Adam Votruba se ve své dvojdílné eseji zamýšlí nad dvěma možnými východisky ze současné krize liberalismu. První díl jsme zveřejnili včera.

V minulosti byly války o přírodní zdroje běžnou záležitostí. Dnes žádný demokratický stát zdánlivě nedobývá zdroje na cizím území. Nicméně zajišťuje si jejich exteritoriální vlastnictví i za cenu války. Tato válka je pak obvykle ospravedlňována „morálními“ důvody – jako intervence proti nedemokratické vládě apod. Veřejnosti v demokratických zemích se musí v těchto věcech lhát, neboť obvyklou kořistnickou válku by nepřijala.

Tento aspekt využívají někteří levicoví liberálové k argumentu, že Západ má přijímat imigranty, protože prostřednictvím exteritoriálního vlastnictví vykořisťuje třetí země. Jsem přesvědčen, že každá země musí mít právo odmítnout migranty a každá země musí mít právo znárodnit cizí majetek na svém území. Proto bych tento argument obrátil: „Pokud nechcete přijímat migranty, přenechte své vlastnictví přírodních zdrojů lidem ve třetích zemích!“

Právo přirozeně neznamená nutnost. Tvrdím-li, že každá země má právo znárodnit cizí nemovitý majetek na svém území, neříkám tím, že by to měla dělat. Obecně formulované pravidlo pouze říká, čemu je třeba dát přednost, pokud dojde ke konfliktu a nelze-li vyjednat kompromis. Posuzovat správnost daného pravidla lze jen na základě jeho důsledků. Chceme-li tato pravidla posoudit, musíme klást otázky typu: Bude svět demokratičtější a humánnější, pokud uznáme právo státu znárodnit nemovitý majetek cizích státních příslušníků na svém území, nebo bude svět demokratičtější a humánnější, pokud mu toto právo upřeme?

Liberálně levicová argumentace se často dovolává lidských individuálních práv a staví je proti kolektivnímu zájmu. Činí to, jako by individuální právo mělo být morálním nárokem, jemuž musí kolektivní a společenský zájem vždy ustoupit. Kolektiv se ovšem stává z jednotlivců a pravidla, která omezují kolektivní zájem, mají své důsledky pro jednotlivce.

V individuálním zájmu konkrétního jedince je např. používat automobil kdykoliv bude chtít. Pro společnost však může být výhodné automobilový provoz regulovat. Pro jednotlivce to znamená na jednu stranu nepohodlí, na druhou stranu řadu výhod – čistší vzduch, příjemnější pěší cestování. Ve světě, který myslí liberálně, se však pro druhé řešení těžko argumentuje, dokonce i kdyby si ho většina přála. Těžko totiž mohu prohlašovat: „V mém individuálním zájmu je, aby nikdo nejezdil autem.“

Toto je hlavní „chyba“ liberálního myšlení, resp. spíše staletími prověřená strategie, jak budovat ideologii sloužící k obraně třídních výsad.

Návrat k principům společenského (před)vlastnictví půdy bude dnes politicky obtížný. Je to zřejmé už z poznámky o tom, že některé země jsou připraveny rozpoutat válku na ochranu „svého“ exteritoriálního vlastnictví. Je však možno otevřeně pojmenovat proces, v němž se nacházíme. Je to proces vyvlastnění státního území. Globalizace trhu, posilování „práv“ cizinců – zejména vlastnických práv cizích státních příslušníků a firem, masová migrace – to všechno jsou projevy jednoho a téhož jevu: Odebrání území jeho původním obyvatelům, místnímu občanskému společenství.

Evropská unie nás proti něčemu takovému nechrání, ale naopak stávající trend podporuje, neboť je to i ona, kdo si chce území evropských států přivlastnit. Děje se tak bez válečného konfliktu, neboť nástroje vyvlastnění jsou natolik mocné, že vojenský zásah není (zatím) zapotřebí. Pravice a levice se přizpůsobila liberální ideologii. Ať už bude zvolena mainstreamová pravice, nebo mainstreamová levice vždy budou tyto vyvlastňovací tendence pokračovat, jenom budou akcentovány jiné způsoby. Ideologické rozdělení na mainstreamovou pravici a levici dnes výborně slouží tomu, aby lid nemohl prosadit své skutečné zájmy.

V minulosti se dokázaly mnohé společnosti takovému vyvlastňování postavit. Bylo to ovšem zpravidla za cenu nastolení diktatury. Komunistické revoluce v mnoha zemích měly právě tento důvod a byly de facto nacionalistické. Jedním z jejich hlavních problémů bylo dostat pod kontrolu vlastní přírodní zdroje ovládané cizím kapitálem. Milovan Djilas to interpretuje tak, že komunismus se prosadil tam, kde zemědělské společnosti hledali cestu k industrializaci, přičemž překážkou byl zahraniční kapitál, který kontroloval jejich ekonomiku. Tento motiv měly podle Djilase komunistické revoluce v Rusku, v Číně, v Jugoslávii aj.

Lze si také představit scénář, v němž si jeden oligarcha, opírající se vlastní korporace, zprivatizuje politickou moc v zemi, zlikviduje samostatné mocenské postavení jiných oligarchů a vytvoří tak autokratický vládní systém. Ten by mohl být po několika generacích natolik stabilizovaný a autonomní (nezávislý na osobě vládce), že ho bude možno prostřednictvím revoluce „redemokratizovat”.

Problém je, že vládnoucí elity nepřistoupí dobrovolně na pravidla, která zajistí trvale udržitelnou demokracii. Důvodem je, že každé takové pravidlo je z podstaty věci omezuje v růstu jejich moci.

