Veronika Sušová-Salminen zmapovala okolnosti vzniku a fungování běloruského politického systému, který zůstává mimo zájem většiny komentátorů.
Na současném dění v Bělorusku většinu lidí zajímají hlavně geopolitické aspekty, zatímco stranou je ponecháván pohled na vnitřní fungování politického režimu země, i když ten je pro pochopení celého kontextu zásadní. Neméně zajímavé je, že i samotná odborná literatura o politickém systému v Bělorusku je poměrně chudá, a to jak ta západní, tak i ruskojazyčná. Obecně se v případě Běloruska skloňuje slovo autoritářství, aniž by bylo jakkoliv blíže vysvětleno, co takový pojem znamená (snad jen to, že je to „zlo“). Skloňuje se slovo násilí, jako by se jednalo o jedinou oporu Lukašenkova systému, což je zcela zkreslující. Ovšem s představou, že autoritářství je „fuj“ a Lukašenko se drží u moci jen pomocí pendreků a policie, si těžko vystačíme. Bělorusko ve veřejném diskurzu naráží ještě na jedno úskalí: v určitých kruzích se představa o demokracii scvrkává na možnost jít k volbám, bez ohledu na to, v jakých podmínkách volby probíhají. Navíc, nepopiratelné geopolitické aspekty běloruské politické krize znovu vedou k tomu, že problém je chápán jen jako střet mezi Západem a Ruskem. Pokusím se v tom všem postupně udělat aspoň základní pořádek – v dnešním dílu bez ohledu na geopolitické okolnosti a s ohledem na „klasickou“ teorii demokracie (v dalším díle se na problém podíváme jinak).
Co je autoritářství?
Autoritářství není nadávka, je to pojem, který politologie používá k popisu politického systému určitého typu. Politický systém je v nejjednodušší definici způsob politické organizace společnosti. Novináři a infotainment bohužel často přebírají odborné pojmy, jimž dodávají negativní nebo pozitivní konotace a vytvářejí z nich instantní, narychlo načrtnuté karikatury. V horším případě je využívají při aktivistickém boji proti něčemu a za něco (což patří do politiky, daleko méně ale do kvalitní žurnalistiky). Veškerá hloubka a nuance zmizí, protože při takovém pohledu se dává přednost vyprávění o boji se zlem. Hlavním smyslem pojmu se pak stává odsouzení daného politického systému nebo politika a zároveň, více či méně skrytě, potvrzení nadřazenosti západní liberální demokracie.
Pojem autoritářství se odvozuje od pojmu autorita, takže už sám o sobě odkazuje k legitimitě nějakého typu. V rámci škály může být autoritářství více či méně závislé na donucení nebo násilí, ale mnohem častěji spoléhá na budování legitimity, která je zárukou stability. Legitimita dává odpověď na to, proč se lidé dobrovolně podřizují příkazům a akceptují „moc nad sebou“. Politolog Juan Linz je toho mínění, že žádný politický režim nemá 100 % podporu obyvatelstva, tedy není stoprocentně legitimním. Naopak stoprocentně nelegitimní režimy jsou také výjimkou.
Další poznatek, který novináři velmi často rádi zamlčují, je skutečnost, že autoritářství se frekventovaně stává určitým východiskem z krize vládnutí uvnitř demokracie. Není divu, protože takové konstatování vyžaduje reflexi dovnitř, která by mohla otřást establishmentovým statusem quo (na kterém je mnoho z nich jaksi „závislých“).
Autoritářství je dnes odborníky chápáno nikoliv jako jednoznačný pojem a jev. Hovoří se o nejrůznějších typech autoritářství – o autoritářství elektorálním, adaptivním, o hybridním autoritářském režimu nebo semi-autoritářství. Pro autoritářství současného typu je celkem příznačné, že programově neumožňuje zformování dostatečně silných alternativ a politické opozice, k čemuž využívá celou škálu nástrojů včetně (ale nejen) represe či násilí. V tomto případě je ovšem nutné dodat, že kritici současné západní demokracie upozorňují, že podobným neduhem (neexistencí alternativ) trpí i současné liberálně demokratické režimy v západní Evropě, neboť centrem neoliberální politiky se stalo heslo TINA (There Is No Alternative) a středová politika v posledních letech vedla k tomu, že se sice u moci střídají různé strany, ale nedělají různou politiku. Rozdíl mezi autoritářstvím a postdemokracií spočívá tedy především v tom, že v případě autoritářství dochází k silnějším institucionálním omezením – například k takové definici pole politické soutěže, která hraje do karet držitelům moci a znevýhodňuje všechny ostatní institucionálně (zákony, pravidly, cenzurou). Autoritářství dosahuje svých cílů (neexistence alternativ k vládě) v uzavřeném systému, zatímco postdemokracie v systému otevřeném. Proto také v západní Evropě lidé nevyjadřují svoji nespokojenost s procedurou voleb, ale staví se proti nespravedlivým daním nebo nerovnostem/škrtům (žluté vesty ve Francii), zatímco v Bělorusku jsou výsledky voleb důvodem pro protestní mobilizaci. Nicméně výsledek absence alternativ je podobný: hlasování ve volbách nic reálně a dramaticky nemění. Hegemonní politika pokračuje.
