Michael Kroh komentuje současné spory o pojetí dějin normalizace v Československu.
Díky sociálním sítím jsem se dověděl o sporu týkajícího se předlistopadové historie Československa. Rozvířil jej děkan Filozofické fakulty Karlovy univerzity Michal Pullmann, který se spolu s dalšími historiky pokusil o realistický pohled na tzv. normalizační období československých dějin. Okamžitě byl napaden, ani ne tak svými kolegy – historiky, ale především žurnalisty, a dokonce i politiky. Zajímavá diskuse se odehrává okolo tohoto tématu na webu Deníku Referendum, jehož levicová redakce Pullmanna brání proti útokům zprava i zleva. Paradoxně se na jeho stranu postavili i studenti, kteří jinak období mezi lety 1948 a 1989 většinově pojímají v duchu současné propagandy jako čiré zlo.
Pominu štvavé příspěvky okořeněné snahou o morální dehonestaci autora či antikomunistickou zaslepeností. Serióznější diskutéry je možné rozdělit zhruba do tří skupin. První dvě skupiny tvoří buď přímí pamětníci časů normalizace nebo ti, kteří svůj postoj přejali od rodičů či jiných vzorů. Ti Pullmanna zcela nesprávně chápou jako představitele oficiálního výkladu historie a protestují, že se liší od jejich vlastních nebo převzatých prožitků. Vadí jim buď jeho kritický pohled na minulost, na zlaté časy jejich mládí, nebo naopak údajná přílišná shovívavost vůči „zločinnému režimu“.
Po pravdě řečeno, na svůj individuální, subjektivní pohled mají právo obě skupiny, jak ostatně připouštějí serióznější a vědou více poznamenaní diskutéři typu Apoleny Rychlíkové či Muriel Blaive. Představovali kamínky v mozaice předlistopadového politického antagonismu a ocitli se dílem osudu na protikladných stranách pomyslné barikády. Otázkou ovšem je, zda takovýto „příběhový“ dějepis může poskytnout objektivní pohled na dějiny. Neproviní se sice proti požadavku na pravdivé zachycení dějinných událostí, ale zachycuje je fragmentárně, individualisticky, bez zasazení do historického kontextu. Pěkně to vyjádřil diskutér pod článkem Muriel Blaive ve zmiňovaném Deníku Referendum, který se podepsal jako Honza Macháček: “Historik tedy nejen že nemůže popisovat dobu výlučně na základě svých vlastních vzpomínek, ale nemůže se dokonce ani spolehnout jako na jediný zdroj na vzpomínky těch, kteří o nich ochotně vyprávějí. Takový obraz doby by mohl být pouhou pověstí založenou na představách a fantaziích hrstky exhibicionistů.“
Přesně tak. Hodnotit historii optikou kohokoli je špatné. Může to sklouznout k individualizaci a nepřesnému, až zavádějícímu popisu. Dnes se s takovým „pojetím dějin“ setkáváme často. Historie je totiž velmi složitá a rozporuplná, složitější než ideologická schémata, do kterých se jednotlivé události včleňují jako potvrzující argument. Jmenujme například Vlasovce, kteří se nám jeví pozitivně, odhlédneme-li od jejich předchozích zločinů a zrady, a soustředíme-li se jen na jejich epizodický pražský příběh. Do jiného světla se snaží řada historiků a literátů posunout i odsun sudetských Němců odkazy na příkoří, kterým byli vystaveni. Opět se zcela opomíjí jejich masová podpora nacismu a podíl na rozbití Československa. Na druhé straně, císař Zikmund nebyl jen protihusitská „liška ryšavá“, ale i státník evropského formátu a architekt církevních reforem. Ne veškerá období habsburské vlády nad Českým královstvím byla „dobou temna“, jak se tradovalo v době národního obrození.
