Adam Votruba se ve své dvojdílné eseji zamýšlí nad dvěma možnými východisky ze současné krize liberalismu.

V současnosti sledujeme nepochybnou krizi liberálního řádu. Je otázkou, jaké politické řešení stávající konflikty přinesou. V médiích je věnována pozornost analýzám současného stavu, názor na příčiny se pochopitelně liší v závislosti na politickém názoru každého jednotlivého komentátora.

Ve svém eseji chci nabídnout něco jiného než jen ohledání příčin současné krize. Dlouholeté přemýšlení o politických idejích a historických souvislostech mě vede k přesvědčení, že jádrem krize je ideologické popření jednoho ze stěžejních principů, na němž stojí lidská společnost. Nositelem tohoto popření se stal liberalismus jakožto vítězná a triumfující ideologie Západu.

V jiných (dnes zdánlivě překonaných) ideologiích byl princip, jenž mám na mysli, latentně přítomen, nebyl však explicitně vyjádřen. Mám důvod se domnívat, že jediný způsob, jak uhájit demokracii, je jeho explicitní vyslovení a obhájení. Tento princip, krátce vyjádřeno, zní: „Podstatou demokracie je kolektivní vlastnictví státního území.“

Proč liberalismus popírá prioritu kolektivního vlastnictví

První otázkou, na niž se zde zaměřím, je, proč a jak liberalismus tento princip popírá.

Historickým východiskem liberalismu byl lockovský mýtus o původu společnosti a státu. Podle něj žili lidé nejprve v přirozeném stavu, kdy měli právo na svobodu, na život, na majetek a právo potrestat toho, kdo by jejich základní práva porušil. Tento stav byl však nestabilní a proto se lidé rozhodli, že si nad sebou ustanoví vládu, které předají právo trestat. Ostatní přirozená práva jsou podle Locka nezcizitelná. Vláda je nemá právo porušovat, pokud tak činí, mají občané právo vládu svrhnout.

Tento příběh nám dnes zní natolik věrohodně, že o něm nepřemýšlíme. Nepřemýšlíme o něm ani tehdy, když si uvědomujeme nebo tušíme, že historické realitě je toto líčení vzdálené. Nicméně právě konfrontace s historickou realitou by nám mohla ukázat to, co lockovský mýtus opomíjí.

Idea práva je zde paradoxně předřazena vzniku společnosti a státu. Takové pojetí práva však postrádá smysl. Právo lze uplatňovat teprve ve chvíli, kdy jsme s dalšími jedinci ve společenském vztahu. Člověk žijící na pustém ostrově by žádné vlastnické právo neměl, neboť by ho neměl vůči komu uplatnit. Pozoruhodné je, nakolik hluboko je tato mylná premisa zakořeněna v západní kultuře. Dodnes např. v ekonomii hrají mimořádnou roli vědecké teorie, které jsou v podstatě vybudovány na tomto omylu. Z hlediska našeho tématu by však nemělo smysl se v tuto chvíli jimi podrobněji zabývat.

Lockovský mýtus bývá často srovnáván s mýtem hobbesovským. Hobbes líčí naopak přirozený stav jako válku všech proti všem. Je to stav, v němž žádné právo neexistuje, člověk má jen to, co dokáže v permanentní válce obhájit. Stát vzniká tím, že některý jedinec pro sebe uzurpuje absolutní moc. Pro ostatní je tento stav nakonec výhodný, neboť jim zajistí stabilitu, jakou by ve stavu přírodním neměli.

Lockovský mýtus se stal východiskem liberalismu, hobbesovský mýtus našel své pokračování v konceptu reálné politiky. Ve své době mohl Locke posloužit jako obhajoba pro svržení absolutistické formy vlády (resp. panovnické moci vůbec) a Lockovy ideje byly proto vtěleny např. do americké ústavy. Naproti tomu Hobbesovy ideje byly ve své době chápány spíše jako ospravedlnění absolutismu.

Podíváme-li se na to, jak skutečně vznikaly raně středověké evropské státy (bylo to v době stěhování národů), zjistíme, že tento způsob neodpovídá ani jedné ze zmíněných koncepcí. Zajímavé na tom je, že středověké mýty o původu společnosti a vlády jsou historické realitě možná blíže než obě koncepce novověkých filozofů.

Ve všech národních mýtech je ústředním motivem převzetí země kmenem. Na počátku je tedy společnost, společenství, kmen, který získává svou zemi. V zásadě jsou dva způsoby – nalezení země neobsazené člověkem (mýtus o příchodu kmene Čechů), nebo získání cizí země a to buď vojenským dobytím, nebo lstí.