Přesto bychom měli usilovat o prosazení tohoto tématu do veřejné diskuze. Myslím dokonce, že by taková diskuze mohla revitalizovat politický význam konzervatismu a socialismu. Tyto dvě zdánlivě opačné ideologie (pravicová a levicová) mají mnoho společného. Na rozdíl od liberalismu a komunismu nenabízejí univerzální racionálně zdůvodněný návod, jak řídit společnost, a nesnaží se podstatu člověka zredukovat do jedné ideologické definice. Konzervativní i socialistický přístup je pragmatický. Nechce společnost od základu přebudovat, chce řešit aktuální problémy pomocí opatření, která je prostě vyřeší. Tato opatření nezdůvodňují z ideologických premis, ale zaměřují se na jejich pozorovatelné důsledky. Eo ipso uznávají význam historické zkušenosti a současný stav společnosti chápou jako výsledek dlouhodobé evoluce. Konzervativec by se mohl se socialistou shodnout také na tom, že podmínkou trvale udržitelné demokracie je sociální a kulturní soudržnost ve společnosti. Tato idea je pro dnešní liberály absolutní tabu.

To, co konzervativce a socialistu rozděluje, je názor na kapitalismus. Ovšem dnešní korporátní kapitalismus je noční můrou i pro jeho konzervativní obhájce. Většina z nich si představuje kapitalismus jako prostředí příznivé pro individuální podnikání. Hlavní omyl konzervativců podle mého soudu spočívá v nepochopení toho, že vláda korporací je logickým důsledkem (neregulovaného) kapitalismu. Volná soutěž vede k tomu, že rozhodující slovo připadá stále menší skupině stále silnějších hráčů.

Otázka finančního systému

V názvu eseje uvádím dva pilíře k porážce liberalismu. Za první z nich považuji výše uvedenou tezi. (Podstatou demokracie je kolektivní vlastnictví půdy a přírodních zdrojů.) Druhou zde uvedu jen v maximální stručnosti. Je totiž zřejmé, že na diskuzi o této druhé tezi ještě není společnost připravena. Zní takto: Demokratická společnost musí zajistit občanům rovný přístup k finančním zdrojům, resp. k finančnímu systému. Oba principy by bylo možno zastřešit heslovitě jako: Občanskou rovnost zajistí jedině rovný přístup k přírodním a finančním zdrojům a společenskému užitku z nich.

Fungování stávajícího finančního systému zůstává do značné míry nepochopeno, a to i v řadách odborníků, jejichž názory na podstatu finančního systému se různí. Je však zřejmé, že někteří aktéři (nejbohatší lidé, firmy a banky) mají exkluzivní přístup k peněžním zdrojům, zatímco pro běžného občana je něco takového nedostupné. Peníze dnes nevytváří centrální banka, ale soukromé banky prostřednictvím úvěru. Centrální banka systém pouze reguluje. Jde tedy o systém veřejné služby, který vykonávají soukromé subjekty za účelem zisku!

Radikální kritika vycházející z díla ekonoma Silvia Gesella tvrdí, že systém úroků funguje jako skryté přerozdělování peněz od chudých k bohatým. Úroky jsou peníze, které platí chudí bohatým za to, že společnost může používat peníze pro potřeby směny. Důležité je uvědomit si, že úroky se neplatí jen z půjček, nýbrž v mnohem větší míře je platíme v koncové ceně zboží. Německý právník a člen bavorského ústavního soudu Dieter Suhr označil kdysi takto koncipovaný finanční systém za protiústavní, neboť porušuje princip rovného přístupu občanů k systémům veřejné služby.

Můžeme ve zkratce říci, že legitimita stávajícího finančního systému stojí z 99 % na nevědomosti. Kdyby veřejnost věděla, jak finanční systém funguje, nemohla by s ním souhlasit.

Závěr

Domnívám se, že se nacházíme v době zlomu. Liberálně-kapitalistický systém je ve vážné krizi a jeho stávající podoba se možná zhroutí. Agresivita liberálů roste. Jsou znejištěni odporem většinové společnosti. Na tento odpor však mají jediný lék: Ještě více liberalismu. Pokud to nepůjde po dobrém, tak po zlém. Objevují se nové a nové pokusy, jak prosadit stále extrémnější a bizarnější „liberální“ opatření proti vůli většiny. Dynamika liberalismu se zrychluje, jakoby chtěl využít čas, který mu ještě zbývá. Lidé, kteří se liberálnímu tlaku brání, jsou manipulátorsky označováni za agresory. (Je to mimochodem obvyklý rétorický model: Agresor obviňuje z agresivity vlastní oběť.)

Tohle ovšem už není liberalismus, jak jsme ho znali, ale systém, který vsadil na narůstající státní kontrolu. Východiskem bude pravděpodobně reálná diktatura. Je jen otázka, jestli si moc podrží dosavadní elity (v tom případě bychom takovou diktaturu museli povinně nazývat liberální demokracií), nebo jestli dojde k přesunu moci. Nelze se divit tomu, jestliže většina lidu bude volat spíše po takové diktatuře, která jim zajistí alespoň částečný pocit kontroly nad vlastním státním území. Mohou ovšem přijít i horší scénáře, o nichž tu pomlčím.

Soudím, že by v této době měl zaznít alespoň hlas, který se snaží najít principy, jaké by umožnily trvale udržitelnou demokracii a mír. Tento pokus jsem zde učinil. Uvědomuji si, že není velká naděje, že by tento podnět našel svou odezvu. Nicméně i pokud by byl dnes demokratický humanismus poražen a přelhán, i tak má smysl v kritické chvíli zanechat pro budoucnost zprávu, že jsme zaň bojovali.

• První díl eseje najdete zde.