Veronika Sušová-Salminen píše na okraj projevu amerického ministra zahraničí o čínské politice USA.
Projev (v originále zde a v našem stručném výtahu česky zde) amerického ministra zahraničí Mika Pompea v Knihovně a muzeu Richarda Nixona v Kalifornii zůstal v českém prostředí bez velkého ohlasu. Až na některé výjimky, ke kterým patří například článek Luboše Palaty v Deníku, ve kterém projev přirovnal k Churchillově poválečné řeči ve Fultonu. Palata Pompea chválil a dal mu za pravdu – Čína je nebezpečná tyranie.
Není příliš překvapivé, že si čeští novináři dost často vystačí s ideologickými poučkami. Proč dál Pompeovu řeč zkoumat, když tak dobře zapadá do „první signální“ a zároveň konvenuje omezeným mantinelům české žurnalistiky, která se drží hesla: východ je zlo, mezinárodní vztahy jsou bojem dobra se zlem. Jako v pohádkách.
Mike Pompeo fultonskou řeč vskutku nepronesl. Pronesl projev, který byl postaven na celé řadě falešných argumentů pokulhávajících za známými fakty. Jeho projev se spíš hlásil ke slovům Karla Roveho, bývalého poradce prezidenta George Bushe mladšího. Rove svého času prohlásil: „Jsme teď impérium, a když jednáme, vytváříme naši vlastní realitu.“ Vlastní realita je bohužel hlavním tématem řeči. Z falešných argumentů Mika Pompea ale vynikal jeden – americkou spolupráci či koncepci vztahů s Čínou v posledních téměř padesáti letech označil za neúspěch, se kterým je třeba skoncovat, neboť Čína se nestala tím, co si Spojené státy představovaly. Pompeo ale zamlčel, jaký byl skutečný cíl tohoto angažmá, když se k němu Richard Nixon a Henry Kissinger rozhodli. Jádrem jejich strategie bylo změnit konstelaci studené války, získat v Číně spřízněnou sílu a oslabit tak v globálním kontextu SSSR. Bylo to strategické rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí založené na nějaké ideologii. Cílem byla změna zahraniční politiky Číny, ne jejího politického systému. A tak dnešní ministr zahraničí USA na místě dedikovaném Nixonovi klidně komolí Nixonovo dědictví.
Namísto toho Pompeo demagogicky mluvil o Číně jako příčině americké deindustrializace a ztráty pracovních míst. Jako by se jednalo o svévolné rozhodnutí samotné Číny, a nikoliv o na zisk orientovaný zájem amerických korporací. Kdo na levné práci a nízkých výrobních nákladech v Číně vydělal? A kde tyto zisky jsou? Do kapes amerických dělníků či střední třídy logicky nezmizely, protože tam nikdy směřovat neměly…A tak dnes slyšíme: globalizace se nepovedla, na vině je Čína! Nelze tak konstatovat nic jiného, než že dědictví konce studené války, „amerického vítězství“, „konce dějin“ a unipolarity každým dnem víc a víc hořkne. V případě USA se dobře ukazuje, že místo toho, aby po vítězství USA směřovaly svoje síly do rozvoje doma, promrhaly síly a prostředky do zahraničních expanzí. Cena za to je nepochybně vysoká, ochota přiznat si chybu jen malá. Ještě horší je to s neochotou USA brát jakékoliv ohledy na základní (jádrové) zájmy zemí jako je Čína nebo Rusko, jak to tvrdě popsali v americkém prestižním časopisu Foreign Affairs Jennifer Lind a Daryl G. Press.
Americký šéfdiplomat se tak uchýlil k „renesanci“ ideologicko-misionářského postoje zahraniční politiky (něco, co jeho šéf dříve odmítal). Pompeo mluvil o nutnosti vyvolat v Číně změnu – změnit Čínu v aktéra, který nebude představovat pro „svobodný“ svět hrozbu. Na řadu přišlo i skloňování lidských práv a starý recept z doby studené války (a nejen té) v podobě podpory čínského disentu doma i v zahraničí. Strategie „dovezené změny“ je přesně tou strategií, která stále „slaví“ úspěch v Afghánistánu, Iráku anebo v Libyi (à propos, od té daly Spojené státy jaksi ruce pryč). Myšlení, které staví do centra mezinárodních vztahů domácí politické režimy států, vrací svět do jakési hypermoderní verze třicetileté války.
Pompeova řeč měla být symbolickým rozchodem s falešně prezentovanou nixonovskou politikou vůči Číně, která se během let po studené válce samozřejmě transformovala a dostala globalizační nádech. Tento výstřel z kanónu „Tlusté Berty“ plný obvinění na adresu Číny a také stylizování se do role „oběti“ Číny naráží na totální bezkoncepčnost a nekonzistenci Trumpovy politiky, kdy se doslova jeden týden nebo měsíc říká A, a další platí B. Co se chce další eskalací dosáhnout ve vztazích s Čínou, to zatím vlastně není jasné…
….i když jedna věc přece jenom jasná je.
Kontextem projevu je pokračující epické selhání „snahy“ dostat pod kontrolu pandemii koronaviru v USA. Management pandemie à la Trump se celkem logicky promítá do Trumpových ratingů podpory a oslabuje ho v jeho snaze vyhrát znovu prezidentské volby. Ty se kvapně blíží, nicméně tvrdit, že Trump má volby zcela jistě prohrané, bych si netroufla. Co je ale jisté, je to, že Čína se znovu stala volebním otloukánkem a bezkoncepční silácká gesta USA jsou snahou odvést pozornost od krachu doma, kterému se dalo aspoň částečně zabránit. Zahraniční politika, která se ocitne v plném zajetí domácího boje o moc, se vždycky stává krajně nebezpečnou.
Psali jsme: