace slučující klasický amatérský rekreační a výkonný sport s tzv. státním profesionalismem. Pružinou profesionalizace byl strmý nárůst nároků i soustavně se zvyšující úroveň dosahovaných výsledků. Napříště už nebylo možné vystačit s vlastní zkušeností a poměrně rychle se vyvíjely i servisní odbornosti nejrůznějšího typu (servismeni, trenéři, lékaři, agenti, menedžeři), bez nichž se jeho fungování propříště stalo nepředstavitelným. Vznikaly, jak uvádí Kraus, i jejich střechové kontinentální a globální organizace. Sport a tělovýchova se staly organickou součástí moderního životního stylu.

Počátky moderní tělovýchovy a sportu v Česku a Československu

V druhé části své publikace Historický vývoj sociálního významu sportu v České republice (s. 28 – 49) se autor snaží věcně vylíčit dějinně pracovní nástin tohoto jevu v naší společnosti. V českých poměrech se první známky příklonu k tělocvičným aktivitám objevují během josefínských reforem; r. 1810 byla v Praze zřízena první vojenská plovárna. Současně se prohluboval společenský záběr – všeobecnost – povinného vzdělání i pro ženy. Propagátorem tělesné výchovy byl kněz-reformátor a utopický socialista Bernard Bolzano. První osnovy tělesné výchovy vznikly v polovině sedmdesátých let předminulého století. V Panské ulici byl založen tělocvičný ústav v třicátých letech předminulého století mj. prací Jana Malypetra, českého učitele a předchůdce Miroslava Tyrše. R. 1862 byla založena – pomineme-li turnery – nejstarší tělocvičná organizace Sokol (Česká obec sokolská). Tyrš byl i tvůrcem českého tělocvičného názvosloví. R. 1869 vznikl tělovýchovný Spolek paní a dívek pražských. Rozvoj tělesné výchovy vrcholí – jak upozorňuje Kraus – v osmdesátých a devadesátých letech předminulého století. Vzniká olympijské hnutí (Český olympijský výbor r. 1899), socialistické tělocvičné hnutí Svaz dělnických tělocvičných jednot (DTJ r. 1896), první fotbalové kluby (SK Slavia Praha), krátce po několikaletém intermezzu bandy hokeje po r. 1900 i lední hokej. V osmdesátých letech počíná svou činnost i Klub českých turistů. Sportovci výrazně přispívají společnosti i při vzniku moderní – novočeské – státnosti. Zejména to platí pro ČOS a DTJ.

Sportovci se angažovali i v druhém benešovském československém odboji. Nebylo to náhodou – tělocvičným aktivitám byli oddáni i první tři českoslovenští prezidenti TGM, EB a EH. Objevuje se i prvorepubliková společenskopolitická organizace (Poradní sbor pro tělesnou výchovu r. 1920). R. 1937 byl Hodžovou vládou zřízen Ústřední úřad pro tělesnou výchovu srovnatelný s možným ministerstvem sportu. V komunistickém období volně navázal na tyto instituce Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV). Jak zdůrazňuje Kraus, obdobné snahy jsou pozorovatelné i u starších členů Evropské unie; jsou, jak dodává, možnou konstruktivně dělnou a tvořivou variantou-inspirací i pro neoliberalistický chaos současného Česka. Obsáhlé citace z dobových dokumentů poukazují na význam, který sportu a tělesné výchově přikládal tehdejší stát. I přes autoritativní (zprvu totalitní) prvky v práci ČSTV vznikl stále inspirativní základ, který zůstává i v tomto ohledu zásadní výzvou.

Polistopadová česká současnost

Polistopadové období se v tomto ohledu stalo svým působením silně rozporné. Demokratizace měla dvojí tvář: nesporné uvolnění se postupně proměnilo v komunistoborném chaotickém počínání v nesystematické rozvolnění. I aktivity, podniknuté po rozbití Československa, prakticky končily touto premisou. Kraus, který jako poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byl jejich bezprostředním svědkem, sledoval postupné opouštění zásad, bez kterých kvalitní řízení a ovlivňování tělocvičného ruchu není možné. Určité zlepšení situace během působení Zemanovy, Špidlovy, Grossovy a Paroubkovy vlády bylo opuštěno druhou vlnou vlád pravicových. Kraus v této souvislosti výslovně uvádí: „Tím došlo k faktickému kolapsu státní politiky v oblasti podpory aktivního a zdravého způsobu života populace a k postupné likvidaci základních článků sportu, tj. tělovýchovných jednot a sportovních klubů.“ (s. 45) Tyto závěry dokládá autor četnými grafickými srovnávacími doklady: podíly financování sportu v jednotlivých zemích prostřednictvím domácností a veřejných rozpočtů, vývojem počtu SK a TJ i v časových řadách, i Jech vlivy na délku a kvalitu života. Závěry, které z toho plynou, jsou neúprosné. Chaotické bezhlavě škrtové úspory na sportu a tělovýchově se jevově projevily vzestupem zdravotních a protidrogových výdajů.

