Milan Daniel se ve svém příspěvku zamýšlí nad možnostmi změny pozice prezidenta republiky v demokratickém systému.
V souvislosti se skončenými prezidentskými volbami v Polsku, které dopadly podobně těsně jako ty před dvěma lety v České republice, napsal matematik a komentátor Marián Kechlibar pozoruhodný komentář. Poměr 49:51 mezi poraženým a vítězným kandidátem pokládá (právem) za „pitomou, blbou polarizaci mezi pozicemi, které spousta lidí ani nezastává, jenom jsou do nich nahnáni logikou zápasu o moc“.
Způsob volby hlavy státu zatím bohužel nedává jinou možnost. Byť se prezident před volbou holedbá tím, že bude prezidentem všech občanů (nebo podobně jako Zeman těch „dolních deseti milionů“), vydrží mu jeho slib obvykle jen do doby, kdy mu zachutná moc, plně si uvědomí možnosti, jež mu skýtá ústava, především tedy, to, že není z titulu své funkce odpovědný. To mj. znamená, že se může ve funkci chovat jako monarcha.
Co s tím? Lze funkci nastavit tak, aby znemožňovala neodpovědné jednání a její nositel nerozděloval společnost?
To by samozřejmě možné bylo, pokud by k tomu byla politická vůle.
Spíše matematik Kechlibar ve zmíněném článku přichází s nápadem, jak zajistit, aby funkce respektovala co nejvíce různé názorové a politické skupiny. Navrhuje jednokolovou volbu a rozdělení funkčního období mezi kandidáty podle procentuální výše dosažených výsledků, přičemž dolní limit pro účast v tomto kolektivu by byl „alespoň 10 procent“. Kdybychom systém aplikovali na první kolo poslední volby prezidenta ČR, znamenalo by to, že „prezidenty“ by byli pánové Zeman, Drahoš a Fischer, přičemž Zeman by byl ve funkci 931 dnů z pětiletého funkčního období, Drahoš 639 dní a Fischer 236 dnů.
Systém „každý chvilku tahá (prezidentskou) pilku“ by ale sotva byl funkční, nehledě na zmatky, které by to působilo jak doma, tak v zahraničí.
Kechlibarova konstrukce je vedena snahou rozdělit prezidentskou funkci mezi více lidí, kteří zastupují různé názory ve společnosti. Toho lze ale dosáhnout i změnou zákona v tom smyslu, že prezidentem by se v jednokolové volbě sice stal kandidát s největším počtem hlasů, ale o svůj plat (aktuálně 274.500, – Kč) by se dělil podle výše zmíněného klíče s příslušnými viceprezidenty. Nemohl by rozhodovat sám, ale konsenzuálně se svými kolegy.
To by samozřejmě znamenalo snížení významu osoby vykonávající vrcholnou funkci, zároveň by to však přispělo k hledání společných stanovisek a uklidnění rozdělené společnosti. A nezanedbatelně i jako příklad.
Je to možná cesta, určitě ne jediná. Její výhoda spočívá v tom, že by ta prezidentská parta musela vyjednávat mezi sebou, zatímco vzájemné útoky a podrazy by pro jejich původce byly kontraproduktivní. Ve výsledku by vedly k degradaci jejich pozic a jejich zrušení. Komentátor Ivan Hoffman v jedné ze svých úvah píše: „Nepreferujeme konsenzus, porozumění ani win-win kompromis. Zajímá nás jenom vítězství, kterým se stane porážka a nejlépe i ponížení těch druhých. Víme-li, jak se společnost rozděluje, víme i to, jak ji spojovat.“
Radikálnější a rozhodně méně komplikované řešení problému existuje. Novinář a politik Petr Uhl ve své životopisné knize nazvané „Dělal jsem, co jsem považoval za správné“ vyjadřuje názor, že tento stát ani společnost nepotřebují prezidenta republiky. „Jestli státní správa potřebuje protokolárního člověka, který formálně svým podpisem stvrdí to, na čem se parlament nebo vláda usnesou“, píše, „tak existuje kancléřský systém a český politický systém je mu už dost blízký. V něm člověk bez jakýchkoli pravomocí reprezentuje, a když je třeba položit věnec, tak ho položí. Nebo přijme velvyslance a jeho pověřovací listiny. Či stvrdí svým podpisem, že parlament ratifikoval mezinárodní smlouvu. To jsou všechno protokolární záležitosti.“
Institut prezidenta republiky je však tradiční součástí tuzemského politického systému. Vůli k jeho zrušení si lze jen obtížně představit a je otázka, zda by to ke zlepšení vyhrocené atmosféry skutečně přispělo. O parametrické změně této pozice by se však mělo už kvůli zdraví společnosti vážně uvažovat.
Nemusí to být tak, že původcem nevoňavého odéru ve společnosti musí být nutně její hlava. Ale určitě v tom není nevinně. Je čas přemýšlet o tom, jak tomu zabránit. Výkon funkce hlavy státu by měl být především službou, jíž člověk na této pozici splácí důvěru, kterou při volbě dostal. Připustíme-li boj o moc, který vyvrcholí vítězstvím „o prsa“, uspokojením na jedné a frustrací na druhé straně, sami se na rozdělení společnosti podílíme.