Bývalý hlavní rabín Velké Británie napsal desítky knih o náboženství a politice. Proto si myslí, že když se smíchají, výsledkem je „strašná politika a ještě horší náboženství“.
Je to těžká situace, zejména pro toho, kdo právě dopsal knihu o společenském poklesu základních hodnot, které byly po většinu lidské historie neoddělitelně spjaty s náboženstvím.
V knize „Morálka: Obnova společného dobra v rozdělených dobách“ Sacks tvrdí, že společnost prochází tím, čemu on říká „kulturní klimatická změna“, v níž individualismus narušuje kolektivní morálku. Tvrdí, že stejně jako v případě meteorologické změny podnebí existují síly (zejména sociální média), které podněcují nebezpečný posun. Nicméně stále je čas odvrátit katastrofu.
Sacks píše, že způsob, jak obnovit morálku, je stejně jednoduchý jako těžký: „Potřebujeme se přímo setkávat s jinými lidskými bytostmi. Musíme být v jejich přítomnosti, otevřeni jejich jinakosti, ostražití vůči jejich nadějím a obavám, zapojeni do jemného umění konverzace, mluvení a naslouchání a opět dokola.“
The Jewish Telegraphic Agency a její editorka Laura E. Adkins hovořila s Sacksem, vrchním rabínem Velké Británie v letech 1991 až 2013, o tom, jak se tato vize vyrovná s ostrakizací,[1] s tím, jak Izrael ztělesňuje étos, kterému se chce blížit (a jak se mu to nedaří), s rolí náboženství v morálce a dalších otázkách vznesených v jeho knize, kterou vydá nakladatelství Basic Books ve Spojených státech 1. září 2020.
Konverzace byla upravena kvůli délce a přehlednosti. !Argument děkuje Janu Schneiderovi za to, že pro nás rozhovor připravil.
JTA: Vaše nová kniha se přiklání ke změně nastavení myšlení z „já“ na „my“. Jaká navrhujete pravidla pro jednání s těmi, které milujeme, kteří však zaujímají stanoviska, která považujeme za škodlivá?
Jonathan Sacks: Jednání s lidmi, kteří mají jiné názory od našich – není to typická židovská rodina? Ostatní lidé vedou rozhovory, my se hádáme. Ale ostrakizací ztrácíme schopnost mluvit s lidmi, s nimiž nesouhlasíme.
Ta mimořádná věc, kterou judaismus přináší do světa – dnes ji samozřejmě každý spojuje s křesťanstvím, ale je to právě judaismus, který říká, že Bůh je náš otec – tak o ní si myslím, že je relativní. Někteří lidé mají totiž Boha jako přítele; my ho zase máme jako rodinu. První věc, kterou Bůh nakázal Mojžíšovi, aby řekl faraónovi, je, že Izrael je jeho prvorozený syn. A Bůh se k nám zná dokonce i když máme názory, které považuje za odporné.
Taková je ta existenciální povaha rodiny, v níž existuje bezpodmínečná láska, která si však vyhrazuje právo důrazně oponovat těmto názorům. Velmi mne znepokojuje, že dnes lidé považují názory za důležitější než rodinu. To je skutečná chyba priorit.
JTA: Hodně jsem přemýšlela o myšlence židovského lidu. Nezdá se, že by dnes bylo tolik věcí, které spojují židovský národ, pokud jde o ústřední hodnoty, na kterých se všichni Židé mohou shodnout. Má Tóra podle vašeho názoru jasnou, jedinečnou morálku nebo nějaké společné motivy, na kterých se všichni můžeme zcela shodnout?
J.S.: Pokud jde o řeči o židovské jednotě nebo židovském lidství, je to plkání. Myslím, že musíte vést rozhovory. A proto jsem například vždy měl veřejné disputace s lidmi, kteří skutečně odmítají každou věc, za kterou si stojím.
Jedním z nich byl nebožtík spisovatel Amos Oz. Další je Steven Pinker – Steven je přemýšlivý ateista, že? Mám rád Stevena. Cítíme to pouto židovství mezi námi.
Stejně to mám s Davidem Brooksem z New York Times, americkým filozofem Mikeem Sandelem nebo Robertem Putnamem z Harvardu. Jsou to lidé, ke kterým mám skutečný vztah, a to navzdory tomu, že jejich přístupy k judaismu se často naprosto a úplně liší od mých.
Musíte vést tyto rozhovory, veřejně i soukromě, a ukázat, že to lze, a potom to má význam.
