Současné spory ve východním Středomoří mají jinou motivaci než honbu za plynem a ropou. Jakou?
Odborník na mezinárodní vztahy Clemens Hoffmann nabízí jiný pohled na současné napětí ve východním Středomoří, které panuje mezi Řeckem, Egyptem, Kyprem a Tureckem. Tyto spory jsou často viděny jako plynový konflikt. V době nízkých cen za plyn se to ale autorovi zdá jako divné načasování. O co podle Hoffmanna v této eskalaci jde?
Zásoby plynu byly v oblasti východního Středomoří objeveny před deseti lety. Do nedávna byl spor mezi Řeckem a Tureckem o ropu a plyn asociován s kyperským problémem, míní Hoffmann. Turecko provádělo vrty v oblasti, který patří neuznané severokyperské republice. Nyní se ale tento problém přelil do otevřeného moře. Turecko si klade nároky na těžbu v oblasti, kterou chápe jako svůj kontinentální šelf. Řecko tvrdí totéž o stejné oblasti v souladu s Konvencí OSN o námořním právu, kterou Turecko nepodepsalo. Slepá aplikace Konvence by Turecko „uzamkla“ v malém části moře, kolem Antalyjského zálivu.
Turecko a Řecko formalizovaly svoje vlastní zvláštní ekonomické zóny s druhými zeměmi. Turecko s Libyí a Řecko s Egyptem. Turecká dohoda s Libyí naznačuje, že svůj kontinentální šelf nemá ani řecký ostrov Kréta a ani malý řecký ostrůvek Kastelorizo u tureckého pobřeží. Je to legálně nebezpečná pozice, ovšem Německo, zdá se, má porozumění pro některé turecké nároky v této oblasti. EU není schopna najít shodu na sankcích proti Turecku. Erdogan měl údajně německé kancléřce slíbit změkčení pozice.
Ceny plynu jsou ovšem nízké. Má nyní smysl ho v oblasti těžit či postavit plánovaný plynovod EastMed, který Turecko vylučuje? Kolaps cen plynu v Turecku převážilo zhroucení turecké liry. Země chce uhlíkové zdroje, ale potřebuje mnohém spíš víc zahraničích valut k tomu, aby posílila měnu. V poslední době se spoléhá hlavně na dolary z Kataru. Zdá se tak, že v takovém kontextu je hon za energiemi intuitivní. Akorát že není.
Hoffmann píše, že těžba plynu a jeho výroba potřebuje dost investic bez ohledu na geopolitickou cenu. Turecko vidí svoji pozici jako obranou, zatímco mnoho pozorovatelů ukazuje, že v nejlepším případě se jedná o námořní nadvládu, v nejhorším pak o přepsání hranic dosažených dohodou v Lausanne v roce 1923. Angažmá Turecka v Kypru a také v severní Sýrii se zdají být toho důkazem. Ovšem Erdoganovi může spíš jít o místo u jednacího stolu, než že by mu přímo šlo o ovládnutí území nebo energetických zdrojů.
Bez ohledu na to asertivita Erdoganova Turecka vytvořila potenciální protivníky – Řecko, Kypr, Egypt, Francii a také Irák a Spojené arabské emiráty (SAE). Právě Abú Zádí podobně jako Turecko působí v libyjském občanském konfliktu. Státy Zálivu a Egypt vnímají jako hrozbu tureckou podporu Muslimskému bratrstvu. Dohoda mezi SAE a Izraelem může být viděna prismatem tureckého expansionismu, píše Hoffmann dále. Podobně lze vidět i návštěvu Emmanuela Macrona v libanonském Bejrútu. Příslib pomoci od Francie a od SAE po zdejší výbuchu je motivován snahou vyloučit Turecko a jeho vlastní pomoc v Libanonu. Francie má nyní vojenské dohody s SAE, také s Řeckem, Kyprem a Egyptem – všechny jsou zaměřené proti akcím Turecka, člena NATO a kandidáta na členství EU.
Berlín se zatím snaží o dosažení rovnováhy v řecko-turecké konfrontaci. Mezitím však Washington, který byl tradičně garancí míru mezi oběma egejskými rivaly v NATO, mlčí. Všechny strany, na suchu i na moři, se této situace snaží využít do listopadových voleb v USA. Je to právě vzniklé vakuum, co podle Hoffmanna posiluje regionální rivality spíš než fosilní zdroje. S tím, jak budou Spojené státy mimo hru, Rusko pokračovat ve své politice na pokraji války a EU nenajde shodu, čeká region spíš víc nestability.
Psali jsme:
- Francie poslala do východního Středomoří další vojáky
- Vyšla najevo kolize řecké a turecké válečné lodi ve východním Středomoří
- Post-americké vakuum na Blízkém východě se začíná plnit
- Zahraniční politika Turecka je agresivní, ale není neo-osmanská
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.