Šestileté období tří pravicových vlád představovalo i v tomto ohledu pro pátého polistopadového sociálně demokratického premiéra Bohumila Sobotku a jím řízenou vládu velkou výzvu, ale také podnět pro upevnění a rozšíření elektorátu ČSSD. Truchlivou skutečností, ostře kontrastující s volebním programem strany, bylo opomenutí zřízení orgánu navazujícího na tradice První republiky. Až do r. 2015 nedošlo také k zvýšení rozpočtových výdajů povážlivě redukovaných pravicovými vládami. Souhrn těchto povážlivých činů násobený aférou na MŠMT namísto očekávatelného vzestupu podle Krause (poměrně dlouhou dobu kritického expertního pracovníka tohoto rezortu) naopak vyústil ještě v prohloubení krize české tělovýchovy a sportu. Jejími hlavními znaky jsou v Krausově pojetí absence reálné vládní strategie i systému strukturované finanční podpory sportu, právní regulace sportovního prostředí a o 50% nižší organizovanost obyvatelstva ČR oproti průměru unijní Evropy. Zlověstným stínem finanční diskriminace velmi podstatné části dětí v přístupu k sportu zůstává i neúnosná amortizace hmotného nemovitého majetku celospolečenského sportovního hnutí (z 90% je starší než 30 let).

Důsledky tohoto neblahého stavu jsou zřejmé: 66% populace ČR je obézní; zdravotnické výdaje spojené s tímto stavem se blíží 100 mld Kč ročně. Alarmujícím datem je skutečnost, že alespoň 1 hodinu denně provozuje tělocvičné aktivity toliko pětina dívek a čtvrtina chlapců. Kriticky se snižuje odbornost ve sportu. Sílí pohybová negramotnost. Až 90% uchazečů o práci v bezpečnostních sborech není s to splnit požadované fyzické – ale také psychické – limity. Své údaje dokresluje Michal Kraus řadou aktuálních údajů založených mj. na časových řadách. Tento vývoj – dokončuje Kraus tento temný obraz české společnosti – se objevuje ve značné míře i u studentů Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Jinak řečeno: v české společnosti sílí nejrůznější projevy zhýralého životního stylu.

Kudy z neblahého stavu I

Ve třetí části své publikace Moderní státní podpora sportu jako významný sociální faktor rozvoje společnosti (s. 49 – 60) se autor obírá alternativou tohoto až osudově působícího déletrvajícího stavu. Vychází přitom ze standardů Evropské unie jako výchozího sdružení srovnatelných zemí. Na zlomu století se začal v unijní Evropě měnit náhled na částky vkládané do sportu a tělovýchovy: z dotací se měnily na cílené investice jako ostatně všude v komplexu odvětví rozvoje člověka. Základní poslání: efektivní a tvořivá pracovní síla, bez nějž reprodukční řetězce moderní společnosti ztrácejí svůj smysl a postupně se rozplývají v možném hyperstagflačním chaosu, je tím jen potvrzeno. Časovaná bomba upadajícího zdravotního stavu – jak upozorňuje Kraus – zabíjí ročně podle výstupů Evropské komise půlmilion lidí a z jejího rozpočtu ukrajuje až 100 mld EUR (?). Zhýralost a jí ovlivněný životní styl v každém případě odčerpává značné částky, pro něž by našlo prospěšnější využití. Zvládnout věcně duel ctnosti a zdraví narušující neformálnosti není v demokratické – i méně demokratické – společnosti snadné.

Tuto výchozí myšlenku ilustruje autor na dosažitelných údajích. Přibližně třetina dospělých v Evropské unii je pohybově neaktivní, což se projevuje i značným podílem na celkovém počtu zemřelých (smrtnosti). Ještě varovnější jsou tyto údaje u mladých: až 80% sdílí životní styl prostý pravidelných pohybových aktivit; zhruba 70% stráví v průměru 2 hodiny denně u počítačů a sledování dalších elektronických médií. V případě České republiky jsou tyto údaje o poznání horší, což se projevuje setrvalým oslabováním společenské váhy jednotlivých sportů. I tady sehrává administrativní kreténismus, charakteristický obecně pro evropskou postmodernu, svou neblahou úlohu.