Když Jonathan Haidt napsal „Coddling of American Mind“ (Hýčkání americké mysli), jeho vydavatelé mě požádali, abych mu pomohl knihu vydat. Takže jsme měli velkou akci v londýnském West Endu. Jeden z účastníků, profesor „Black studies“, stále velmi neúnavně říkal, že Británie je založena na rasismu, kolonialismu a genocidě, a je s nimi neoddělitelně propojena.
Takhle se jistě nezískávají sympatie. Většina publika se osobně nepokládala za rasistické nebo genocidní. A po půlce večera jsem si řekl, že je to prostě nuda.
Takže jsem se k němu obrátil přímo a v podstatě jsem řekl, podívej – kdybych se narodil v době a za okolností, za kterých jsi se narodil ty, myslím, že bych měl stejné postoje jako ty. Můžeme ten hněv a tyto negativní energie přeměnit v pozitivní? Uvidíme, jestli se dokážeme promyslet z těchto postojů k lepší budoucnosti.
Někteří lidé mi řekli, že v tom okamžiku došlo v publiku k hmatatelnému posunu. Náhle si uvědomili, že místo vzájemného nadávání vznikl krátký okamžik, kdy někdo ukázal, že je ochoten překročit propast a pochopit myšlení někoho, kdo si o něm myslel, že je rasista, kolonialista a pachatel genocidy. Tak jsem ucítil sílu říci: „Dobře, lidi, přenesme se přes to. Pokusím se pochopit svět vašima očima. A uvidíme, jestli tak spolu postoupíme kupředu.“ Ale nevidím, že by se dost podobných věcí dělo v dnešním světě.
JTA: Napsal jste, že se ostrakizace vymkla kontrole. Avšak často legitimní hněv a křivdy poskytují impuls k potlačování jednotlivců nebo myšlenek. Jaký je lepší způsob vypořádání se s hněvem a stížnostmi, zejména když není možná debata takového druhu, jaký jste popsal?
J.S.: Jsou chvíle, kdy ostrakizace je zcela adekvátní reakcí. Je to velmi brutální zbraň, ale někdy to potřebujete, jestliže jste naprosto rozhodnuti změnit situaci.
Myslím si, že například reakce na problém sexuálního obtěžování byla zcela oprávněná. Stejně jako protesty Black Lives Matter po zabití George Floyda – ovšem kromě nepokojů, které podle mého názoru měli na svědomí nejrůznější podivní lidé.
Myslím, že hněv je někdy nezbytnou zbraní. Rambam [2] stanovil, že hněv není vůbec nikdy ospravedlnitelný, ale také říká, že někdy je dovoleno vypadat, jako byste se naštvali. [směje se] Protože to funguje.
Když vybuchne občanský hněv, má to velmi často opodstatněnou příčinu. Pak ale musí politici musí vzít ten hněv na vědomí a velmi rychle s tím něco udělat.
Musíte uznat, že existovala určitá atmosféra systematického sexuálního obtěžování. Musíte uznat, že došlo k hrozným případům policejní brutality. Takové věci musí být vzaty na vědomí a poté okamžitě politicky řešeny. Protože hněv odhaluje problém, ale nikdy nepřináší řešení.
Rovnováha je umění, nikoliv vědou
JTA: Když diskutujete o erozi tradiční rodinné struktury a revolucích šedesátých let, píšete: „Nikdo se rozhodně nechce vrátit k úzkoprsým předsudkům minulosti. … Ale naše soucítění s těmi, kteří se rozhodnou žít jinak, by nám neměl znemožnit být zastánci jediné polidšťující instituce v historii. “
Myslím si, že mnoho lidí si pamatuje šedesátá léta, zejména v Americe, nikoli kvůli rozpadu rodinné struktury, ale kvůli občanským právům černých Američanů a právům žen a svobodě projevu na univerzitních kampusech a způsobům, jak bourat tradiční struktury, což vedlo k získání práv pro lidi, kteří je předtím neměli.
Existuje způsob, jak vyvážit změnu současného stavu a boj za svobodu jednotlivce se zachováním našich společných hodnot a odpovědností? Nebo musí dojít k nějakému opakovanému pohybu tam a zpět?
J.S.: Rovnováha je koncept, který je v politické teorii nepochopitelný, a ve skutečnosti je rovnováha uměním, nikoli vědou. Madison psala o frakcích v The Federalist Papers; dnes to vidíme podobně. Architekti americké ústavy se řídili Montesquieuovými myšlenkami na oddělení moci. A já jsem tvrdil, že hebrejská bible nastavuje první systém oddělení sil.