Raně středověká kmenová společenství byla společnostmi svobodných rolníků-válečníků. Soukromé vlastnické právo na obdělávanou půdu bylo garantováno společenstvím a vyplývala z toho zákonitě povinnost společné území bránit.

Toto stadium, nazývané jako vojenská demokracie, netrvalo dlouho. Bylo překonáno nastolením panovnické moci, v té době teoreticky neomezené. Namísto kolektivního vlastnictví půdy a od něj odvozeného vlastnictví soukromého nastupuje panovník v roli vlastníka veškerého (státního) území. Ostatní držitelé půdy pak již nejsou v právním smyslu skutečnými vlastníky, ale mají půdu od panovníka propůjčenu.

To, k čemu zde došlo, je reálná privatizace kmenového území a politické moci vykonávané kmenem. V českých dějinách byl tento krok explicitně vyjádřen tím, že si Přemyslovci postavili hradiště na území dnešního Pražského hradu. Původně zde bylo volné prostranství určené pro kmenový sněm, na němž stál knížecí stolec pro obřadní nastolení nově zvoleného knížete. Bylo to tedy místo symbolické moci nad celou zemí. Přemyslovci si uvedené prostranství ohradili a knížecí stolec (spolu s politickou mocí) učinili soukromým majetkem svého rodu.

Dějiny státní moci jsou tedy dějinami oscilace mezi ideou státu coby soukromého vlastnictví panovníka a ideou státu coby kolektivního vlastnictví celé společnosti. Jestliže středověký panovnický stát vzniká privatizací kmenového území, moderní demokratický stát vznikl naopak „zespolečenštěním“ raně novověkého státu absolutistického (z historiků si tohoto procesu všímá např. Norbert Elias). Ze soukromého majetku monarchy se stal opět majetek kolektivní, celospolečenský.

Tento historický exkurz je po mém soudu důležitý i pro pochopení současného dění, což se záhy pokusím vysvětlit. Před tím chci ještě připojit poznámku, která se týká určité korelace mezi tím, jak společnost budovala svou obranyschopnost, a tím, nakolik byla demokratická.

Můžeme si povšimnout, že nejrovnostářštější společenství byla v minulosti ta, kde každý člen byl zatížen reálnými vojenskými povinnostmi. Tam, kde každý nasazoval život na obranu společného území, tam bylo nemyslitelné, aby někdo z toho společného vlastnictví tyl významně více než ostatní. Zásadní nerovnost vzniká tehdy, když dochází ke vzniku specializované vojenské vrstvy. Zbytek společnosti je odstřižen od politické moci a zpravidla i od přístupu k reálnému majetku. Není zjevně náhodou, že zavedení branné povinnosti v absolutistických státech, předchází nastupujícímu trendu demokratizačnímu. Za povšimnutí stojí i to, že po druhé světové válce byly evropské společnosti nejvíce rovnostářské ve svých moderních dějinách vůbec.

Historicky a podle mého soudu i politologicky je zřejmé, že celospolečenské kolektivní vlastnictví půdy a přírodních zdrojů předchází vlastnictví soukromému. Tam, kde je soukromé vlastnictví vyzdviženo natolik, že původní kolektivní podstatu popře, tam dochází k despocii.

Moderní liberální kritika se dlouhodobě zaměřuje na kritiku kolektivního vlastnictví. Bylo by vzhledem k tématu zdlouhavé všechny její aspekty vyvracet. Můžeme jim však přiznat určitou část pravdy. Demokratické společnosti se vyznačují nejen kolektivním vědomím společného vlastnictví státního území ale i jistotou vlastnictví soukromého. To dobře funguje tam, kde nejsou velké majetkové rozdíly, resp. kde většinu soukromého majetku vlastní střední třída. Ve chvíli, kdy se většina majetku ocitne ve vlastnictví úzké elity, tam převládne tendence k přisvojení zbytků státního vlastnictví a k úplné privatizaci politické moci. V této fázi se nyní nacházíme a projevuje se to mj. i přímým vstupem oligarchů do reálné politiky.

Mimochodem většina argumentů ve prospěch soukromého vlastnictví je založena na tom, že uživatel je totožný s majitelem. Mezi státem a korporací však není rozdíl v anonymitě vlastnictví, ale v jeho podstatě – stát je demokratický, korporace nikoliv.

Otázka trvale udržitelné demokracie

Pokusil jsem se popsat, co znamená princip kolektivního vlastnictví půdy a přírodních zdrojů z hlediska historického. Název kolektivní, nebo společenské vlastnictví není možná ideální, snad by se tu mohl hodit neologismus „předvlastnictví“. Nejde tu totiž o to postavit ho do protikladu k vlastnictví soukromému. Je to naopak tak, že společenské vlastnictví je nutnou podmínkou existence vlastnictví soukromého.

