Probuzení Číny otřese světem. Čína je vulkánem protizápadních nálad, které dříve či později vybuchnou. Komunistická strana je jediná, kdo čínský nacionalismus udrží na uzdě.
První dvě dekády nového tisíciletí přinesly Západu jasnou výzvu – Čína se vrací na scénu, napsal v komentáři pro noviny Financial Times ze 21. září 2020 (strana 19) autor Kishore Mahbubani ze Singapurské univerzity.
V první fázi reforem v letech 1980-2020 Čína bojovala bez válek, v druhé fázi čínských reforem se Západ připravuje na vlastní selhání. Důvodem jsou tři v západních myslích hluboce zakořeněné předpoklady.
1) Čína nemůže být dobrým partnerem, dokud jí vládne komunistická strana.
Komunismus měl s pádem SSSR skončit v propadlišti dějin, jak může svět fungovat s represivním režimem, který koná proti vlastnímu lidu? Podle výzkumů však většina Číňanů svůj režim za represivní nepovažuje (Edelman Trust Barometer uvádí, že podpora vlády je v Číně jedna z nejvyšších na světě) a myslí si, že země se mění k lepšímu.
2) Přestože je většina Číňanů se svou vládou spokojena, bylo by jim mnohem lépe, kdyby okamžitě přešli na demokratický systém.
Až do kolapsu Sovětského svazu a následného zhroucení životní úrovně jeho obyvatel mohli Číňané věřit v bezbolestný přechod k demokracii. Nyní však mnozí nepochybují, že slabá vláda by přinesla jen chaos a utrpení.
Navíc nikde není zaručeno, že demokraticky zvolená vláda bude i liberálně demokraticky jednat: Néhrú se například v roce 1961 přes protesty J. F. Kennedyho a britského ministerského předsedy zmocnil portugalské kolonie Goa. Demokratická Čína by také mohla mít méně trpělivosti s Tchaj-wanem či Hongkongem, navíc by nemusela být ochotna ukazovat slabost ve vztahu k Sin-ťiangu (srovnejme s indickým postupem v Kašmíru). Koneckonců žádný čínský soused netlačí Čínu ke změně režimu – stabilní a předvídatelná, i když dnes asertivnější, je stále tou lepší alternativou.
3) Poslední předpoklad, že demokratická Čína nevyhnutelně přijme západní hodnoty a mechanismy a stane se součástí západní společnosti jako Japonsko, se může ukázat nejnebezpečnějším.
Není to kulturní dynamika, co se žene Asií. Turecko i Indie jsou přátelé Západu. Přesto se Turecko posunulo od Atatürkova sekularismu k Erdoganovu islamismu a Indie od Néhrúovy lásky k Anglii k Módího fanatickému hinduismu. Když Erdogan změní chrám Hagia Sophia v mešitu a Módí na místě zbořené mešity pokládá základní kámen Rámova (hinduistického) chrámu, měli bychom konečně pochopit, že dewesternizace vítězí.
Napoleon měl pravdu, když nabádal Západ, “aby nechal Čímu spát, neboť až se vzbudí, otřese světem”. Čína je víc než Turecko či Indie vulkánem protizápadních nálad, které dříve či později vybuchnou. A Komunistická strana Číny je jedinou silou, která může čínský nacionalismus udržet na uzdě. Každý její následník může být mnohem méně racionální – pamatujme na to v přístupu k Číně, nastal čas znovu promyslet a přehodnotit přemýšlení o ní. Západní vlády by se měly naučit spolupracovat s čínským vedením, místo aby si přály jeho transformaci či pád.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.