Ivo Šebestík míní, že aktivismus, který jde do extrémů naprosto logicky a neodvratně boří své vlastní cíle před tím, než může dosáhnout jakýchkoliv pozitivních výsledků…
Na samém konci druhé světové války napsali dva němečtí filozofové, Theodor W. Adorno a Max Horkheimer, knihu nazvanou Dialektik der Aufklärung. Philosophische Fragmente (Dialektika osvícenství. Filozofické fragmenty). Jedním z témat této studie (zdaleka ne jediným) je úvaha na téma, pročpak se pokrok a racionalita obracejí ve svůj opak.
Oba přední myslitelé evropské filozofie už nežijí. Zemřeli v letech 1969 a 1973, takže nemohou k obavám, jaké u nich vyvolaly italský fašismus, německý nacismus, stalinské represe i poválečná vidina světa rozděleného na dva nepřátelské bloky hrozící apokalyptickou srážkou přidat zkušenost ze současného zvratu racionality a pokroku v urputné úsilí o rozbití všech základních konstant evropské kultury, především tradiční rodiny, vnímání národnosti a pocitu vlastenectví, a konečně dokonce i tradičního chápání pohlaví, sexuality, vztahů mezi muži a ženami i dalších pilířů lidské společnosti.
Těžko říci, jak by tito dva filozofové (a mnozí další myslitelé nadaní svého času schopností odhadnout nastupující trendy ve společnosti) definovali exponenciální růst fanatismu a bláznovství, jaké v posledních letech plodí přehnaný aktivismus osob, které nejspíš vůbec nejsou s to odhadnout důsledky svého jednání. Neboť patrně netuší, že přirozený pozvolný kulturní vývoj vyspělých civilizací sám o sobě dokáže odbourávat ta schémata v myšlení i chování lidí, která se přirozenou cestou přežila, vyčerpala, ukázala jako nesmyslná, neracionální, zpátečnická či jiným způsobem prostě neužitečná a chybná.
V evropských zemích byli lidé už dávno před fanatickým výtryskem genderových „korekcí“ ve stylu MeToo schopni chápat, že obě pohlaví jsou naprosto rovnocenná a že je znakem nedostatečné kultury, pokud snad někde přežívají anachronismy, stará schémata v přístupu k ženám a mužům. Nerovný přístup ke vzdělání, kariéře, rozdíly v odměňování za stejnou práci a podobně.
Právě tak kulturně vyspělá část společnosti věděla dávno před explozí alegorických průvodů lesbiček, gayů a dalších osob, jejichž vlastní vnímání pohlaví je odlišné od toho většinového, že tito lidé mají nárok na rovnocenné zacházení ze strany většinové společnosti. Většinová společnost možná pomalu, ale přesto docela spolehlivě opouštěla dřívější despekt, vylučování ze společnosti, zesměšňování a pohrdání a nahrazovala toto vše zcela spontánně vědoucí pozorností, pochopením, tolerancí, uznáním rovnocennosti každé lidské bytosti. Možná za spoluúčasti jisté míry soucitu daného vědomím, že lidé těchto minorit mají svůj životní úděl obtížnější než ostatní. Na tom ale nebylo a není nic urážlivého!
Cíl aktivistů, kteří se sami utrhli ze řetězu a nastoupili cestu extrémního, masívního a permanentního prosazování odlišností v kontrastu k tradiční kultuře, jaká se formovala po staletí, byl vlastně na dosah. Mohl se uskutečnit sám o sobě, možná i pomalu, nanejvýš za pomoci velmi umírněných a vkusných forem propagace oněch genderových odlišností a odlišností ve vnímání rozporů mezi pohlavím, řekněme fyzicky předurčeným a pohlavím vnímaným danou osobou.
Podstatné ale je, že fanatický aktivismus ve skutečnosti směřuje velice rychle a efektivně k cíli právě opačnému. Právě naopak probouzí znovu reakce, které již vyhasínaly anebo byly latentní. Aktivismus, který se snaží odstranit vše, co bylo a ještě stále je chápáno jako normální, a nahradit to něčím, co naopak jako normální vnímáno nebylo, lomcuje i lidmi, kteří byli doposud vůči těmto osobám tolerantní, chápaví nebo alespoň lhostejní. Kolosální absurdnost mnohých aktivit v tomto směru vyvolává odpor také u lidí, kteří byli nakloněni maximální toleranci vůči odlišnostem v chápání pohlaví a vztahů mezi lidmi, kteří se sexuálně chovají jinak, než heterosexuální páry.
Ovšem míra byla překročena požadavky na rovnoprávnost „manželství“, jaká mezi sebou uzavírají osoby stejného pohlaví nebo dokonce některých „třetích“ pohlaví s manželstvím mezi mužem a ženou. Míra byla absolutně překročena požadavkem na zrušení pojmů vyplývajících z manželství mezi ženou a mužem. Pokusem odstranit pojmy matky a otce a nahradit je číslovaným „rodičovstvím“, jaké pochopitelně nemá oporu v přírodě. Naštěstí! Míra byla pak překročena také požadavkem na to, aby takovýmto párům byla svěřena výchova dětí, jakým nemá být takto a „díky“ tomu umožněno vypozorovat a procítit přirozený vztah mezi mužem a ženou a blahodárnou rozdílnost rodičovství ženy-matky a muže-otce ve vztahu k dítěti.
Tyto požadavky chtějí zasadit smrtící úder rodině jako takové, jako by nestačila vysoká míra rozvodovosti i neodpovědnosti určitých osob vůči svým dětem. Takto byla tedy míra završena a dalece překročena. Nemluvě o celé spoustě dalších šílených návrhů a projektů, které málem směřují ke spartskému vzoru, kdy jsou děti rodinám odebírány a vychovávány obcí k jednoduchému účelu v dospělosti. Chlapci pro válku a dívky pro „dodávání živého materiálu“, rozumí se, že taky pro válku. Organizátoři genderového šílenství si patrně přejí společnost, v níž bude kapitál vychovávat své spotřebitele doslova od přestřižení pupeční šňůry! K tomu rodiny a rodičovské lásky vskutku netřeba!
+++
A tak aktivismus jdoucí do extrémů, naprosto logicky a neodvratně, boří své vlastní cíle dříve, než jakýchkoliv pozitivních výsledků vůbec může dosáhnout. Je to docela analogické s vnímáním velké migrace ze zemí islámské kultury na Blízkém východě, v severní Africe i Africe subsaharské. Dokud Evropané mohli cizí příchozí chápat jako osoby, které se v nouzi utíkají pod ochranu Evropy a jsou za podanou pomocnou ruku dokonce i vděčny, pak byla vstřícnost Evropanů plně na místě. Ovšem, ve chvíli, kdy se pravá tvář nelegální migrace projevila naplno, tato vstřícnost hostitelů ve většině zemí velice rychle skončila.
Vždy, když se pod masku něčeho vysoce pozitivního a morálního ukryje falešná realita, lidé docela přirozeně změní svůj původně pozitivní přístup v pravý opak. Je to logické a je to tak i správné.