Kudy z neblahého stavu II

Další část publikace je věnována analýze palety pozitivních alternativ tohoto neblahého stavu (s. 49 – 60). Pojem-termín gramotnosti je rozšiřován na další lidské činnosti a aktivity. Jednou z nich je také pohybová gramotnost. V současnosti je finančně zajišťována hospodářskými aktivitami tělocvičných a sportovních klubů-spolků, příspěvky členů a jejich rodin, dotacemi svazů (přerušenými r. 2017) a dotacemi obcí. Její význam pro kvalitu života a životního stylu je až klíčový. Je přirozenou součástí sociální politiky. V sportovní oblasti je nutné vyhledávat robustní talenty a systematicky rozvíjet jejich vliv na kvalitu hodnotových orientací a mravnost zejména dětí a mládeže vůbec. To platí od předškolního věku až k zralému seniorství. Nepopiratelný je i pozitivní vliv tělocvičných aktivit na kvalitu pracovní síly. V současné české společnosti je tomu však spíše naopak, uvádí Kraus: „Pohyb je většinově považován za méně důležitý než jiné aktivity a převládá vědomí, že tělesná výchova má oproti ostatním předmětům, např. matematice, menší význam. Jestliže v předchozích generacích, počínaje generací dnešních čtyřicátníků byla tělesná výchova jednoznačně nejoblíbenějším předmětem, v dnešní době ji žáci základních škol uvádějí mezi třemi nejméně oblíbenými předměty a již od první třídy 1/3 žáků se pod nejrůznějšími záminkami z tělesné výchovy omlouvá, což je rodiči dětí podporováno a učiteli tolerováno.“ (s. 53) Ve srovnatelných zemích je situace naopak až naprosto opačná. Chyba je však i v osnovách (rámcových vyučovacích programech) tohoto předmětu limitujících podnětnou hravost ve strohý jednostranný – a tím i velmi málo produktivní a efektivní – prospěch sportovních výkonů. Zcela je také opomíjen další rozměr sportu: národní hrdost.

Ustanovení § 6a odstavce 2 zákona č. 230/2016 sice výslovně – ale také do značné míry platonicky – obcím i krajským samosprávám ukládá systematické zpracovávání zevrubných plánů rozvoje sportu (zákon tu navazuje na obdobně zaměřené unijní dokumenty i samotné komunitární právo). Rozvoj elektronizace i čtvrté průmyslové revoluce pronikavě omezil pracovní fyzické aktivity, jež by právě sport měl nahradit a přetvořit v ustálenou pravidelnou aktivitu individua i společenských kolektivů) včetně spolkaření jako významné společenskotvorné aktivity. Těžiště sociálního rozměru sportu a tělovýchovy je v harmonizaci žití života, především v účinném předcházení zhoršování zdravotního stavu včetně bezprostředního biologického ohrožení života. Praktickým těžištěm podpory rekreačního a výkonnostního sportu jsou především obce. (Biologicky jsme primáty-nehetnatci, kteří žijí pospolitým životem a geneticky mají zakódovánu každodenní potřebu soustavného pohybu – viz život lidoopí a kosterní nálezy pralidí).

Sport současně usnadňuje včleňování menšin všeho druhu vytvářením inkluzivní a solidární společnosti. Má tři základní součásti, uvádí Kraus: vztah ke státu, participaci na trhu práce a začlenění do občanské společnosti. Neúspěch ve sportovní soutěži má často pro dorosteneckou a jinošskou (dívčí) mládež dalekosáhlé důsledky až celoživotního charakteru. Souvisí úzce i s její sebedůvěrou (sebevědomím). Ovlivňuje rovněž kvalitu inkluze jedince sociálních kolektivit. Platí to zejména pro fyzicky postižené jedince. Ale i zde je v naší zemi podpora postižených (handicapovaných) sportovců nedostatečná a nedůsledná. Totéž lze i o seniorské populaci. Prakticky neexistují pracovní kontakty ministerstva práce a sociálních věcí s ministerstvem zdravotnictví, sportovním prostředím i místními samosprávami. Kraus to dokládá výstižně na srovnání kvality života obyvatel naší republiky se Švédskem: zatímco rozdíl v průměrné délce života jsou 4 léta, v případě zdravé, zatímco chorobami a neduhy minimálně postižené části života je to devět let. (s. 60) A to včetně souvisejících výdajů veřejných rozpočtů.

Sport jako veřejná služba    

V poslední, čtvrté části své práce se autor obírá významem sportu pro prevenci (s. 60 – 67). Sport je podle Krause z tohoto hlediska samozřejmou veřejnou službou, jak to zakotvují i vládní dokumenty. Služby veřejného sektoru mají výhradně terciární ráz. Sport není výrobou. Rovněž není pouhou podporou volnočasových aktivit mládeže. V tomto ohledu jednoznačně mluví aktuální vládní dokumenty mj. Sobotkovy vlády. S tím souvisejí i akce typu Program zdraví 21.  Takto získaná (přesvědčená) mládež snáze odolává náporům všemožných společenských patologií.