Odkud se vzal „Lukašenkův režim“?
Než se dostaneme ke stručnému pohledu do útrob Lukašenkova režimu, je nutné si uvědomit kontext, ve kterém se kolem poloviny 90. let 20. století dostal Alexandr Lukašenko k moci. Zjevil se z čistého nebe? Byl zlovolným dílem jednoho člověka, který nějakým „zlým kouzlem“ začaroval běloruskou společnost? Nebo se stal legitimním východiskem z krize, kterou společnost po rozpadu SSSR procházela? První dvě možnosti samozřejmě znějí dobře, už jen pro jejich jednoduchost. Navíc korespondují s naivním viděním světa, ve kterém se jevy jako charisma, autoritářství nebo konzervativismus vylučují někam „mimo“ normální (liberální) svět. Jsou něčím vnějším či dokonce nějakým umělým dovozem. Lukašenkova vláda v Bělorusku však není ani nelogická, ani „cizí“, a vlastně ani překvapivá.
V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz, i když většina běloruské společnosti byla pro jeho zachování, jak ukázala ve všesvazovém referendu. Mírou podpory svazu se Bělorusové lišili od dalších dvou zakladatelských států SSSR – Ruské sovětské socialistické federativní republiky i Ukrajinské sovětské socialistické republiky, kde byla podpora pro zachování svazu menší, kolem 70 %. Jak známo, o ukončení existence SSSR nakonec rozhodla bělověžská jednání politiků v prosinci 1991.
Rozpad SSSR vedl na začátku 90. let k hlubokému hospodářskému propadu, který v Bělorusku kontrastoval s relativní sovětskou prosperitou. Bělorusku se na jedné straně říkalo „výkladní skříň“ sovětské (relativní) prosperity, ale pro jeho konzervativismus a odmítání gorbačovských reforem bylo také přezdíváno „Vendée [1] perestrojky“. Nicméně nešlo jenom o fakt rozpadu státu, jehož konec si většina Bělorusů nepřála, ale i o následek vývoje v sousedním Rusku, se kterým byla republika úzce ekonomicky propojena. Co víc, nešlo vlastně jenom o Rusko samotné, protože na Bělorusko dopadal i vývoj v dalších zemích bývalého SSSR. Jednalo se totiž o nejvíce integrovanou republiku SSSR. Pro ilustraci: běloruský HDP se v roce 1991 propadl o 19,90 %, v roce 1992 o 5,55 %, v roce 1993 o 4,65 % a v roce 1994 o 8,18 %. Ekonomika z hlediska tohoto standardního měření nerostla po dobu pěti let, a ani oživení na začátku 21. století nebylo kontinuální. Přeloženo do běžného jazyka, propad HDP na hlavu znamenal samozřejmě chudnutí obyvatelstva. Vedle toho došlo k vysoké inflaci (2000 % v období 1993-94) a rychlému nárůstu cen zejména energií, ale i dalšího zboží.
Politický přechod na začátku 90. let se v Bělorusku dál pod taktovkou starých sovětských institucí. V roce 1990 byl zvolen parlament, Nejvyšší sovět, ve kterém dominovala Komunistická strana Běloruska, zatímco opoziční, nacionalistická Běloruská lidová fronta získala asi 10 % mandátů. Hlavními figurami nově samostatného Běloruska se stali premiér země, komunista Vjačeslav Kebič, a předseda Nejvyššího sovětu, akademik a reformátor (bývalý komunista) Stanislav Šuškevič, který do roku 1994 zastával formálně také roli hlavy státu. Přes volání opozice po nových volbách na ně až do roku 1995 nedošlo. Kebič a vláda si nicméně v roce 1992 začali uzurpovat stále větší díl pravomocí parlamentu. Vychýlili tedy systém směrem k silné exekutivě. Ve stejném roce získala Kebičova vláda také kontrolu nad tiskem, televizí a rozhlasem. Šuškevič musel z pozice šéfa parlamentu odejít kvůli obviněním z korupce vzneseným protikorupčním výborem, v jehož čele stál tehdy ne moc známý Alexandr Lukašenko. Byl to rovněž Nejvyšší sovět Republiky Bělorusko, který v roce 1994 přijal novou ústavu země. Jinak řečeno, podobně jako v Rusku za Jelcina se i v Bělorusku „experimentovalo“ s autoritářskými prvky politiky, a to až do nástupu silných konsolidátorů A. Lukašenka a Vladimira Putina.
