Tvrdá realita: 127 mld. euro půjček a granty ve výši 80 mld. euro není absolutně dost na to, aby se zabránilo ekonomickému a sociálnímu kolapsu Itálie.
Novinář Thomas Fazi se vrací ke schválení Fondu obnovy na posledním evropském summitu. Uvádí, že snad všichni z novinářů, politiků, dokonce často i z opozice, i obyčejní občané jsou zajedno: dosažená dohoda o Fondu obnovy je velké vítězství pro Itálii a pro celou Evropu je to historický milník.
Co se stalo skutečně? Dohoda, připomíná Fazi, se skládá ze dvou částí. Je to „Next generation EU“, to je těch 750 mld, které si Komise půjčí na finančních trzích a pak finanční rámec, který obsahuje roky 2021-2027.
750 mld. euro zůstalo dle návrhu Komise, ale došlo ke změně v podobě a určení částek – granty byly sníženy (z 500 na 390 mld. euro) a místo toho se navýšily „bilaterální půjčky“ (z 250 na 360 mld. euro).
Co se týče evropského rozpočtu, pak se jedná o něco více než tisíc miliard euro. To je o něco méně, než byl původní návrh Komise.
Některé položky společného rozpočtu byly sníženy. Navíc byly představeny i důležité modifikace, včetně rabatů, což je vlastně sleva, která byla historicky sjednána ve prospěch některých zemí v roli čistých plátců. Jedná se o Dánsko, Holandsko, Německo, Rakousko a Švédsko. Třeba Nizozemsko, vysvětluje Fazi, dostává každý rok 500 milionů euro navíc.
Takže výpadek těchto „rabatů“ pak musí být pokryt dalšími státy. To znamená, že se sníží jejich „čistý transfer“ od bohatých zemích k chudším (který už teď není extra velký). Zajímavé je, že Itálie a Francie jsou čistými plátci, ale na rozdíl od Německa žádný „rabat“ nemají.
Kolik dostane Itálie ve skutečnosti?
Nyní k tomu, co v Itálii zajímá nejvíce – kolik toho připadne na Itálii. První, co je potřeba říct: oficiální čísla zatím nejsou. Metoda výpočtu je komplikovaná, na roky (pro Fondy obnovy) 2021-2022 zůstala dle původního návrhu komise, kdežto na rok 2023 se bere v úvahu propad HDP v předchozích letech. Takže máme jen odhady, které se pohybují kolem částek – 80 miliard euro grantů pro Itálii a asi 127 mld. euro v půjčkách.
Začněme s granty, analyzuje Fazi. 80 mld. euro na granty je pěkná suma, jenže je potřeba vzít v úvahu i jisté „detaily“. Protože tahle částka se bude prostě splácet. Sice ne „dle jednotlivých států“ jako u půjček, ale vcelku ano, a to na bázi HDP. Takže nakonec, stejně jako je to už nyní u evropského rozpočtu, to bude o tom, kolik zaplatila a kolik dostala. I dneska přeci Itálie dostává z rozpočtu EU peníze, ale její celkové saldo je negativní. Tj. už dnes Itálie do rozpočtu více dává, než dostává.
Nemáme zatím oficiální čísla, znovu připomíná Fazi, ale dá se odhadnout, že Itálie bude z Fondu obnovy splácet asi 50-60 mld. euro. Čistý efekt je tím pádem asi 20-30 mld. euro. Rozloženo na šest let to nestojí ani za řeč. I kdybychom ale byli štědří a vzali celých 80 mld. euro (jako reálný transfer, což ale není pravda) pak rozloženo do roku 2026 je to „stimul“ ve výši asi 1 % HDP za rok. Přitom jen za tento rok se očekává propad HDP Itálie ve dvouciferných číslech. Takové odhady Itálii dostávají do úrovně před pandemií až v roce 2025.
A pak tu jsou půjčky ve výši 127 mld. euro. Ty budou placeny z úroků a doby, o kterých se bude teprve rozhodovat. Jedinou výhodou takových půjček by mohl být diferenciál mezi úroky placenými italskými státem na dluhopisy, které vydává a mezi těmi, které by vydala Komise. Jenže jediný důvod, proč tenhle rozdíl, tento diferenciál vůbec existuje, je perverzní architektura celé eurozóny. Otázka zní, proč na italské desetileté dluhopisy platíme aktuálně vyšší úrok než před pandemií? Protože ECB nechala jít úroky nahoru v naprosto výjimečné situaci. Přitom jiné centrální banky skoro ve všech zemích, včetně těch rozvíjejících se, dělají opak – nechávají jít úroky dolů, aby ulehčily financování vlád. Proč má Itálie na výběr vybrat si mezi tím, zadlužit se na „trzích“ za sazeb dosti nepříznivých, nebo se zadlužit vůči EU za sazeb o něco lepších?
Pomoc, která přijde až to bude už jedno
Je potřeba uvést, že na úrocích, které nyní platíme na naše (italské) dluhopisy není nic přirozeného. Úrokové sazby jsou nakonec určovány centrální bankou. Kdyby ECB chtěla tak by technicky vzato mohla úrokové sazby srazit na nulu. Nemá cenu nyní diskutovat o tom, jestli to dělá z institucionálních důvodů, nebo kvůli politice. Pokud dneska je pro Itálii „atraktivní“ zadlužit se vůči EU za daných podmínek, je to výsledek monetární architektury EU.