Z dosavadních zkušeností se zdá, že pro fungování demokracie musí být oba principy v rovnováze. Ve skutečnosti však tato rovnováha nikdy netrvá dlouho, neboť je vystřídána nárůstem majetkových rozdílů, které pak směřují k pokusům o privatizaci státního majetku a následně i politické moci. Tyto politické cykly známe z různých historických epoch – od antiky až po současnost.

Otázkou je, jestli je možné z tohoto bludného kruhu nějak vystoupit a prosadit namísto něj principy trvale udržitelné demokracie. Otázka tedy zní: Je možné zabránit střídání demokracie a despocie, nebo jde o nutný koloběh dějin?

Podívejme se, co by výše vyřčený princip znamenal pro oblast dnešní praktické politiky.

Pokusím se zde pro ilustraci vyvodit z něj několik konkrétních politických zásad. Až je zde vypíšu, zjistíte, že působí na první pohled jako nesourodá směs postulátů pravicových i levicových – tedy jako něco, co zdánlivě nejde dohromady. To, že se nám zdají následující body poněkud nesourodé, je však důsledkem toho, jak jsme deformováni vládnoucím liberálním myšlením. Některé z těchto zásad by byly ještě před sto lety samozřejmostí bez ohledu na politickou orientaci. Dnešní politický mainstream je však popírá.

Zásady, o nichž je řeč, jsou následující:

1) V moderních podmínkách je sociální stát naprostou nutností, neboť stát kontroluje veškeré přírodní zdroje. V primitivnějších lovecko-sběračských a zemědělských společnostech tato zodpovědnost společnosti za obživu jedince neplatila, neboť člověk se mohl uživit z volných přírodních zdrojů. Jelikož to v dnešní době není možné, musí být stát schopen zajistit dostatečný přístup k pracovním místům, nebo finanční podporu nezaměstnaným. Jinak by totiž (tím, že zamezuje volnému přístupu k přírodním zdrojům) vháněl nezaměstnané občany do faktického válečného stavu sám se sebou. Potřeba přežít by tyto lidi morálně opravňovala k použití nelegálních prostředků k obživě, jestliže legální jim byly politickou mocí odepřeny.

2) Nikdo nemá nárok na to stát se klientem sociální podpory cizího státu. Důvod je obdobný jako v prvém případě. Cizinci mají podíl na vlastnictví přírodních zdrojů ve své domovině. Legální přístup k obživě mají proto požadovat od svého domovského státu. Člověka nic neopravňuje k tomu, aby se dožadoval podílu na přírodních zdrojích cizího státního společenství, vůči němuž dosud neměl žádné povinnosti a pro nějž dosud nic nevykonal. (To samozřejmě nevylučuje možnost změny občanství, což teprve může takový nárok založit.)

3) Vlastnictví půdy a nemovitostí v cizím státě je krajně problematické, mělo by být spíše zakázáno. Stát ochranou tohoto vlastnictví poskytuje službu, za niž nedostává adekvátní protihodnotu. Vlastnictví půdy a nemovitostí by mělo být umožněno výhradně, nebo alespoň přednostně, občanům, neboť tito mají povinnost společné území bránit. Možnost vlastnit půdu by měla být logicky spojena s brannou povinností.

4) Stát má právo přírodní zdroje na svém území znárodnit, případně přerozdělit. Jelikož vlastnictví přírodních zdrojů je primárně založeno na kolektivním principu, je povinností státu zajišťovat, aby sloužilo všem jeho občanům.

5) Dvojí občanství by nemělo být umožněno. Je protidemokratické už proto, že v nadnárodním měřítku dává jedné osobě dva hlasy, zatímco ostatní jedinci mají hlas pouze jeden. Lidé s dvojím občanstvím tak mají více politické moci než lidé bez něj.

6) Z obdobného důvodu by cizinci neměli dostávat volební právo v zemi, v níž dlouhodobě pobývají.

Netvrdím, že tato pravidla jsou zjevenými morálními principy, které musíme za každou cenu dodržovat. Tvrdím něco jiného: Jejich nedodržování má své důsledky a jedním z nejdůležitějších důsledků je dlouhodobé oslabování demokracie. Domnívám se tedy, že uvedené principy jsou nezbytnou, byť jistě ne dostačující podmínkou pro udržení demokracie.