Na jedné straně zde tedy sledujeme silnou pozici sovětské nomenklatury, která zřejmě ani nemohla představovat tahouna demokratizace a reforem v Bělorusku (přinejmenším díky svému konzervativismu), na straně druhé ekonomický šok z rozpadu SSSR s jeho sociálními dopady v podobě zhoršení životních podmínek, růstu nejistoty a celkové dezorientace. A na scénu přichází mladý poslanec a ředitel státního statku Alexandr Lukašenko, jehož hlavním poselstvím je protest proti stávajícím poměrům. Lukašenko fakticky porazil nejen komunistickou nomenklaturu, která se držela u moci, ale i reformátory a národní demokratickou opozici. Lukašenko porazil Kebiče (nomenklatura), Šuškeviče (reformní exkomunista) i Zenona Paznijaka (nacionalistická opozice). Slibuje nejít cestou radikálních tržních reforem (jako v Rusku s jejich „šokovými“ dopady), skloňuje boj proti korupci a verbalizuje sovětskou nostalgii, kterou ale do značné míry chápe jako součást politických tradic země. Kromě toho má nepopiratelné osobní charisma, které mu celých 26 let slouží jako motor relativní popularity. Jak napsal k Lukašenkovu nástupu v roce 1994 jeden z jeho kritiků, spisovatel Vasil Bykov: „Lid šel za tvrdým, asertivním, pragmatickým ředitelem sovchozu, jehož myšlenky bylo prosté a zcela srozumitelné, jako dojení krávy. Bez ohledu na národní principy spěchal v první řadě k Rusku, aby pro sebe získal podporu, ale také dostal obilí, benzín, plyn, bez kterých nebylo možné se nejen „znovuzrodit“, ale ani přežít zimu. Jistěže ti chytřejší pochopili, že Bělorusku ubíral suverenitu i budoucnost a zbavoval ho demokracie. Jenže k čemu je demokracie, když děti pláčou hladem?“ (citace dle zde).
Jak funguje běloruský režim?
Už jsme si naznačili, že autoritářství je označením pro politický systém, který sice stojí na určité míře legitimity, ale odlišuje se od demokracie, ve které „volby vyhrává opozice“. Také jsme si už vyjasnili, že pojem autoritářství je složitější, než se nám dnes snaží prezentovat média a novináři. K tomu je pak nutné ještě dodat, že objektivní hodnocení jakéhokoliv režimu nebo politiky není možné dělat na základě toho, co o sobě říká režim sám. Který politik u moci vám o sobě řekne všechno?
Alexandr Lukašenko spojil konsolidaci a stabilizaci společnosti s autoritářským politickým systémem, který zformoval po roce 1994. Využil přitom nepochybně podhoubí běloruské společnosti, včetně určité politické kultury a absence demokratických tradic. Fenomén Lukašenko byl po většinu posledních 26 let kombinací jeho politického stylu, charismatu a legitimity. Znamená to, že přese všechno se Lukašenko opíral o konkrétní společenskou smlouvu se společností. Lukašenko očividně demokratické instituce (pravidla) nepotřebuje, spíš mu překážejí. Nicméně to neznamená, že nestojí o demokratickou legitimitu. Volby jsou stále klíčem k jejímu dosažení, i když se jedná o volby podle pravidel vládnoucí moci.
Lukašenkovo autoritářství se vyznačuje vysokou mírou personalizace, kterou lze vnímat jako projev autoritářství, ale i jako jeho základní konstrukční prvek (prostřednictvím charismatu generujícího podporu ve společnosti). Vedle toho jeho vláda zapojila do hry hned od počátku sociální a ekonomickou politiku, která má paternalistické rysy, tj. stará se o to, aby stát plnil základní přerozdělující úkoly, reguloval a zkrátka se „staral“. V současnosti je asi kolem 60 % (podle jiných čísel 50 %) ekonomiky země ve státních rukou a stát zaměstnává kolem 60 % lidí. V Bělorusku ovšem souběžně fungují tržní mechanismy a soukromé vlastnictví. Například oblasti služeb dominují malí a střední podnikatelé. Kontrola nad hospodářstvím je důležitým aspektem Lukašenkovy vlády. Dává mu do rukou nástroje k udržení legitimity a moci, ovšem ne bez ohledu na sociální stabilitu, která je zde vnímána jako podmínka fungování režimu samotným režimem. Někteří proto mluví o tom, že legitimita režimu je postavena také na jeho ekonomickém výkonu (zde je pak otázka, zda tento výkon odpovídá v posledních letech stagnace očekáváním). Nutno dodat, že právě sociální orientace hospodářství je jedním z úspěchů režimu a že jakákoliv „exitová“ strategie se bude také týkat budoucnosti tohoto modelu.