Nechme tyto úvahy stranou. 127 mld. euro rozloženo na šest let. I s těmi granty navíc ve výši 80 mld. (čistého nebo ne) není absolutně dost na to, aby se zabránilo ekonomickému a sociálnímu kolapsu Itálie. Velká Británie, která je populačně srovnatelná s Itálií, už ohlásila vysoké deficity (aby mohla napravit ekonomické škody dané pandemií) a očividně se nikoho nebude ptát na dovolení.
Čas je další klíčová proměnná – peníze začnou proudit někdy v roce 2021, jsou vázány (bude se rozhodovat o tom, kam půjdou a komu) do roku 2023 a konec je v roce 2026. To už bude jedno, protože škody na produkci i v sociální oblasti už budou nenapravitelné.
Je patrné, že jediná šance pro Itálii je mít schodky, a to konzistentně. Damoklův meč je ovšem ECB – kdy přestane se svou politikou kvantitativního uvolňování? Pak může vypuknout rychle další krize jako v roce 2011. A samozřejmě návrat škrtů neboli politiky austerity, je stále ve hře. Ať už přijdou částky ve formě grantů či půjček, ten malý fiskální stimul může být více než vybalancován návratem „fiskální konsolidace“, která je stále zakotvena ve Fiskálním kompaktu a v Paktu stability a růstu. Komisař Dombrovskis už uvedl, že země se po nouzovém stavu musí vrátit k disciplíně.
To je zásadní hlavně pro země, které mají vysoké zadlužení, jako je Itálie. Totiž analýzy udržitelnosti italského dluhu obsahují tabulky, které ukazují, že Itálie má deficit 2 % až do roku 2026. Jenže to znamená primární přebytek (tj. aniž by se braly v úvahy úroky z dluhů), což se po Itálii chce už mnoho let.
Podmíněnost znovu na scéně
Je to paradox, a zde Fazi cituje Massima d´Antoni. Na jedné straně se po Itálii chce, aby škrtala výdaje (tj. ta část výdajů, kterou má Itálie pod kontrolou), aby se financoval primární přebytek rozpočtu a Fond obnovy (Itálie do něj i přispívá, nejen čerpá!). Na druhé straně nové výdaje budou záviset na Fondu obnovy a musí tím pádem „projít“ Bruselem.
Zase se tím dostává k tématu podmíněnost – kondicionalita. Italští politici měli problémy s podmíněností v Stabilizačním fondu, a nyní tleskají Fondu obnovy? Finanční podmínky jsou podobné, ale politické ne. Ve stabilizačním fondu, který Itálie odmítala, se nepožadují reformy, kdežto ve Fondu obnovy samozřejmě ano.
Takže země, které budou mít „prospěch“ z fondů EU, pak musejí respektovat doporučení Komise a k tomu připočtěme bruselský dohled ve formě „evropského semestru.“ Prostě strukturální reformy. Připomeňme si, co to je. Martin Schirdewan z německé die Linke si dal tu práci a studoval všechna doporučení z Komise vzhledem k Paktu stability a růstu a makroekonomické procedury. Výsledky jsou ohromující.
Nejenže se Komise obsesivně tlačí na snížení veřejných výdajů Itálie, ale dokonce se zaměřuje a tlačí opakovaně na penze a jejich snížení, na výdaje na zdravotnictví, na nezaměstnané a také chce zastavit růst platů a snížit garance pojící se s pracovním místem.
Když začal evropský semestr, tak Komise dala dohromady hned pěkných 105 doporučení, které se týkají navýšení věku odchodu do důchodu, nebo snížení výdajů na důchodu či snížení pomoci pro nejstarší. Pak tu máme 63 doporučení, které se týkají snížení výdajů na zdravotnictví, a také doporučení na privatizaci zdravotních služeb. Na konec pěkných 50 doporučení na zastavení růstu platů a 38 doporučení na snížení jistoty zaměstnání, i návrhy směřující proti odborům a proti kolektivnímu vyjednávání.
Jako kdyby tohle už samo o sobě nestačilo, pak Holanďané trvali na zahrnutí opatření: jedna země nebo víc zemí se rozhodnou blokovat výdaje do jiné země, když se jim nebudou líbit reformy, které Brusel po té zemi chce. Není to přímo veto, ale je to něco, co může dál prohloubit politickou nejistotu.
Definitivní uzurpace zbytku demokracie
Zde je problém s Fondem obnovy: je to definitivní uzurpace toho zbytku, minima, ohledně rozpočtu a ohledně demokracie, která ještě zbyla. Severoevropské elity za servility italských politiků dostaly to, co vždy chtěly – totální politickou kontrolu nad politickou ekonomií zemí Středozemního moře. Nyní jsme se dostali do fáze „komisariátu“ těch nejzranitelnějších států a těch, které ekonomicky potřebují nejvíce pomoc.
Takže jak řekl Riccardo Achilli. Země zatím technicky vzato nepadla, ale ztratila jakoukoliv ekonomickou suverenitu, musí se podrobit „restrukturalizačnímu plánu“. EU se podařilo zkonstruovat velmi silný disciplinující mechanismus. I kdyby nyní suverénní síly vyhrály volby, tak jsme tak podrobeni diktátu jiných evropských vlád, píše smutně Fazi.
Shrnuto: obětovali jsme ten zbytek demokracie, která nám zbyla výměnou za pár miliard. Kdybychom byly ekonomicky suverénní země, pak bychom neměli problémy sami zmobilizovat zdroje, jako to dělají v jiných zemích. A tomuhle se u nás v Itálii říká vítězství.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.