Část z nich se týká tzv. práv cizinců. Mohli jsme sledovat dlouhodobý trend k jejich posilování. Bylo to považováno za pokrok, který je v souladu s liberálními hodnotami. Vznikly tak disproporce mezi právy a povinnostmi. O souladu mezi právy a povinnostmi by se mělo uvažovat zhruba následujícím způsobem: „Cizinci mají povinnost dodržovat zákony země, tudíž mají právo na ochranu a osobní bezpečnost. Nemají však vojenskou povinnost, proto nemají právo vlastnit půdu a nemovitosti.“

Představa o vyrovnání práv občanů a neobčanů je iluze, neboť ve skutečnosti znamená pro jednu stranu jednostranné výhody (nespojené se stejnou mírou povinnosti). Úplného zrušení kategorií občan/cizinec je možno dosáhnout jedině zřízením globálního státu. Liberálům vytýkám to, že jejich požadavky směřují k nastolení celosvětové globální vlády, což buď nedomýšlejí, nebo nepřiznávají.

Globální stát by sice liberálně odstranil rozdíl mezi občany a cizinci, patrně by si však lidé v takovém státě nepřipadali svobodnější než dnes. Ze všech vyplývajících problémů můžeme uvést alespoň jeden. Vždy když v některém státě zavládl totalitní režim, mohli alespoň někteří politicky pronásledovaní lidé emigrovat do svobodnější země. Pro některé to znamenalo i záchranu života. Z globálního státu se emigrovat nedá a nikdo nám pochopitelně nezaručí, že takový stát bude navždy demokratický.

I z těchto důvodů jsem přesvědčen, že svoboda a demokracie je reálně uskutečnitelná v rámci národního státu a že existence většího množství států je pro lidstvo spíše požehnáním.

Je zřejmé, že posilování práv cizinců je pro někoho velmi výhodné. Možnost kupovat nemovitosti v cizích zemích je jistě výhodné pro bohaté lidi, rozšiřuje to prostor pro spekulace a pro uložení kapitálu. Z domácích je to výhodné pro ty, kdo chtějí nemovitost prodat, pro většinu ostatních to však především zdražuje bydlení. Možnost emigrovat a dostat hned sociální dávky je pro lidi z chudých zemí velmi výhodné, zejména pokud tyto dávky převyšují průměrný plat v domovské zemi. Pro domácí to však výhodné není a znamená to zneužití jejich sociálního systému. Lidé, kteří do něj dlouhodobě platili, např. důchodci, mohou následně dostávat od státu méně peněz, neboť je potřeba uspokojit novopečené klienty z řad neplátců.

Liberální ideologové protlačují opatření ve prospěch cizinců velmi často jako tzv. lidská práva. Je to však krajně neférová hra. V uvedených příkladech nejde o žádná lidská práva, ale pouze o ekonomické zájmy. Tyto zájmy rozhodně nejsou z principu nelegitimní. Nicméně, pokud posuzujeme uvedené případy jako konflikt zájmů, pak nelze odmrštit hájení zájmu jedné ze stran jako „fašismus“.

Spravedlivé posouzení protichůdných zájmů by nás logicky dovedlo k tomu, že zájmy občanů musí mít v určitých případech přednost. Opačný přístup je dysfunkční, tj. vedl by k rozpadu systému. Pokud by si mohl např. kterýkoliv občan kteréhokoliv státu nárokovat německé sociální dávky, pak tento systém zkolabuje. Místo toho, aby se stal pro jiné státy zářným vzorem, stane se odstrašujícím příkladem. (Nepřestává mě naplňovat údivem, jak se mohou označovat za levičáky ti lidé, kteří svými požadavky pracují pro kolaps sociálního státu.)

Exteritoriální vlastnictví přírodních zdrojů s sebou nese ještě jeden aspekt. Je nástrojem skrytého imperialismu a kolonialismu. Některé velmoci prostřednictvím svých korporací kontrolují přírodní zdroje (zejména ty strategicky důležité) v jiných zemích. Zdánlivě na tom není nic zvláštního, pokud je tyto firmy řádně zakoupily (např. v podobě dolů, ložisek apod.), jistě je však velmoci nekontrolují v zájmu místních občanů, kterým by měly příslušné přírodní zdroje primárně sloužit.

Reálné problémy se objeví tehdy, propukne-li otevřený střet zájmů mezi domácí populací a zahraniční firmou. Podle uvedených principů by měl mít stát právo tyto doly znárodnit. To je ovšem problém, neboť velmoci (konkrétně USA) jsou schopny svrhnout místní vlády, nebo vyvolat válečný konflikt, aby zájmy svých firem zajistily. Na některé případy tohoto druhu poukazuje Naomi Kleinová v knize Šoková doktrína. (Mimochodem podobná motivace souvisela i s intervencí západních velmocí proti bolševické revoluci v Rusku.) Jestliže tedy velmoc chrání majetkové zájmy svých občanů na území cizího státu do té míry, že ten nemá moc zajistit, aby vlastnictví přírodních zdrojů sloužilo zájmu jeho občanů, je to známka velmi oslabené státní suverenity.

Konec první části. Pokračování článku  naleznete zde.