Ve všech ostatních starověkých civilizacích byla hlava státu hlavou náboženství, bez výjimky. Král v Izraeli byl král zásadně oslabený: neměl náboženské ani zákonodárné pravomoci. Král nebyl veleknězem a velekněz nebyl králem.
Hněv je věcí proroků, ti byli velmi rozezlení. Jen si přečtěte něco z Amose nebo Jeremiáše – to jsou velmi rozhněvaní lidé. A mezi těmito třemi silami probíhá to jemné balancování sil – král je hlavou vlády, nejvyšší kněz je představitelem náboženským a prorok je hlasem spravedlivého rozhořčení. Někdy to funguje, ale někdy taky ne.
Jednou z nejlepších historií Židů, jaké kdy byly napsány, jsou „Dějiny Židů“ od Paula Johnsona – velmi nábožného katolíka. Jak to, že tento muž ví o judaismu mnohem víc, než většina Židů? Když jsem se stal hlavním rabínem, povečeřeli jsme spolu a já jsem se ho zeptal, co se naučil za všechna ta jeho léta studia judaismu.
Řekl mi: „V historii existovaly vysoce individualistické kultury – víte, jako Atény nebo Řím ve druhém století nebo dnes na Západě. Existovaly vysoce kolektivistické kultury – jako Sovětský svaz nebo Čína. Ale nikdo, koho znám, nedokázal spojit tyto dva způsoby tak, jak to má judaismus. Vyučujete lidi individuální odpovědnosti a současně je učíte kolektivní odpovědnosti.“
A já se divil, že tuto skvělou poznámku učinil člověk stojící zcela mimo komunitu. On ale parafrázoval Hillela, který řekl: „Pokud nejsem pro mě, kdo bude?“ – individuální odpovědnost. A „Pokud jsem jen pro sebe, co jsem?“ – kolektivní odpovědnost.
Judaismus je jakousi chůzí na visutém laně mezi „já“ a „my“. A ačkoli jsem v knize příliš nemluvil o judaismu, kniha je skutečně prodchnuta tím pocitem, jak subtilní je tato rovnováha. Není to snadné a vůbec to není samozřejmé.
JTA: Říkáte, že stát nahradil některé sociální instituce, když jsme se vzdálili společnosti orientované na „my“. Co tím myslíte a jaká je podle vás ideální rovnováha mezi přesunem naší kolektivní odpovědnosti na stát nebo důvěryhodný ústřední orgán, a také budováním institucí, které se na stát nespoléhají? Existuje způsob, jak přestavět tyto instituce, které jsme ztratili, když jsme si zvykli outsourcovat tolik této odpovědnosti?
J.S.: Pro mě je klasickým příkladem období mezi lety 1820 a 1850. Měli jste velmi individualistickou kulturu a obrovské sociální dislokace. Přechod z farem do měst v Americe a Británii, přechod od práce na zemi k práci v dolech a továrnách.
Měli jste hodně rodinné dislokace, protože mladí lidé, obvykle mladí muži, se vydali na cestu do města bez jakékoli rodinné struktury. Mnoho dětí se narodilo mimo manželství, vzrůstal alkoholismus a násilná zločinnost. V roce 1820 nebylo bezpečné chodit po ulicích Londýna v noci.
Ve Spojených státech a v Británii v letech 1820 až 1850 však došlo k úplné obnově společenské morálky hlavně prostřednictvím náboženských charitativních organizací. Tak či onak se tyto charity staly hybateli sociální transformace. Opilost, počet dětí s nemanželským původem, zločin a násilný zločin se od roku 1850 do roku 1950 snížily.
Lze dnes dosáhnout návratu ke kolektivní morálce, k uvažování orientovanému na „my“? Nevím.
Politolog Robert Putnam zastává názor, že právě dnes jsou hlavními hybnými silami altruismu v Americe lidé, aktivní v církvích a synagogách.
V Británii je to těžké. Často jsem o tom diskutoval s našimi předsedy vlády, kteří sloužili během mého působení ve funkci vrchního rabína (John Major, Tony Blair, Gordon Brown a David Cameron). Ať to byl kterýkoliv, vždy tu byl odpor státní správy, která nechtěla vidět ústup státu a uvolnění prostoru místním komunitám. Napsal jsem o tom knihu s názvem „Politika naděje“. Pracoval jsem na tom velmi tvrdě, ale ať tak či onak, pokaždé se to sabotovalo. Je to ostuda a škoda.