Třetí skupina uznává, že kaleidoskopické představení „příběhů“ může být zavádějící, a preferuje o historický výzkum opřenou interpretaci minulosti. K ní se hlásím i já sám. Jsem přesvědčen, že i většina našich historiků. Přitom si uvědomuji, že ani maximální objektivita nemůže přinést jednotný, závazný výklad dějin. Brání mu jejich rozpornost, protikladnost jednajících subjektů, ale i vlastní ideologická pozice autorů. Jedny a téže události vyznívají zcela jinak například v pojetí Františka Palackého a Josefa Pekaře, Zdeňka Nejedlého a poúnorové emigrace. Různá ideologicky zabarvená hlediska prostě k historické vědě patří, a pokud nejde o vyložené lhaní (například popírání holocaustu) jsou zcela přípustná a dokonce potřebná.
Chybný je proto přístup, který i s odkazem na politický dopad volá po jakési „střední cestě“ mezi prezentovanými krajnostmi. Tak se například na sociálních sítích vyjadřuje levicový liberál v komunistickém tričku Jiří Dolejš, který vytýká Pullmannovi údajný sklon k propagandě a považuje za chybu, že tento historik debatu vůbec vyvolal. Důvodem je údajné nahrávání „stalinským nostalgikům“ i „antikomunistům“. Dolejš se rád stylizuje do role moudrého rozhodce, který udílí slovní pohlavky oběma stranám sporu. To je možné v politické debatě jako snaha o rozumný kompromis, nikoli však ve vědeckém sporu. Dolejš proto opouští oblíbenou pozici objektivistického „neutrála“ a útočí proti Pullmannovi argumenty o údajném zakrývání totalitní podstaty „stalinistického komunismu“. Nic takového ovšem Pullmann nedělá, jen na zmíněnou podstatu „navěšuje“ skutečnosti, které se jako jevy k této podstatě váží, ale nemusí s ní být ve stoprocentním souladu. Není v tom sám, podobnou metodou pracují i jeho univerzitní kolega Jakub Rákosník a mnozí další.
Postupujeme-li od obecného k jednotlivému, od podstaty k jevové skutečnosti, nemůžeme vynechávat to, co se s obecnou podstatou plně neshoduje. Život je totiž mnohem pestřejší a rozpornější než vyabstrahovaná obecná logika. Takovýto přístup k popisu historické skutečnosti byl charakteristický právě pro období před listopadem 1989. Neměli bychom jej opakovat jen proto, že zjednodušení (nejlépe do černobílé podoby) vyhovuje politikům všech názorových odstínů.
Je úsměvné, že s Pullmannem polemizují i ti, co tu dobu neprožili a projektují do ní jen vlastní předsudečné postoje. Příběhy z minulosti potřebují jen jako potvrzení předem vytvořeného obecného schématu. Jenže takto seriózní historik postupovat nemůže. Není to soudce či porotce, který musí rozhodnout stylem „ano – ne, vinen – nevinen, dobro – zlo“. Musí objasnit příčiny a důvody, které vedly k určitým událostem a na tomto základě pak vytvořit logické schéma. Je samozřejmě ovlivněn svým světonázorovým postojem, ale nemůže se řídit politickými potřebami, jak by si přál i zmíněný Jiří Dolejš, který vede v KSČM dlouholetý boj s údajnými „stalinisty“.