Pronikavý vzrůst příjmů profesionálních sportovců i profesionálních špičkových sportovních klubů vedl k sponzorování celé řady veřejných aktivit namnoze sociálního rázu. Česko není v tomto ohledu výjimkou. Od r. 2005 se navíc unikátně stará o sociálně slabé olympioniky-medailisty. Přispívají k tomu i velmi významně docilované zisky, které v globálním měřítku, jak upozorňuje Kraus, činí ze sportu a tělovýchovy makroekonomicky významné odvětví. Na tvorbě HDP se v unijním průměru podílí 4% (v Česku 3%), na trhu pracovní síly (celkovém počtu zaměstnaných) 6% (v Česku 4%), tj. zhruba 200 000 úvazků na přepočtené stavy. Na příjmech státního rozpočtu dosahuje 3,5% HDP v unijním průměru, což by v českém případě mělo činit ročně kolem 55 mld Kč a vede k závěru, podle autorových propočtů, že 1 Kč investic do sportu a tělovýchovy implikuje kolem 3,50 Kč zisku.

Evropská unie se v lednu 2014 na shromáždění věnovaném investicím do sportu dohodla na zvýšení investic do sportovní infrastruktury, zpracování studie obírající se účinností a udržitelností sportovních akcí (mnohé v tomto ohledu to přímo i nepřímo prokazují restrikce, jež jsou důsledkem probíhající pandemie) i mapování nových trendů v sektoru sportovních průmyslů včetně zvyšování jejich podílů na HDP a zvyšování zaměstnanosti v sportovním sektoru. Tento uvažovatelný rozvoj je dán šířením rekreačního a výkonnostního sportu. Z pohledu takto pojatého souboru opatření jsou nejvýraznějšími multiplikátory stavební průmysl a aktivity související s turismem. Nová práce ve sportovním dodavatelském řetězci vytváří až 0,65 pracovního místa (pozice). V příloze své studie (s. 75 – 109) zveřejňuje Kraus seznam základních aktuálních dokumentů souvisejících s řízením a spravováním sportu a ve 4 případech otiskuje také jejich plné znění.

…

Pestrý a všeobjímající Krausův pohled na svět sportu a tělovýchovy je nanejvýš zajímavý nejen pro sportovní profesionály všeho druhu, ale i nezasvěcené čtenáře. Historický půdorys, pojatý autorem jako úsečná mozaika nosných dat a faktů, ilustruje pozadí, z něhož se rýsuje rozmach moderního sportu zhruba od poloviny předminulého století. Český vývoj byl oproti světovému a evropskému zpožděn vlastně jen o historický okamžik; první významný činitel Jan Malypetr, který pronikavě ovlivnil zakladatelskou osobnost Miroslava Tyrše, byl v mnohé ještě odleskem osvícenského století. Podíleli jsme se na rozmachu olympijského hnutí a mezinárodních soutěží včetně evropských a světových soutěží vlastně od jejich počátku. Prvorepubliková éra, v níž byl sport masarykovsky součástí ministerstva zdravotnictví (V zdravém těle zdravý duch, Paže tuž, vlasti služ) tento trend dále vystupňovala, aby zatím vrcholný výraz rozvoj sportu a tělovýchovy nalezl svůj formový (tvarově organizační) výraz v druhé polovině minulého století. Polistopadové období ne všechno, ale poměrně značnou část úspěchů, které přinesla druhá polovina minulého století, zmarnilo (zmarňuje).

Výčtem základních problémů současnosti i nedávné minulosti po r. 2000, podloženým řadou grafů a diagramů i obrazových zdrojů Kraus svůj letmý souhrn uzavírá. Jeho nezbytnou součástí je přiblížení mikrokosmu Evropské unie i komparace, které se z těchto srovnání rýsují. Zřejmě životní otázkou je překonání postmoderního zmaru morálky a odpovědnosti úzce souvisejících s rozvojem a zkvalitňováním pohybové gramotnosti. Masarykovská mravnost individua je nejen historickým faktem, ale z tohoto hlediska i palčivou otázkou dneška. Krausova publikace, doplněná základními dokumenty Evropské unie a vlády České republiky, pro to podnětně dává celou škálu potřebných argumentů a nutných dat.

Recenzovaná kniha: Michal Kraus: Historický vývoj sociálního významu sportu ve společnosti, Olympia-Praha 2020, 978-80-7376-575-0.