K vytvoření pocitu identity potřebujete obřad a národní příběh
JTA: Podle výzkumu (2013 Pew Study of Jewish Americans) se 22 % amerických Židů identifikuje jako Židé bez náboženství; 6 2% tvrdí, že židovství je hlavně věcí předků a kultury, zatímco pouhých 15% tvrdí, že je to hlavně náboženství. Lidé jsou obecně sekulárnější než v časových obdobích, které jste právě popsal. Jak vypadá sdílená světská morálka? Je možné budovat nebo přestavovat morální společnosti jako zcela oddělené od náboženských hodnot?
J.S.: Myslím, že musíte shromáždit spoustu věcí, které je ale docela obtížné dát dohromady. Tomuto jsem se hodně věnoval.
Nejprve národní příběh. Musí existovat způsob, jak říci: „Co pro mě znamená být Britem? Neboli, být Angličanem, co z toho pro mě vyplývá?“ A samozřejmě, všechno, co se v posledních letech na toto konto stalo, bylo, upřímně řečeno, pouze strašně moc filmů o první a druhé světové válce. Máte nekonečné množství filmů o Churchillovi a Dunkerque a skvělý film s názvem „1917“. Přitom víte, že toto není odpověď.
Ve Velké Británii přitom máme něco, co se nazývá Den příměří (Remembrance Sunday). Každý rok v listopadu přichází královna a celá královská rodina, předseda vlády a všichni minulí premiéři, všichni velvyslanci, všichni vysocí představitelé ozbrojených sil a všech náboženství se scházejí. Vzpomínáme na lidi, kteří obětovali své životy ve světových válkách a jiných konfliktech. Je to velká národní věc – obrovská televizní událost.
A seděl jsem s Gordonem Brownem, když byl předsedou vlády, a řekl jsem: „Víte, pane premiére, vše, co musíte udělat, abyste vytvořili ‚Britský den‘, je rozdělit tento den na dva. Ať je ráno o válce a minulosti a odpoledne o míru a budoucnosti. Ať v poledne stará generace předá plamen mladé generaci, a pak uděláte malý obřad, který oslaví ‚britskost‘ a ‚slušnou lidskost‘. Nepotřebovali byste do kalendáře přidávat žádný další svátek, a přitom byste okamžitě vytvořili národní příběh.“ Nedopadlo to.
Oproti tomu jsem byl ohromně nadšený, když nám jako dárek k narozeninám naše dcera koupila vstupenky na americký muzikál „Hamilton“! Tehdy jsem zjistil, jak to chodí! Až se příště dostanu do New Yorku, potkáme se s Lin-Manuelem Mirandou.[3] Napsal jsem mu, že ukázal, jak vyprávět národní vyprávění novým a radikálně inkluzivním způsobem.
K vytvoření pocitu identity tedy potřebujete obřad a národní příběh. Ale pak musíte ještě něco dělat. Nejlepší příklad dnes je Izrael – každý slouží buď v armádě nebo ve státní službě.
Protože nejlepším způsobem, jak vychovávat lidi k morálce, je dát jim odpovědnost. Nechte je udělat něco, co ovlivní ostatní lidi a zlepší jejich životy.
I dnes tedy v Izraeli najdete, navzdory skutečnosti, že Izrael je hluboce roztříštěná společnost, pocit opravdového altruismu, který pochází z armády a vojenské služby. Spojíte-li všechny tyto věci dohromady, můžete udělat skvělou věc, aniž byste dávali komukoliv nějaké přednášky, zákazy a příkazy.
Funguje to tak, že dostanete pověření jít a pomáhat tu starým lidem, tam chudým lidem nebo těm, kteří spí v noci na ulici. A tak se vyučuje, co to je být morální, a úplně nejlépe se tak děje konáním.
JTA: Sledovali jste kontroverzi kolem herce Setha Rogena a jeho nedávné komentáře o judaismu? V podstatě řekl, že se cítil velmi hořce, když dostával židovské vzdělání, protože to o Izraeli a jeho vzniku považoval za lež. Proč to je tak, že Izrael, který jste právě popsal, není ve skutečnosti Izraelem v myslích tolika mladých amerických Židů?
J.S.: Izrael ne vždy vzal svou vlastní prezentaci dostatečně vážně. Mnoho jsem o tom mluvil, ale už jsem toho nechal.