Základem Lukašenkovy konsolidované moci bylo ústavní referendum v roce 1996, které bylo důsledkem jeho konfliktu s parlamentem. Nová ústava (přijatá plebiscitně) dala prezidentovi do rukou moc nad výkonnou mocí i justicí, nad Centrální volební komisí, místními výkonnými výbory, odbory, armádou a bezpečnostními složkami, televizními kanály i velkými novinami. Parlament v souvislosti s tím ztratil možnost opozice vůči prezidentovi, jehož dekrety mají sílu zákona. Zde jsme zpátky u definice autoritářství jako způsobu vládnutí, který blokuje efektivní opozici (nebo opozici vůbec). Pohled na složení běloruského parlamentu je ostatně příznačný, protože mu obvykle zcela dominují bezpartijní poslanci, kteří jsou dnes spojeni s prezidentským hnutím Bílá Rus. Například v letech 2016 – 2018 bylo v dolní komoře bezpartijních 94 poslanců ze 110, v období 2012 až 2016 bylo bezpartijních dokonce 104 poslanců. Kromě toho v běloruském parlamentu v uplynulých 26 letech téměř nebo zcela chybí opoziční politické síly, tj. i síly, které je možné chápat jako systémovou opozici.
Média se nejčastěji zaměřují na represe režimu, protože násilí je snadno viditelným projevem nadvlády a nevyžaduje od novinářů žádné sociologické dovednosti, včetně schopnosti rozumět mocenské podstatě společenských vztahů mimo násilí. Lukašenkův režim ovšem skutečně násilí a represe ve svém repertoáru má, popírat to by bylo nejen nepoctivé, ale i nesmyslné. Nejde zdaleka jenom o násilné potlačení demonstrací proti vládě, které ostatně můžeme sledovat i na západ od nás. To jen některým novinářům se jeví důvody demonstrací v Bělorusku důležitější než ve Francii či Katalánsku. Mnohem častěji má represe nízkou intenzitu nebo je cílená na jednotlivce. Jedná se samozřejmě o nejefektivnější způsob, který výrazně nenarušuje společenskou smlouvu mezi režimem a společností.
V Bělorusku například nápadně často končí kandidáti na prezidenta u soudu či za mřížemi. Frekvence těchto případů je taková, že se nemůže jednat o náhodu. Mezi postižené patřili v minulosti Michail Marynič, Michail Čigir, Alexandr Kazulin nebo Andrej Sannikov (v domácím vězení skončila i jeho žena Irina Chalip). Letos byl vedle Sergeje Tichanovského zadržen i Viktor Babariko a Valerij Cepkalo je vyšetřován. Frekvence zatčení, odsouzení a vyšetřování potenciálních kandidátů na prezidenta je tedy v Bělorusku podezřele vysoká. Diskuze (vedená zase z pozice demokratické teorie) na téma, jak moc jsou výsledky prezidentských voleb zmanipulované, by se neměly týkat spekulací o číslech z volebních místností. Jak už řečeno, demokracie se nerovná faktu uspořádání voleb a spočítání výsledků, jde především (nejen v Bělorusku) o okolnosti a podmínky jejich pořádání. Otázka proto stojí takto: pokud má Lukašenko takovou podporu ve společnosti, proč je tolik kandidátů z nejrůznějších důvodů nepřipuštěno k volbám? Další otázkou je, jakou má podporu, když jsou všechna centra pro předvolební průzkum veřejného mínění pod kontrolou státu?
Tedy, prozatím shrnuto. Kontrola nad parlamentem, který funguje (téměř) bez opozice, státem řízená ekonomika se sociálními garancemi, které jsou významným stavebním prvkem společenské smlouvy, plebiscitní prvky rozhodování, Lukašenkovo osobní charisma a vysoce personifikovaný styl vládnutí, kontrola nad politickou soutěží i s pomocí využití bezpečnostního aparátu a různě intenzivní represe – to jsou některé praxe fungování režimu. Na další se podíváme v pokračování tohoto článku.
Vysvětlivka:
[1] Vendée, provincie Francie, která v roce 1793 povstala proti revoluční moci.