Neděle patří i tentokrát průvodci jazzovou hudbou z pera Jana Schneidera. Tento unikátní seriál na pokračování uslyšíte jenom u nás…
Některé kompozice Duke Ellingtona již vešly do pokladnice světové hudby. Patří k nim bezesporu i Portrait of Wellman Braud, věnovaná památce dlouholetého kontrabasisty Ellingtonova bigbandu, který zavedl do jazzu styl „kráčející basy“ (walking bass), což dalo bigbandové rytmice úžasnou šťávu. A kdyby jen to! Svou basovou linku energicky zdůrazňoval „slappingem“, tedy stylem, kdy struna pleská o hmatník, což později rozčílilo všechny ty nacistické a podobné amúzické šmejdy, reprezentované Reichsmusikführerem und Oberscharführerem SS Baldurem von Blödheim, v jehož výnosu to podle Škvoreckého podání znělo následovně (a nás bude v této souvislosti zajímat bod 7):
1. V repertoáru zábavních a tanečních orchestrů nesmějí skladby rytmu foxtrotového (tzv. swing) přestoupit 20 %.
2. V repertoáru tohoto tzv. jazzového druhu budiž dávána přednost skladbám durovým před mollovými a textům vyjadřujícím radost ze života (Kraft durch Freude) před texty židovsky ponurými.
3. Také pokud se týče tempa, budiž dávána přednost skladbám rychlým před pomalými (tzv. blues), přičemž však tempo nesmí překročit jistý stupeň allegra, daný árijským citem pro disciplínu a uměřenost. Nelze za žádných okolností připustit negroidní výstřednosti v tempu (tzv. hot-jazz) ani v sólovém podání (tzv. breaks).
4. Tzv. jazzová skladba může obsahovat nejvýše 10 % synkop, ostatek musí tvořit hudební pohyb přirozeně vázaný, bez hysterických rytmických zvratů, charakteristických pro hudbu barbarských ras a vzbuzujících temné pudy, cizí německému národu (tzv. riffs).
5. S nejvyšší přísností zakazuje se používání německému duchu cizích nástrojů (např. tzv. cow-bells, flex-à-tone, brushes apod.), jakož i všech dusítek, která ušlechtilý tón žesťových nástrojů mění v židozednářský vřesk (tzv. wa-wa, in hat apod.).
6. Zakazují se tzv. bubnová sóla (drum breaks) delší než 1/2 taktu ve čtyřčtvrtečním rytmu (s výjimkou stylizovaných vojenských pochodů).
7. Na kontrabas se v tzv. jazzových skladbách připouští pouze hra smyčcem, zakazuje se strunami škubat. Trpí tím nástroj i árijský hudební cit. Je-li pro charakter skladby nezbytně nutné tzv. pizzicato, budiž při něm přísně dbáno, aby struna nepleskala o hmatník, což se s okamžitou platností zakazuje.
8. Vyzývavé vstávání při provádění sólové hry se zakazuje.
9. Rovněž se zakazuje hudebníkům během skladby povykovat (tzv. scat).
10. Doporučuje se všem zábavním a tanečním orchestrům omezit používání saxofonů všech ladění a nahradit je celly nebo violami, popř. vhodnými nástroji národními.
A když už se mi takto spustil proud asociací, doplním jen, že povídku Eine kleine Jazzmusik Josef Škvorecký napsal v roce 1957 a věnoval ji památce Bedřicha Weisse, kapelníka terezínského orchestru Ghetto Swingers, o jehož kytaristovi Coco Schumannovi jsme se již zmínili.
A ještě něco – když Státní bezpečnost dlouhodobě neúspěšně chtěla zlikvidovat „značku“ Plastic People (jak píše Naomi Kleinová, značka je ve světě důležitější než to, co se pod ní skrývá), nabídla „remízu“, že totiž kapela bude moci hrát, když ale opustí svůj název. Mejla Hlavsa na to reagoval příznačně návrhem ještě horším, že totiž kapelu přejmenuje na „Maskované bandity rytmu“, což je název nacisty persekvovaného jazzbandu v oné Škvoreckého povídce.
Mám velkou slabost pro situace, kdy freejazzoví hudebníci hrají “normální” písničky, protože freejazz a poesie patří neoddělitelně k sobě. Skladba “Comme à la radio” zpěvačky Brigitte Fontaine a (v této skladbě perkusisty) Areski Belkacema z roku 1969 je toho dobrým příkladem. Doprovází je hudebníci z Art Ensemble of Chicago, Malachi Favors na kontrabas, Roscoe Michtell na flétnu, Joseph Jarman na hoboj a Leo Smith na trubku.
Nakonec jedna lahůdka – proslulá turecká píseň Evlerin Onu Mersin bude jistě mnohým povědomá, protože i na youtube je tato píseň ke slyšení v mnoha krásných podáních. Zpěvačka Sukriye Tutkun ji však přednáší způsobem velmi moderním, přičemž ty jemné improvizační valéry jsou filigránské, jak z nejvyšších pater dámského jazzového zpěvu.