Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že výsledky voleb v Bělorusku nejsou tou hlavní informací o dnešním politickém klání…
Letošní prezidentské volby v Bělorusku se neobešly bez teatrálních gest a rétoriky prezidenta Alexandra Lukašenka, který zemi vládne od roku 1994. Lukašenko v neděli 9. srpna obhajuje svůj post už po šesté v podmínkách vleklé ekonomické stagnace a pandemie. Zvláště napjaté jsou vztahy s Ruskem, hlavním spojencem Běloruska a po dlouhou dobu také běloruského lídra.
Jako značně napjatá se ukázala předvolební kampaň, která sledovala pravidla postsovětských elektorálních autoritářských režimů: omezení a vymezení hrací plochy voleb, regulace kandidátů a využití „administrativních zdrojů“ k neutralizaci vážné politické opozice. V dnešních volbách se tak utkají Alexandr Lukašenko a další čtyři kandidáti (Světlana Tichanovskaja, Anna Kanopackaja, Andrej Dmitrjev a Serhej Čerečeň).
Překvapení kampaně
Kampaň skrývala hned několik překvapení. Jedním z nich byla kandidatura dlouholetého šéfa banky Bělgazprombank Viktora Babarika, který představoval fakticky kandidáta běloruské byznys elity, tj. v podstatě kandidáta systémového. Jeho kandidatura byla znemožněna, Babariko a jeho syn jsou vyšetřováni a banka s ruským vlastníkem byla 12. června fakticky znárodněna. Podobně si úřady poradily s dalším systémovým kandidátem, bývalým diplomatem Valerijem Cerkalem a s populárním blogerem Sergejem Tichanovským. Tichanovskij nesměl kandidovat na prezidenta kvůli formálním nedostatkům žádosti. Na jeho místo tak nastoupila (se svolením úřadů) jeho žena Světlana, která je tak jakousi náhradnicí (v případě jejího zvolení by byla prezidentem dočasným, do nově vypsaných voleb, jak slibuje). Tichanovskij je představitelem nové, síťové opozice v Bělorusku, které se daří prostřednictvím sociálních médií a sítí dostat lidi na ulice a politizovat hlavní problémy země. Přestavuje tak nejen nesystémovou opozici, ale rovněž představitele antiestablishmentového hnutí, které se především programově vymezuje proti současným elitám.
Dalším překvapením byla míra protiruské rétoriky Lukašenkovy předvolební kampaně. Lukašenko je mistr teatrálních gest, takže je velmi těžké považovat všechna gesta a rétorické obraty za skutečnost či za odraz reálných politických posunů. Nicméně případ 33 zadržených zaměstnanců ruské soukromé bezpečnostní firmy Vagner, které Lukašenko opakovaně obvinil z přípravy „destabilizace“ volební kampaně v Bělorusku, získal na obrátkách. Celý případ je plný otazníků, protože v podstatě nesedí ani běloruská verze a ani ruská kontraverze. Vedle nich se ještě objevila další „ukrajinská verze“ (věc měla zorganizovat ukrajinská SBU, aby vložila klín mezi Bělorusko a Rusko), kterou v Rusku pustila do oběhu v pátek Komsomolskaja pravda. Lukašenko celou věc nicméně politicky využil jako nástroj k vytvoření strašáka Majdanu a jako vzkaz o suverenitě a nezávislosti Běloruska, které považuje za svoje hlavní politické dědictví. Ruská strana samozřejmě obvinění odmítá a tvrdí, že žoldáci byli jen na cestě do Istanbulu. Lukašenko ovšem v projevu k národu prohlásil ruská vysvětlení za „lhaní“ a varoval před destabilizací Běloruska, která povede k důsledkům, které pocítí až ve Vladivostoku.
K čemu je Lukašenkovi protiruská rétorika?
Je sázka na protiruskou kartu sázkou na jistotu? Například Artjom Šrajbman o tom pochybuje, protože téma vztahů s Ruskem nepředstavuje významné téma běloruské volební kampaně, kterou zajímají domácí reformy, ekonomika a poptávka pp spravedlnosti. Lukašenkův elektorát není tradičně protirusky zaměřený, zatímco běloruští nacionalisté (se západním směřováním) jsou s Lukašenkem dlouhodobě na štíru. Lukašenko protiruskou tóninou kampaně asi dost těžko získá solidnější podporu západním směrem, když před tím „zreguloval“ volební proces ve svůj prospěch i za použití některých represivních nástrojů. Šrajbman upozornil na to, že letošní okaté odstraňování politických konkurentů před volbami je výjimečné i pro Lukašenkův režim.
Na druhou stranu protiruská polická rétorika mohla být pokusem o to neutralizovat prozápadní opozici, případně přetáhnout její voliče a zároveň „voláním“ na Západ, aby pak uznal výsledky prezidenských voleb takříkajíc v zájmu probíhajícího „boje proti Rusku“. Nicméně i tato sázka je poněkud riskantní. Otevřenou podporu Západu vzhledem k charakteru nekonkurenčních voleb bude Lukašenko dostávat jen těžko, za to si dál odcizí už odcizenou Moskvu.