Děkan FF UK má naprostou pravdu v tom, že za „normalizace“ existovala určitá forma participační demokracie. Tím ale nijak nepodrývá závěry společenských věd o celkově nedemokratickém charakteru předlistopadového Československa. Prvky participace a možnost říct svůj názor nebyly totiž o všem a nebyly ani pro všechny, jen pro ty, kdo se chtěli pozitivně angažovat, zlepšovat situaci v rámci režimu. Rozvíjely se na místní úrovni i v podnicích a JZD. Dokonce bych si troufl říct, že úroveň ekonomické demokracie byla tehdy vyšší než dnes. V 80. letech se začala navíc rozvíjet i občanská společnost, především ekologické hnutí, Josef Vavroušek v 90. letech nespadl z nebe. Ohledně většinového souhlasu či nesouhlasu s režimem, o nichž se vede polemika v rámci diskuse, to je složitá otázka. Není na ni jednoznačná odpověď, protože se postoj veřejnosti k režimu měnil v čase. V 50. letech přetrvával revoluční patos (souhlas s potrestáním „zrádců“ nebyl vždy jen vynucený), který rychle ochladl po roce 1956 (odhalení Stalinových zločinů). V roce 1968 ale měla KSČ obrovskou, nikým nenadekretovanou podporu, obnovit kapitalismus až na výjimky nikdo nechtěl. Po většinu „normalizačního období“ většina chtěla spíše návrat k „Pražskému jaru“, než kapitalismus (v tomto byli zajedno reformní komunisté i nekomunisté, včetně socialistické části disentu). To se změnilo v druhé polovině 80. let, kdy nastoupila nová generace, která rok 1968 už moc nepamatovala, ale naopak pokukovala po vymoženostech západní evropské společnosti tehdy ovládané sociálními demokraty a křesťanskými stranami. Když jim to vládnoucí KSČ nemohla či nechtěla dát, prostě ji svrhli. A vůbec jim nevadilo, že v čele revolučního proudu byli nejen mladší nekomunisté z různých občanských iniciativ, ale také bývalí revolucionáři z 50. let volající tehdy po krvi údajných zrádců (stačí si přečíst výtisky Rudého práva z doby procesů proti Miladě Horákové či Rudolfu Slánskému a podívat se na složení redakce; budete dost překvapeni) a reformní komunisté z 60. i pozdějších let. To přišlo až později, kdy se do společenské debaty výrazně zapojila emigrace a majetkově postižení z dob znárodnění, a kdy mladí lidé lehce přebírali zjednodušený černobílý pohled na minulost. Pro něj můžeme najít v minulosti samozřejmě nesčíslně “příběhů”, ovšem stejně tak i pro postoj opačný. Byli zde političtí vězni (v době normalizace jich však bylo podstatně méně než v padesátých letech) i lidé, kteří nemohli vykonávat svoji profesi nebo se nedostali na vysokou školu. Vedle nich ale i velké množství relativně spokojených občanů, žijících svůj normální rodinný a profesní život. Docela trefně a realisticky o obou těchto skupinách pojednává seriál Vyprávěj.
Objektivní, syntetický pohled na dějiny by měl vyústit v poznání, proč pokus o nastolení sociálně spravedlivé společnosti získal zprvu tak velkou podporu, dostatečnou k převzetí absolutní moci, i přesto, že o excesech bolševického systému se již tehdy všeobecně vědělo. Víme přesně, jaká byla po únoru 1948 očekávání jednotlivých vrstev společnosti a jak se později naplňovala či naopak vyústila ve zklamání? Neřeknou nám to propagandistické týdeníky z 50. let, které nám čas od času servíruje televizní vysílání. Neřeknou nám to ale ani výpovědi těch, kteří zamřížovanými okny vězeňských cel viděli jen vlastní utrpení. Musíme se smířit s tím, že historii tvořili ti i oni. Ale poznat ji vyžaduje víc než jen laciné svádění všech hříchů na „stalinismus“ nebo psaní pohádek o kapitalistickém dobru a komunistickém zlu. Michal Pullmann vykonal v tomto směru významný čin už jen tím, že vyvolal diskusi, pro níž již nazrál čas. Podobně postupovali kdysi historikové z porevolučního období (období tzv. restaurace) ve Francii a dospěli k mnoha objevům, především existence společenských tříd a významu výrobní sféry pro dějinný proces. Na ně pak mohli navázat další, včetně Marxe, a vznikl zcela nový pohled na dějiny. Na vše, co z tohoto pohledu přečkalo prověrku praxí, můžeme navázat a zhodnotit nejen 40 let vlády komunistické strany, ale i více než třicet let procesu „restaurace“ (mám-li použít přirovnání s porevolučním vývojem ve Francii počátku 19. století). Zlobné výpady proti historikům – „revizionistům“ zprava i zleva naznačují, že to nebude žádná idylka, ale skutečný zápas, střet myšlenek. Jeho výsledek bude mít nicméně velký vliv na politický vývoj a toho se mnozí bojí. Stojí ale za to se jej zúčastnit.