Mírový proces v Oslu byl přerušen 29. září 2000 poté, co se Ariel Šaron vydal na procházku po Chrámové hoře. A následná palestinská vzpoura byla zlomyslně, nesprávně označena jako intifáda Al Aqsa. Tehdy jsem – jako ostatně asi každý – předpokládal, že když Izrael během procesu z Osla, zejména v jeho závěrečných fázích, zašel tak daleko, že pokud by došlo ke zmaření mírového procesu, získal by Izrael výhodu pochybnosti, čí vinou se tak stalo.
Nicméně nestalo se tak. Počátkem října byla britská média převážně proti Izraeli a obviňovala je z neúspěchu mírových jednání. To bylo vážné! Izrael přesto nedělal nic, aby tomu zabránil. Vůbec nic.
Během těchto let poslal Izrael do Velké Británie tři velvyslance, kteří ale neuměli anglicky! V prosinci 2000 jsem osobně jako hlavní rabín přivezl skupinu lidí – novinářů z Timesů a BBC – do Jeruzaléma, aby to viděli na vlastní oči. Hlavní rabín by ale neměl dělat práci za velvyslance ve Státu Izrael, to není nic pro náboženského vůdce. Byl to směšný úlet ve prospěch Izraele za posledních 20 let.
Protože pokud se stejně jako Seth Rogen zajímáte o tikkun olam (nápravu světa) a děláte ze světa lepší místo, myslím, že by bylo pro vás těžké najít lepší příklady než mladé lidi v Izraeli. Musíte je ale vyhledat.
Sociální podnikatelé v Izraeli jsou však úžasní. Právě teď vyvíjejí testy COVID-19, které fungují během několika vteřin, pracují na vakcínách, bůh ví, na čem ještě – Izrael, který znám, je vzrušující zemí naprostých technologických inovací v zemědělství, medicíně, umělé inteligenci, nanotechnologiích. Politika Izraele by měla být posuzována profesionálně a kompetentně.
Ale je tu ještě jedna naprosto mimořádná tvář Izraele, kterou svět nezná. Chodil jsem každý rok s kantory a pěveckým sborem na koncerty pro oběti teroru v atriích nemocnic, a tam jsem viděl Izraelce a Araby a Drúze, muslimy a beduíny a bůh ví, že všechno, co dělali, bylo krásné, ale nikdo to neukazuje!
Obávám se, že to byla ztracená příležitost ze strany Izraele. Izrael měl několik skvělých vyslanců. Ale obecně je svět docela neznalý Izraele, který obdivuji, a že jsem si jist, že Seth Rogen by ho též obdivoval, kdyby to mohl vidět.
Nemíchejte politiku a náboženství
JTA: Ctihodný ortodoxní rabín nedávno v rozhovoru pro populární ortodoxní médium řekl, že Židé by měli hlasovat pro znovuzvolení prezidenta Trumpa z vděčnosti za věci, které pro židovský lid udělal. Jeho komentáře některé lidi naštvaly, jiné nadchly. Kdy je vhodné, aby se náboženští vůdci konkrétně politicky angažovali?
J.S.: Rozdělení mezi politikou a náboženstvím je naprosto zásadní. Je to jedna z největších věcí, které judaismus kdy naučil svět: Nemíchejte náboženství a politiku. Když smícháte náboženství a politiku, dostanete hroznou politiku a ještě horší náboženství. Je to absolutní a totální ohavnost.
Napsal jsem nespočet knih o politice – „Důstojnost rozdílu“, „Domov, který společně stavíme“, „Ne v božím jménu“. I tato kniha „Morálka“ je trochu o politice. A přesto jsem nikdy nezaujal stranické politické stanovisko. Ani jeden člen mé rodiny, včetně Elaine, se kterou jsem právě před pár týdny oslavil zlatou svatbu, neví, jak hlasuji. Nikdo neví, koho volím. Myslím tím, že jsem na veřejnosti jasně vysvětlil, že mám blízko k šéfům Konzervativní strany, Labouristické strany a Liberálních demokratů.
A je mi líto, ale nedovolil jsem svým rabínům používat kazatelnu pro politické účely. Ale vidím, že v Americe je tomu jinak. A obávám se, že americké židovstvo dělá obrovskou chybu. To není maličkost, ale zásadní věc.
Politika je ze své podstaty rozdělující. Alexis de Tocqueville si to uvědomil, když se zeptal mnoha pastorů, vikářů a kněží, proč se zdržují od politiky ve svých kázáních. Řekli: „Politika rozděluje a náboženství by mělo sjednocovat.“ Věděli, že jakmile učiníte náboženství politickým, začne také rozdělovat.
