Marek Pavka se ptá na to, jestli s vytvořením krajů souhlasili voliči a zda má krajské uspořádání demokratickou legitimitu. Stojí české instituce na lži?
Souhlasili s vytvořením samosprávných krajů voliči? Má krajské uspořádání demokratickou legitimitu?
Pouhý rok před schválením krajského uspořádání, tedy v červnu 1996, se konaly volby do Poslanecké sněmovny. Co v těchto volbách ve svých programech prozradily strany, které v roce 1997 prosadily krajské zřízení – tedy ODS, KDU-ČSL, ODA a ČSSD – voličům ohledně územně správního členění?
Toto slibovala ODS: „Na rozdíl od některých politických představ nevydělujeme z množství reformních kroků některé jednotlivosti a nedáváme jim nadřazený význam. Takový přístup má ODS i k vytvoření VÚSC. Jsou-li vytrženy z funkčních souvislostí, nemusí nutně znamenat posílení demokracie a samosprávy a být nosným prvkem decentralizace. VÚSC jsou možnou formou uspořádání orgánů veřejné správy. Neměly by to být útvary uměle vytvořené a administrativně nařízené, které by někdejší centra nahradily formálním souborem jiných regionálních center, jejichž vytvoření by kromě finančních nároků nic kvalitativně nového nepřineslo.
Měly by být výslednicí věcného a trpělivého hledání optimálního a stabilního modelu uspořádání území a jeho správy, navazující na proces ekonomických a politických přeměn s plným vědomím odpovědnosti vůči voličům.“
ODS tedy občanům vůbec neprozradila, jaké kompetence chce pro kraje, kolik jich má být či jaké mají mít hranice. To jen k „odpovědnosti vůči voličům“. Příznačné je i to, kolik prostoru ODS tématu vyšších územně-správních celků věnovala. 8 řádků ze 43 stran programu.
Lidovci k tomu svým voličům slíbili: „KDU-ČSL trvá na tom, aby ústava byla naplněna a aby byly vytvořeny vyšší územní samosprávné celky (VÚSC) s voleným zastupitelstvem, zodpovědné za rozvoj svébytných regionů, hospodařící podle vlastního rozpočtu, s vlastním majetkem a vykonávající veřejnou správu zejména v oblasti školství, zdravotnictví, sociální péče, kultury a životního prostředí. (…) KDU-ČSL bude usilovat o decentralizaci úřadů státní správy a o odpovídající dělbu kompetencí mezi státní správou a samosprávou tak, jak to odpovídá principu subsidiarity. Rozhodování chceme co nejvíce přiblížit k občanovi.“
Vidíte tam nějakou zmínku o krajích? O jejich hranicích? O jejich počtu? A jen tak pro pořádek, lidovci pro toto téma vyčlenili celých 6 řádků z 30 stran svého programu.
Co k tomu říkala ČSSD? V jejím programu, honosně nazvaném „Lidskost proti sobectví“, se píše: „Otevřeně říkáme, jaká je naše vize společenského rozvoje a formulujeme nové hranice, k nimž chceme dojít.“ Sociální demokraté, kteří již o rok později pomohli prosadit krajské zřízení, byli „otevření“ natolik, že ve volebním programu k parlamentním volbám v roce 1996 nemají o vyšších územních samosprávných celcích ani slovo.
Jediný, kdo před volbami v roce 1996 slíbil krajské zřízení, byla Občanská demokratická aliance, která dokonce uvedla i počet, 13 krajů. Ponechme stranou otázku, jak je možné, že „konzervativní“ a „antikomunistická“ ODA odmítla něco tak tradičního, jako byly země, a prosadila obnovu přesně těch samých krajů, které v roce 1949 ustavili komunisté, a připomeňme, že ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996 tuto stranu volilo 6,36 % voličů.
Ostatní strany, které krajské zřízení prosadily, tedy ODS, KDU-ČSL a ČSSD ve svých programech použily nic neříkající fráze, z nichž se dá odvodit všechno a nic, nebo přímo mlčely. Jinými slovy zatajily své úmysly voličům. Krajské zřízení tedy nevzniklo vůlí lidu, ten byl obelhán. Bylo prosazeno politiky, kteří k tomu neměli mandát, a bylo našim občanům vnuceno, stejně tak jako ústava, stejně jako samostatný český stát. Institucionální základy České republiky jsou tedy postaveny na lži.
Pro zajímavost, podle průzkumů veřejného mínění z doby, kdy byly kraje schváleny, je za smysluplné považovala pouhá pětina obyvatel.