Vedle protiruské předvolební karty rozehrál Lukašenko i ukrajinskou kartu. Po zatčení 33 žoldáků v Bělorusku začal Minsk spolupracovat s Ukrajinou, která chce vydání lidí na seznamu zadržených za jejich účast v bojích v Donbase (navíc někteří z nich mají ukrajinské občanství). Některé ruské noviny (například prokremelský Vzglad) nazvaly Lukašenkovy kroky „vydíráním“. 6. srpna poskytnul pak Lukašenko exkluzivní rozhovor ukrajinskému novináři Dmitrij Gordonovi pro jeho kanál YouTube. V pozoruhodném rozhovoru se hovoří o celé řadě otázek, například o vztazích Lukašenka s Vladimirem Putinem, o obsahu jejich rozhovorů a pozadí některých událostí. Lukašenko také tvrdil, že současnému vedení Ruska „se Lukašenko zajídá“. V Rusku to (samozřejmě, že ne politické vedení země) komentují poněkud jinak. Například Kirill Koktyš z Ruské rady pro mezinárodní otázky míní, že tradiční lukašenovské manévrování přestalo (díky důsledkům ukrajinské krize) fungovat a vyčerpalo se. Lukašenkova manévrovací strategie „mezi“ přestala být efektivní i proto, že se stala zcela předvídatelnou, píše Koktyš dále.
Skutečnost bude komplikovanější. V daný moment je Lukašenko jediný kandidát, od kterého Moskva ví, co čekat a který přese všechno chápe, že ukrajinská cesta vztahů s Ruskem je receptem pro nekonečný bolehlav, za který všichni zúčastnění platí vysokou cenu. V projevu před lidem a parlamentem Lukašenko znovu zopakoval, že Rusko vidí jako někoho, kdo byl, je a bude spojencem Ruska. I když si stěžoval na to, že „bratrské“ vztahy Moskva vyměnila na „partnerské“ vztahy a znovu zdůraznil, že vedle něj Minsk bude rozvíjet partnerství se Západem, Čínou i USA. Zmínka o „partnerství“ a ne „bratrství“ naznačovala proměnu transakčního vztahu mezi Minskem a Moskvou, tj. ústup Moskvy z pozice poskytovatele ekonomických výhod (levnější ropa a plyn) pro Bělorusko a jeho ekonomiku. Postsovětský prostor se mění, také díky stále silnějšímu akcentu na suverenitu, které ostatně prosazuje i Rusko jako svojí „obchodní značku“. Lukašenko se zároveň postaral o to, aby na paletě kandidátů nebyl nikdo, kdo by mu mohl konkurovat ve vztahu k Moskvě, která si ovšem nemůže dovolit o Bělorusko vzhledem k jeho strategické poloze přijít. Je tak sice možné, že obvinění na adresu Babarika a Cerkala (jako o tajných koních Moskvy) nejsou zcela vymyšlená, ale v této karetní hře má prostě Lukašenko víc es v rukávu díky tomu, že je „u moci“. Zatím.
••
V letošní kampani Lukašenko sáhl k mnohem tvrdším krokům k omezení politické konkurence než v minulosti, což naznačuje jeho nejistotu v měnícím se kontextu (dopady pandemie, zhoršení vztahů s Moskvou, ekonomické problémy). Přitvrdil v protiruské rétorice, která slouží jako katapult k zdůraznění běloruské suverenity a nezávislosti. Ukrajinský Majdan v ní figuroval jako symbol k vyvolání strachu z chaosu, proti kterému Lukašenko staví „stabilitu“ (je pozoruhodné, jak moc se vlastně inspiruje v Rusku: důrazem na suverenitu, stabilitu, nejnověji i návrhem na změny běloruské superprezidentské ústavy shora). Lukašenko vědomě apeluje na „známé“ jako na garanci stability a proti němu staví „strach z neznámého“ jako bránu k politickému chaosu.
Na druhou stranu se vývoj na Ukrajině po roce 2014 stal objektivně „mementem“ politiky selhání a občanského konfliktu o směřování a o kulturní, jazykovou i geopolitickou identitu země, který brání normálnímu rozvoji společnosti. Dá se předpokládat, že ukrajinskému scénáři se po volbách budou chtít vyhnout všichni zúčastnění, i když o nějakém jeho přímém opakování událostí v roce 2014 nemůže být řeč. Bělorusko se od Ukrajiny politicky i jinak odlišuje. Povolební vývoj by se v případě problémů mohl spíše ubírat moldavským směrem (dohoda mezi EU, USA a Ruskem), i když odhadovat vývoj i napár dní dopředu je velmi těžké.
Otázkou letošních voleb není, jaké budou jejich oficiální výsledky, protože Lukašenko dal jasně najevo, že chce u moci zůstat a volební proces tomu adaptoval. Mnohem důležitější než kdy jindy se jeví otázka, co se stane po volbách? Jak velké a silné (vytrvalé) budou povolební protesty a má Alexandr Lukašenko dostatečně silnou podporu běloruského silovického aparátu? Kalibrace mezi protesty a jejich (násilným) potlačením silovými složkami určí nejspíš další osud Lukašenkova Běloruska, jak ve vztahu k Západu, tak i k sousednímu Rusku.