Lituji tedy, ale rozhodně nemám sebemenší kousíček sympatie pro toho, kdo jako rabín řekne lidem, jak volit.
A pokud chcete vidět korupci politiky příměsí náboženství, stravte nějaký delší čas v Izraeli. Obávám se, že Izrael je v mnoha věcech úžasný, ale jeho kombinace politiky a náboženství je katastrofální a jednoho dne může ohrozit samotné přežití státu. Protože pokud máte pouze rozdělení a nic sjednocujícího, pak se obávám, že stát nemůže vydržet.
JTA: Neodpustila bych si, kdybych se nezeptala na pandemii a separaci, kterou dnes všichni zažíváme. V době, kdy je pro naše zdraví nebezpečné se sejít, jaká je nejlepší náhrada za připojení nebo něco, na čem můžeme na sobě pracovat?
J.S.: Zdá se mi, že když něco dočasně ztratíte a poté to dostanete zpět, už to nikdy nebudete považovat za samozřejmost.
Ztratili jsme ten osobní kontakt, ten dotek dvou já. Pravda je, že jsme to považovali za samozřejmost. Ukázalo se, že je to ta nejdůležitější věc, která v životě existuje. V první kapitole Bible (Genesis 1) se slova „Bůh viděl, že je to dobré“ objevila sedmkrát. Poprvé se objevila slova že to „není dobré“, když bylo poukázáno na to, že pro člověka není dobré být samoten.
Musíme tedy přijmout bolest této dočasné ztráty a říci, že nikdy už nebudeme brát sociální kontakt jako samozřejmost nebo jej brát znovu na lehkou váhu. A to je v podstatě hodně z toho, o čem je judaismus. Jde o posvěcení vazeb mezi námi, ať už se jedná o pouta rodiny, přátelství nebo společenství. Je to mnohem více sociální náboženství než většina ostatních náboženství.
Takže nejprve se přes to musíme dostat. To je to, co se musíme naučit.
Jak to tedy přežít? Jsem si jist, že jste si přečetli „A přesto říci životu ano“ od Victora Frankla.[4] Napsal, že když přišel do Osvětimi, ztratil všechno. Jedinou věcí, kterou měl, byl rukopis knihy, kterou napsal. Nacisté mu ho vzali a zničili. Řekl, že to byl konec jeho života.
Uvědomil si, že aby přežil, musel zásadně změnit náhled. Rozhodl se vidět sebe jako psychologa zapojeného do velkého experimentu. A to změnilo způsob, jakým začal pohlížet na sebe a na vše, co se mu přihodilo.
Pokud chcete přežít tento historicky velmi těžký okamžik, musíte zásadně změnit přístup. A nejlepší způsob, jak to udělat, je říci: „Ach, právě jsem dostal volno!“ To, na co jsem čekal celý svůj život, ale nikdy jsem neměl čas, mi dali volno!
To vám umožní učinit onu změnu přístupu a cítit se pozitivněji v situaci, v níž se právě nacházíte – a zarámovat ji tak, aby měla i konec. Protože každé volno jednou skončí, nemůže trvat věčně. A myslím, že to je pravděpodobně nejlepší způsob, jak se s tím vypořádat.
Laura E. Adkins je editorka JTA a mimořádná profesorka žurnalistiky na Yeshiva University. Dříve byla zástupkyní redaktorky časopisu Forward, redaktorkou v The Times of Israel. Psala i do New York Times, SELF, New York Observeru a jinam.
Vysvětlivky:
[1] ostrakizace = společenské vypovězení, což podle mého názoru nejlépe odpovídá výrazu „cancel culture“, „kultura zrušení“, čímž se rozumí „společenské zrušení neboli vymazání“ konkrétní osoby, která se znelíbila, její společenské odsouzení, bojkot = hromadné odmítání, až aktivní ostouzení; zde by se dokonce nabízel pojem jako třeba „móda ostrakizace“, který by lépe vystihoval tu bezduchou nápodobu, která rozhodně není kulturou.
[2] Moše ben Majmon, zkráceně Rambam, v Evropě známý jako Maimonides (1135 Córdoba –1204 Káhira) byl rabínem, lékařem a jednou z největších postav středověké židovské filosofie.
[3] americký skladatel, textař, dramatik, zpěvák, autor a herec v muzikálu „Hamilton“
[4] Viktor Frankl (1905 – 1997) byl rakouský neurolog a psychiatr, zakladatel existenciální analýzy a logoterapie.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.