Může se pak někdo divit, že (pokud je něco takového možné u těch nejzákladnějších institucí) politikové lžou voličům i v dílčích otázkách – jako například lidovci, kteří letos ve Zlínském kraji schválili stavbu nové krajské nemocnice, o níž v předvolebním programu v roce 2016 nemají ani slovo? Jak říká George Orwell: „Pokud jednou umožníte politikovi lhát, bude pak lhát stále.“
Jistě, roli zde může hrát absence strategického uvažování u politiků, jejich nekoncepčnost a vyložený šlendrián. Poukazuje na to Petr Pithart. „Pořád se licitovalo, zda krajů bude 6, 8, 12… sněmovna ráno nevěděla, kolik těch krajů bude. Tak to různě zkoušeli. Říkali si, že budou tak dlouho zvyšovat počet krajů, až se dosáhne ústavní většiny. Kšeftovalo se s příslušností obcí k budoucím krajům. Prosadili se takové nesmyslné malé kraje jako ten Karlovarský. To je něco tak strašného! Rozhodovalo se o všedním dnu miliónů lidí.(…) Vláda nevěděla, co chce.“
To celkem odpovídá způsobu, jakým se vytvářela česká ústava v roce 1992. Její chaotický vznik zdokumentovala ve své studii Veronika Svoboda. Předseda rozhodujícího grémia – vládní komise pro přípravu ústavy (a také předseda české vlády a nejsilnější strany v České národní radě) – Václav Klaus se jejích zasedání vůbec neúčastnil. Jak uvádí jeden z členů komise Jan Litomiský: „Někde jsem se dočetl, že předsedou té komise měl být Václav Klaus, ale nevím, že by tam někdy přišel.“ Vzhledem k logice české politiky snad ani nepřekvapí, že později se Václav Klaus stal velkým kritikem české ústavy. Příznačné také je, že ve vládní komisi nebyl jediný ústavní právník. Tehdejší předseda legislativní rady vlády a ODA Jan Kalvoda v této souvislosti mluví o „syndromu nepřizvaných profesorů“. Podle Cyrila Svobody z KDU-ČSL k tomu přispělo i rozhodnutí vlády neproplácet případným zájemcům ze strany odborníků cestovní výlohy (!).
To, jakým způsobem u nás vznikaly nejdůležitější politické instituce, výstižně ilustrují slova členky vládní komise pro přípravu ústavy Jindřišky Syllové: „Konečná podoba zákonodárných funkcí Senátu ve vládním návrhu Ústavy byla výslednicí celkem zoufalé snahy nalézt nějakou stabilní a zároveň od sněmovny odlišnou senátní činnost.“
U vzniku krajů tak (stejně jako u vytváření ústavy) vidíme naprosto neuvěřitelnou krátkozrakost, malichernost, nekompetentnost, absenci státnického rozhledu a neúctu k institucím. Jestliže se Senátu dodávaly kompetence prostě proto, aby se odlišil od Poslanecké sněmovny, Kraj Vysočina vznikl proto, aby se za každou cenu a co nejvíc narušila česko-moravská hranice. Jestliže vláda v roce 1992 nepozvala do své komise pro přípravu ústavy jediného ústavního právníka, protože jim nechtěla proplácet cestovné, v roce 1997 ODS souhlasila se schválením krajského uspořádání proto, aby si o pět týdnů prodloužila vládnutí v kolabující koalici s KDU-ČSL a ODA.
Tato naprostá bramboračková nekoncepčnost však není celou pravdou.
Více nám poodhalí způsob, jakým byly nastaveny parametry krajského referenda. Pomiňme skutečnost, že krajská referenda nemohou rozhodovat o rozpočtu kraje, o schválení, změně či zrušení obecně závazné vyhlášky kraje nebo o vnitřním uspořádání kraje (o čem potom rozhodovat mohou?), a že zastupitelstvo kraje se může usnést, že referendum nevyhlásí, přestože petici pro vyhlášení referenda podpoří dostatečný počet signatářů. Soustřeďme se na to, že návrh přípravného výboru referenda musí v petici podpořit aspoň 6 % oprávněných osob v kraji. Co to znamená?
V celostátním měřítku jde o 495 tisíc osob. Dosáhla v dějinách České republiky nějaká petice takového počtu signatářů? Ne, tolika podpisů nedosáhla žádná. I v podmínkách patnáctimilionového Československa se přes tuto hranici dostala pouze petice Augustina Navrátila „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“ v roce 1988 a petice za obnovu samosprávy Moravy a Slezska v roce 1991.
Jinými slovy, zákon o krajském referendu byl schválen nikoli proto, aby tu někdy nějaké krajské referendum bylo, nýbrž proto, aby nikdy žádné nebylo (však se také zatím žádné neuskutečnilo). Kapři si rybník nevypustí.
Ve světle výše zmíněného je pak pochopitelné, proč bylo nespokojeným obcím znemožněno připojit se k jinému kraji, přičemž tuto pravomoc dal parlament sám sobě (jak překvapivé), takže o příslušnosti samosprávné obce k samosprávnému kraji nemůže rozhodnout samospráva. Proč nebyl dodnes, více než tři desítky let po listopadu 1989, schválen zákon o obecném referendu. Proč byla naopak tzv. klauzulí věčnosti dána Ústavnímu soudu taková moc, jako nikde jinde v Evropě. Proč předsedové TOP 09 (při besedě s voliči v restauraci) a ODS (v přímém televizním přenosu) prohlašují, že krajské zřízení je sice zfušované, ale „už se s tím nedá nic dělat“?
To už není šlendrián, to je záměrná, dlouhodobá snaha dát jasně najevo, že role občana při politickém rozhodování je a musí zůstat nulová a že rozhodovat tu může jen pár vyvolených, přestože sami přiznávají, že jejich akty jsou chybné.
Samotné kraje pak mají legitimitu instituce, pro kterou hlasovalo 6,36 % voličů.
Odkazy:
Program ODA už není na internetu.